Jak se v tom vyznat

„Vrátím se, až svět bude zase normální“ řekl iRozhlasu.cz jeden z aktérů současných diskusí, senátor a lékař prof. Žaloudík. Víme ještě vůbec co to je „normální svět“? Co je za velkými slovy, které tak rádi používáme? Jakou reálnou a života schopnou podobu mají slova jako svoboda, demokracie, lidská práva, která v těchto dnech tak často někteří rádi používají? Kde jsou svobody a práva platící pro všechny bez rozdílu? Nebo platí zvláštní práva jen pro některé?

Nedávno Ústavní soud rozhodoval o návrhu skupiny senátorů, kteří požadovali, aby Národní informační zdravotní systém již neměl právo shromažďovat data o zdravotním stavu obyvatel, tedy např. o tom, kdo je HIV pozitivní, kdo má jako nakažlivou chorobu. Prý to je přílišný zásah do práv takových lidí. Ústavní soud sice návrh zamítl, ale někteří jeho významní soudcové přijali odlišná stanoviska, ve kterých tvrdí, že takoví lidé opravdu jsou „vystaveni mimořádně silnému zásahu do svého soukromí“ a není jim umožněno „ svá data chránit a zakázat státu, je využívat…“ A kde pak svoji svobodu a svá práva naleznou ti, kteří tomu jen nevěřícně přihlíží?

Tak se v až na krev zestručněném výtažku svého článku ptá Stanislav Křeček.

Začíná být zřejmé, že hlavní důvod úpadku autority zvolených osobností je ve ztrátě politické kultury a v záměně veřejného prostoru za výhradní pole medií středního proudu. V tom má prezident Zeman nepochybně pravdu. Za smysl a účel demokracie lze považovat „rozvoj politické podstaty člověka“, ale nikdy by neměl chybět důraz na demokratické procesy, s jejichž pomocí lze onu „politickou podstatu člověka“ prakticky rozvinout. Souhrnně se tyto procesy povětšinou nazývají participace (účast) a deliberace (úvaha, rozvaha, závěrečná dohoda).

Politické strany vyvolávají nedůvěru, protože jejich programy nejsou opřeny o sociální očekávání a potřeby veřejnosti, tedy postrádají onu účast, ale jsou jenom souborem mediálně účinných frází. Proto také volby nestačí k legitimizaci politiků. Destabilizované demokracie se začínají otáčet kolem otázky dělby moci, protože nedůvěra ke zvoleným vládám zvyšuje poptávku po legálním omezení jejich moci.

Začíná se prosazovat koncept kontra-demokracie od Pierra Rosanvallona, který navrhuje odlišný koncept demokracie. V rámci tohoto konceptu se nově zkoumá to, zda a jakým způsobem mohou občané v soudobých demokraciích kontrolovat politické elity a ovlivňovat politické rozhodování. Napomáhá to, že technologický pokrok a sociální sítě zvláště umožňují rychlou mobilizaci „rozhněvaných obětí neoliberální globalizace…“ a co dál?

K inscenaci teatrálních protestů proti „estébákovi v čele vlády,“ tedy bez oné deliberace?

Když už si protestující menšiny vynutí nové volby, nová vláda sama se zakrátko stává terčem masových protestů, vytvořených argumentující vrstvou obyvatel, která sice ovládala veřejný prostor, ale nad sférou medií už zcela ztratila kontrolu.

Následuje názor Freedom House. Jde o americkou nevládní neziskovou organizaci placenou vládou USA, která za svůj cíl prohlašuje hájení demokracie, politické svobody a lidských práv. Je známá svými výročními zprávami, které hodnotí stupeň demokratické svobody v jednotlivých zemí. Protože je z větší části financována federální vládou Spojených států amerických, bývá kritizována za pro-americkou zaujatost. Přesto je dobré si ji přečíst.

…Sociální média umožňují obyčejným lidem, občanským skupinám a novinářům oslovit široké publikum s malými nebo nulovými náklady, ale také poskytly mimořádně užitečnou a levnou platformu pro nežádoucí operace. Politici zaměstnávají jednotlivce, aby tajně utvářeli online názory ve 38 ze 65 zemí zahrnutých ve zprávě – to je nové maximum. Svoboda internetu je stále více ohrožována nástroji a taktikou digitálního autoritářství, které se rychle rozšířily po celém světě.

