Je hrdinou každý, kdo zemře při výkonu svého povolání?
7. 8. 2018 jaromirpetrik
V dnešním tisku nás na titulních stranách burcují slova: „Hrdinům se dostane nejvyšší pocty.“ Ano, jedná se o tři vojáky, které v Afghánistánu zabil sebevražedný útočník.
Hluboce bych před těmito vojáky jako hrdiny smeknul, kdybych věděl, že ztráta jejich životů měla nějaký smysl, že svojí činností skutečně chrání nejen naše životy, ale i životy někoho jiného.
Ale, jak je to v jejich případě?
Mainstream nás neustále ohlupuje, že v Afghánistánu naši vojáci bojují proti islámskému terorismu, že jinak by se terorismus rozšřířil i k nám. Jenže ten samý mainstream už se jaksi nezmíní, že muslimský svět hlavní měrou rozvrátily státy NATO a viníci těchto vojenských agresí místo, aby byli voláni k zodpovědnosti, tak naopak soudí svoje oběti.Proč USA v roce 2001 vojensky napadly Afghánistán a ne Saúdskou Arábii, odkud pocházelo nejvíce teroristů, kteří napadli USA a měli tam i finanční zázemí?
V té době totiž většinu afghánského území ovládalo radikální islámské hnutí Taliban, které vzniklo v důsledku dlouholeté občanské války v Afghánistánu a bylo složené z etnických většinových Paštúnů. A kdyby si pánové ve Washingtonu dali práci a zjistili si něco o afghánských zákonech a historii Afghánistánu, tak by nemohli udělat hloupost jako je jeho vojenské napadení, když se nepoučili z porážek britských a sovětských vojsk.
Mulla Umar, tehdejší představitel Talibánu NIKDY nemohl vydat Bin Ládina, protože jeden ze tří základních afghánských zákonů je právo azylu, které bývá uděleno každému, kdo o něj požádá, i kdyby to byl největší zločinec na světě.
Jenže Taliban se USA nehodil do karet, protože potřebovali území Afghánistánu dostat pod svoji kontrolu a tak, aniž by se podívali do historie, bezhlavě jej napadli. Samozřejmě, se svojí technikou rychle ovládli hlavní město Kábul, okolí a několik vojenských základen, ale to bylo tak asi všechno.
Kdyby se vojenští plánovači USA vrátili do první britsko-afghánské války 1839 – 1842, narazili by na pozoruhodné shody. Britové tehdy obsadili Kábul, nechali tam posádku 600 britských vojáků, 4.000 indických vojáků včetně jejich rodinných příslušníků, tedy žen, dětí a služebnictva. Celkem asi 16.500 lidí.
Co se však nestalo?
I když tehdejšího vládce Dóst Muhammada (z rodu Barakzajů) Britové svrhli a zajali, tak první chybu udělali, že za vládce dosadili nenáviděného Šudžáulmulka (z rodu Sadozajů) a druhou chybu (tu hlavní), že podcenili touhu Afghánců po svobodě s nenávistí k jakýmkoliv okupantům.
Mezitím začala pomalá partyzánská válka, kdy Akbar chán, syn zajatého Dóst Muhammada začal postupně shromažďovat vojska, až byli Britové, kteří měli tábor mimo Kábul téměř obklíčeni. Vyjednali sice s Akbarem chánem ústupovou cestu do Jalalabadu, ale během šestidenního pochodu ve sněhu v lednu 1842 bylo všech 16.500 lidí pobito a do Jalalabádu se dostal pouze jediný přeživší Dr. Brydon, aby tehdejšímu veliteli generálu Salemu přinesl zprávu o tomto strašném masakru. Zde si jen dovolím poznámku, které běžně prameny neuvádějí, že přežilo ještě několik rukojmích (mezi nimi i žena generála Saleho), které potom Akbar chán vyměnil za zajatého otce.
A výsledek?
Britům i po některých vítězných bojích nezbylo nic jiného, než Dósta Muhammada znovu uznat a potvrdit ve funkci Kábulského vládce (pozn. Afghánistán tehdy ještě pod tímto názvem neexistoval) a odtáhnout. Akbar chán (v době, kdy stál v čele povstání mu bylo pouhých 20 let!!!) se stal afghánským národním hrdinou,
Jeho portréty zdobí afghánské poštovní známky (i když se jeho skutečná podoba nezachovala), na rozdíl od fotografií Dóst Muhammada. https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_anglo-afgh%C3%A1n sk%C3%A1_v%C3%A1lka
Nyní se ptám?
Byli hrdinové všichni, kteří byli zabiti vojáky Akbara chána, (tedy kromě britských a indických vojáků) i ženy, děti a sluhové?
A kdo byl vlastně Akbar chán?
Byl hrdina, nebo vrah, když ze svojí země vyhnal britské okupanty?
Tohle je ovšem jen jedna stránka mince dokládající, že Afghánistán (o rozloze větší než Francie) se nikomu nepodařilo trvale podrobit. Proto se již nebudu podrobněji zmiňovat o druhé Britsko-Afghánské válce 1878 - 81, která měla podobný výsledek s ještě horšími důsledky, kdy za vlády Abdurrahmána (1880 – 1901) do Afghánistánu nesměl bez povolení vládce žádný cizinec a britského velvyslance v Kábulu směl dělat pouze indický muslim!
A ta druhá strana mince dokládající hloupost současných západních politiků?
