Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly
Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.
Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo?
Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička.
Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.
Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní?
Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.
Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba?
Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.
Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte?
S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.
Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let…
To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.
Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie?
Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji.
Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.
Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih?
Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující.
Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.
Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora?
Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.
Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat.
{loadmodule mod_tags_similar,Související}