Represivní režimy, […] využívají neregulované prostory platforem sociálních médií a přeměňují je na nástroje politického narušení a kontroly společnosti. Zatímco sociální média občas sloužila jako rovné podmínky pro občanskou diskusi, nyní se nebezpečně naklánějí směrem k neliberalismu a vystavují občany bezprecedentnímu zásahu do jejich základních svobod. Překvapivá řada vlád navíc zavádí pokročilé nástroje k identifikaci a monitorování uživatelů v obrovském rozsahu. V důsledku těchto trendů klesá celosvětová svoboda internetu již devátý rok v roce 2019, se píše na odkazovaném webu Freedom House. 

Jenom pro upřesnění:

Freedom House kontroluje především, zda jsou přítomny prvky jako soutěživý, multipartijní systém; všeobecné hlasovací právo pro všechny občany; pravidelné, svobodné a tajné volby; veřejné politické kampaně a veřejný přístup hlavních politických stran směrem k voličům skrze média prostřednictvím veřejných politických kampaní.

Na druhé straně vlády již tří Evropských zemí, které se jen obtížně dají nazvat represívními, aktivně tu svobodu slova potlačují – skrze soukromé subjekty (většinou sociální sítě). Už řadu let posloucháme neustále opakovaná (nejspíše v Göbbelsově duchu, opakovat, opakovat, až se tvrzení stane pravdou) tvrzení o ruské propagandě, dezinformačních webech, o fake news a jejich vlivu na veřejné mínění v celém Euro-Atlantickém prostoru.

Jak se v tom máme vyznat?

V západní Evropě i v Česku se zformovala hnutí popírající zdravotní rizika, která přináší koronavirová pandemie. Všimněte si, prosím, že jsme nepotřebovali žádné Putinovy ani Čínské trolly. Plně nám stačili tuzemští Šmucler, Pirk, Žaloudík, Klaus (Dokud mě nespoutají, nedám se očkovat). Že to vláda dělá špatně! Jen se naivně zeptám:

„A když se zařídím podle nich, budou za výsledek odpovědni?“

Svůj podíl na tom měla právě falešně pochopená svoboda bez odpovědnosti, která se projevila odporem (hlavně matek) k očkování. Těm odpůrcům/odpůrkyním bych přál zažít hrůzu z pravých neštovic, černého kašle a dětské obrny. Ano, právem můžeme být nedůvěřiví k farmaceutickému průmyslu. Ale v podmínkách naší země by se ta nedůvěra měla projevovat spíše proti kosmetickým a potravinovým doplňkům.

Zdraví (ale ani běžný život) nezná pojem dezinformace. To slovo k nám zavlékl svého času Jiří Dienstbier mladší. Co to je „dezinformace?“ Je to legální názor nebo postoj odrážející jiný úhel pohledu. Jestli je také legitimní – to už je jiná otázka související s kritickým myšlením. Je naprosto legální řídit se v epidemii výroky doc. MUDr. Romana Šmuclera, CSc, zubního lékaře, stomatochirurga, specialisty na laserovou a estetickou medicínu, vysokoškolského pedagoga, podnikatele, moderátora a scenáristy, abych vyjmenoval to nejpodstatnější, čemu se věnuje.

Jestli je to legitimní, nebudu psát, záleží jak si to každý z nás vyhodnotí – nejsme přece ovce, že?

Nebo opravdu chcete společnost, v níž existuje jen jedna povolená pravda a všechno další je dezinformací? Mike Pompeo bez mrknutí oka obviní Rusko z okupace jihovýchodní Ukrajiny a hackerského útoku na vládní americká data, zatímco obyčejný redaktor ŽIVĚ Jakub Čížek píše: „Stopy po útoku na SolarWinds (to je ten útok na americká data) I Je to dezinformace? Neděláme z komárů velbloudy? Mike Pompeo. jako státní úředník USA, komunikuje zájmy své země a Jakub Čížek nám zprostředkovává článek z The New York Times.

A jaká je pravda? To nevím, ale pravda není důležitá, o pravdu tady přece vůbec nejde! Jde o politický akt, o nařčení. O sledování politického zájmu.

„Miliony Němců úpí v bezprávném Benešovském Československu… Buďto Beneš nebo Já…Wir wollen doch gar keine Tschechen!“ (Adolf Hitler v berlínském Sportpalastu 26.09.1938) – také dezinformace? Ne, ačkoliv ne všechno vůči německé menšině bylo v pořádku, šlo o brutální lež, která ale vyjadřovala německé zájmy.