Kdyby se Američané vrátili do 20. let dvacátého století, zjistili by, že v roce 1929 tehdejšího pokrokového panovníka Amanulláha svrhlo fanatické islámské hnutí pod vedením Baccha Saqqao (syn nosiče vody) a nastolilo tuhý náboženský režim podobný Talibanu. Ostatně, posuďte sami: zrušil všechny světské školy, povolil pouze náboženské školy, zrušil ministerstvo spravedlnosti, v zemi směly působit pouze náboženské instituce, ženy zbavil všech práv, které získaly za pokrokového krále Amanulláha.. A důsledky?
Afghánci se proti tomuto „králi“ vzbouřili a ještě v roce 1929 byl svržený a popravený.
Vládcové, kteří přišli po něm, přinesli dlouhodobou prosperitu Afghánistánu až do roku 1973, kdy byl svržený tehdejší král Záhir šáh a v zemi začala doutnat občanská válka. Proběhlo několik převratů, až se do této situace hloupě vložili Sověti (1979 – 1989) a od roku 2001 ještě hloupěji Američané.
Zde se znovu zeptám.
Byli tehdejší padlí sovětští vojáci hrdinové nebo okupanti, když bojovali proti téměř stejným protivníkům, se kterými bojují současné síly NATO?
V Afghánistánu vývojem po roce 1973 byla občanská válka prostě nevyhnutelná. Kdyby si tehdy jak Sověti, tak Američané uvědomili, že Afghánci jsou svobodomyslní lidé, tak by jim muselo dojít, že tuhý náboženský režim, jako je Taliban, nemá šanci v zemi trvale vládnout. Obyčejný afghánský mladík si rád zahraje fotbal, poslouchá západní hudbu, sleduje televizi. A ženám určitě nevyhovuje být někde uklizené v uzavřených místnostech s nemožností vyjít na ulici bez doprovodu manžela. Ostatně psychologii uvažování Afghánců snad nejlépe vystihl Kurt Ziemke (Hitlerův diplomat v Kábulu ve třicátých letech), který citoval slova jednoho z kmenových náčelníků: „Všechno sneseme, nesvornost, válku mezi bratry i prolévání krve, nesneseme však dosazeného pána.“
Určitě by občanská válka byla dlouhá a krvavá (viz roky 1991 – 1993, kdy byl Kábul zničený nejhůře ve svojí historii), ale bez zásahu vojsk NATO, mohl být už v Afghánistánu klid.
To je právě ta afghánská mentalita, kdy se v okamžiku vpádu jakýkoliv cizích vojsk většina Afghánců semkne kolem kohokoliv, kdo proti cizím vojskům bojuje jakýmkoliv způsobem.
A nebezpečí „vývozu terorismu,“ kterým se neustále zaklínáme?
Talibán je ryze paštúnské hnutí, které zajímá oblast Afghánistánu (a části Pákistánu), ale nevyváží svoji ideologii ven jako Islámský stát, Al Kajda a další známé teroristické islámské organizace.
A vůbec!
Na jedné straně se bojíme vývozu terorismu z Afghánistánu, ale na druhé straně jsme otevřeli cestu do Evropy statisícům muslimských radikálů...
Jenže nadpis mého článku je úvahou o tom, kdo je vlastně hrdinou, kdy všechna média pějí na stejnou notu, jací hrdinové byli naši vojáci padlí v Afghánistánu.
Jak jsem již naznačil v článku, otázkou, kdo je hrdinou a kdo ne, je značně diskutabilní.
Pro západní svět jsou hrdinové jejich padlí vojáci, pro Afghánce zase jejich sebevražední atentátníci (mučedníci).
V době sovětsko- afghánské války v letech 1979 – 1989 tedy nutně museli být hrdinové i padlí sovětští vojáci.
Vždyť přece bojovali proti tehdejším mudžáhedinům, což byla obdoba Talibanu, kdy později jejich hlavní vůdce Gulbuddín Hekmatjár rozstřílel polovinu Kábulu v roce 1992.
Přitom západní propagandou jsme po celou dobu byli krmení, že Rusové byli okupanti, i když ve svojí podstatě v Afghánistánu bojovali proti stejnému nepříteli.
Dalo by se toho ještě napsat mnoho, proč považuji válku v Afghánistánu ze strany Západu za naprosto nesmyslnou - jak mám ve svém profilu uvedeno – Afghánistán je země, kterou se zabývám z hlediska studia poštovních známek, které dokládají historii každého státu.
Ale ještě k hrdinství:
Není náhodou hrdinou každý, kdo přijde o život při výkonu svého povolání?
Není větším hrdinou řidič, který přijde o život při rozvážení chleba, protože bez chleba bychom nepřežili, na rozdíl od nesmyslné války v Afghánistánu?
Není větším hrdinou člověk, který zemře následkem úrazu elektrickým proudem, protože bez elektrické energie není možný náš současný život?
A je naproti tomu hrdinou člověk, který si svobodně zvolí rizikové povolání a zemře v nesmyslné válce?
Je škoda mladých životů našich vojáků v Afghánistánu, ale jde skutečně o hrdiny?
Opravdový hrdina je snad ten, kdo s nasazením vlastního života zachrání život někomu jinému.
Argument, že naši vojáci v Afghánistánu zachraňují naše životy před islámskými teroristy, když jsou otevřeny brány muslimských radikálům do Evropy, opravdu neobstojí a stává se nesmyslným.