Hledání duchovního domova
7. 11. 2020
Vypůjčil jsem si sousloví paní spisovatelky Lenky Procházkové, její pojem „duchovní bezdomovci“. Učinil jsem tak proto, abych se při příležitosti výročí bitvy na Bílé hoře zamyslel nad tím, jak čelit a vzdorovat oněm trendům, které z nás a zejména z nejmladší generace činí ony „duchovní bezdomovce“. Bitva na Bílé hoře a její důsledky skutečně učinily z některých našich lidí bezdomovce. Ti, kteří byli po této události donuceni k odchodu do emigrace, přišli o své domovy. Avšak svůj duchovní domov nikdy neztratili. Nezradili svou víru ani vlast. Tu nosili s sebou v srdci.
Na rozdíl od mnoha dnešních lidí. Ti svůj „duchovní domov“ mnohdy ani nepostrádají. A tak se ptám. Kde si člověk nejvíce uvědomuje své zakotvení? Svou příslušnost k vlastní identitě? Svou podstatu?
Jedině tam, kde se cítíme být doma, nalézáme a odkrýváme sebe samé ve své nejvlastnější podstatě. Domovem jest člověku vlast, rodný dům, kraj, rodová identita v příbuzenství, duchovní identita ve víře a společenství bližních. A rovněž identita ve vlastní historii. Jedině v minulosti nalézáme svou podstatu pro přítomnost. Kdo ztratí nebo popře svou minulost, popírá i svou přítomnost. A nečeká jej ani nadějný výhled do budoucnosti.
Proto je nanejvýš důležité připomínat si podstatné mezníky našich národních dějin, včetně těch neveselých. I z prohraných bitev minulosti lze čerpat sílu pro dnešek. Každý boj za spravedlivou věc má svůj smysl.
V dnešní době pozoruji záměrnou snahu rozdělovat a rozeštvávat společnost. Nebylo by tolik neštěstí, kdyby v lidech nebylo tolik zla. A tolik udavačství. V určitých etapách (nejen) českých dějin sehrály zlé pohnutky lidí neslavnou historickou úlohu. Tyto pohnutky mají vždy jednoho společného jmenovatele. Tzv. gesindel-vrstva vždy útočila a útočí na morálně silné osobnosti. Dnes bychom místo germanismu mohli použít anglicismus „deep state“.
A vděku a uznání se morálně silné bytosti v našich dějinách mnohdy dočkaly až po své smrti. A i nyní by mnozí nejraději chtěli plivnout na odkaz statečných bojovníků za naši existenci a svobodu.
Zápas českých stavů o charakter našeho státu nezapočal až roku 1620. Zrodil se mnohem dříve. V podstatě vycházel už z reformace, z husitství. Připomeňme již rovněž první protihabsburský odboj roku 1547. Nechuť stavů bojovat proti našim „bratřím ve víře“, proti nekatolickým bojovníkům, kteří stanuli proti habsburské nadvládě. Že pak někteří, zejména šlechtici, začali podlézat císaři, to jest rovněž i soudobou vlastností některých našich spoluobčanů.
Ale zasaďme onen protihabsburský odboj do širšího historického kontextu. Demokratické ideály vzešlé z husitské revoluce, z boje o národní i sociální emancipaci, se staly hybnou silou při zápasu českých nekatolických stavů o svá zemská práva. Habsburkové při svém nástupu na český trůn slíbili dodržovat stavovské svobody. Leč (snad jen s výjimkou Maxmiliána II.) se u nich velmi výrazně projevuje tendence k absolutismu, centralismu a vnucenému katolicismu.
Při druhém protihabsburském odboji v roce 1618 zde vznikl pokus o nejdemokratičtější formu vládnutí, jaká neměla v Evropě té doby žádné podobenství. Snaha o vznik autonomní konfederace představovala nejdemokratičtější způsob vládnutí v celé Evropě. Touha po svobodě a vlastním rozhodování o věcech veřejných, se, byť jen na chvíli, naplnila. To v nás nezemřelo v bitvě na Bílé hoře, to je ve zdravé části našeho národa přítomno stále.
I v současnosti svádíme takový zápas o charakter našeho státu. I dnes se potýkáme s různými zrádci, bezpáteřními místodržícími, bojujícími za „žold“ na straně nepřátel a proti vlastnímu národu, s dobovými prospěcháři a s udavači.
Co nám tedy dnes pomůže upevnit onen zmiňovaný duchovní domov?
Je to právě uvědomění si své podstaty. Jsme plebejským národem. Stojíme na straně slabších proti silnějším, na straně těch, kterým je ubližováno. Stojíme za pravdou, byť by nás uvrhla do nemilosti vrchnosti. Nazýváme věci a historické události pravými jmény, nelakujeme je narůžovo. Pohlížíme na minulost spravedlivě a kriticky. Přiznáváme zásluhy hrdinům, odsuzujeme činnost zrádců. Jsme dědicové oněch reformačních tradic. Přiznáváme emancipační pokrok lidstva dějinnému období reformace, osvícenství i socialismu. Jsme spravedliví ke svým předkům.
Jsme národem, lidmi, jedinečnými lidskými bytostmi, nikoli pouhými anonymními čísly ve statistice. Máme svědomí a vlastní svobodnou vůli. Uvědomujeme si svou hrdost, čest, důstojnost, ale též pokoru před Bohem a před sociální spravedlností. Máme úctu k životům ostatních i ke svému vlastnímu životu.
Vážíme si svých křesťanských kořenů a respektujeme svou kulturní civilizaci vybudovanou na křesťanských základech. Ceníme si odkazu našich předků, vnímáme hodnotu jejich boje za naši republiku. A požadujeme respekt k těmto hodnotám, na nichž stojí naše křesťanská a sociálně emancipovaná vlast. Jsme připraveni projevit ono „buřičství v nás“ na obranu těchto hodnot. Buřičství, jež koluje celé věky v naší krvi.
Ve svých pevných mravních základech a zásadách nalézáme své duchovní domovy. Tím jsme si vědomi své lidské hodnoty a víme, že skutečně máme kam patřit. Máme domov a ten budeme chránit! Navzdory všemu a všem.
Domov ve víře, v charakteru, v rodné zemi, v srdci, v našich bližních.
Jedině ta bitva je prohraná, která je prohraná v naší mysli.
(Mgr. Marek Adam se hlásí k organizaci Táborští vlastenci)