Skrčkovitost české vnitřní politiky, která hlasy některých senátorů, ale také ministra zahraničí (a lobbistických hlasů BIS), doporučuje vyškrtnout Rusko a Čínu z velkých zakázek se otevřeně projevila 30. prosince minulého roku, kdy Ursula von Leyen ohlásila dokončení jednání EU o investiční dohodě s Čínou, ke kterému došlo během slavnostní videokonference s čínským prezidentem Si Tin-pchingem, německou kancléřkou Angelou Merkelovou, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, předsedou Evropské rady Charlesem Michelem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou. Navzdory obavám USA, že by dohoda mohla být kontraproduktivní. Něco podobného, ale ve vnější politice, předvedli Poláci, kteří v setkání zástupců unijních zemí navrhli konzultovat tuto dohodu s administrativou nově zvoleného amerického prezidenta Joea Bidena, který do úřadu nastoupí v lednu. Ostatní zástupci toto ponižující gesto odmítli. „Evropská unie má největší jednotný trh na světě. Jsme otevřeni podnikání, ale jsme připoutáni k vzájemnosti, rovným podmínkám a hodnotám,“ uvedla na Twitteru předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen.

V komentářích čínských státních sdělovacích prostředků Sin-chua Si Tin-Pching uvedl, že nová dohoda „silně stimuluje“ zotavení světové ekonomiky po pandemii a současně podpoří liberalizaci globálního obchodu a investic.

Komise označila dohodu za dohodu s velkým hospodářským významem. Dohoda pomůže podpořit udržitelný rozvoj a zlepší přístup na trh pro investory z EU v různých odvětvích, včetně zdravotnictví, finančních služeb a elektrických vozidel. Čína nahradila USA a stala se největším obchodním partnerem EU v prvních třech čtvrtletích roku 2020 uprostřed pandemie COVID-19. Objem dvoustranného obchodu mezi Čínou a EU dosáhl v období od ledna do září 425,5 miliardy EUR (517,5 miliardy USD), ve srovnání s 412,5 miliardami EUR (507 miliard USD) mezi EU a USA ve stejném období. Vyplývá to ze statistiky, kterou zveřejnila agentura Eurostat.

EU je pak největším obchodním partnerem Číny. Denní hodnota obchodu mezi Čínou a Evropou činí v průměru jednu miliardu eur (26,2 miliardy Kč). Nejméně další rok ale zřejmě potrvá, než dohoda vstoupí v platnost, upozornila agentura Reuters. Musí ji mimo jiné ratifikovat Evropský parlament, kde by podle agentury AP mohla narazit kvůli problematice lidských práv.

Čína se zavázala usilovat o ratifikaci mezinárodních pravidel zakazujících nucené práce, uvedla Komise. To však nemusí stačit k řešení obav z čínských represí vůči Ujgurům. Čína totiž hájí své kroky proti západní oblasti Sin-ťiang, které jsou nezbytné pro řešení extremismu a terorismu, a to v souladu s čínským právem a mezinárodní praxí.

Obviňuje ujgurské separatisty z násilí v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a varuje před jejich napojením na světové džihádistické skupiny.

Ujgurská menšina vyznávající islám si stěžuje na omezování své víry a kultury a na rozpínavost většinového čínského etnika Chanů. Podle Ujgurů je počínšťování hlavní příčinou nepokojů.

Čína totiž přistupuje k občanství republikánsky podobně jako v Evropě Francie. Získal jsi občanství? Potom jsi Číňan/Francouz nezávisle na své pleti, náboženství a jazyku. V Číně je mimo Ujgurů většinově muslimských ještě devět větších etnik. Kromě největšího - Huiů se k islámu hlásí a normálně ho praktikují v Číně také Kazaši, Dongšiangové, Kyrgyzové, Tádžikové, Salaři, Uzbeci, Bao’anové a Tataři (údaj Etnografie Číny).

Ale jenom Ujguři na videu Islámského státu, který pořídila jeho organizace na západě Iráku v oblasti Furát, pohrozili krveprolitím. Zveřejněné video otevřeně hrozí Číně. Zachycuje nejen výcvik mladých Ujgurů, ale také zachycuje brutální popravy zvědů. Muži na videu slíbili, že po svém návratu z bojů v Iráku rozpoutají Ujguři v Číně násilí: 

 

Víc k radikálnímu islámu v Sin-ťiangu zde.

Uvidíme jak se otázka Ujgurů vyvine dál, protože do dalšího děje vstoupilo Turecko, kde po porážce Islámského státu (Daeše) je v současné době na padesát tisíc Ujgurů, kteří se bojí vrátit do Číny a necítí se jistě ani v Turecku. Čína totiž ratifikovala smlouvu o vydávání, podle níž skupiny pro lidská práva varují, že by mohla ohrozit ujgurské rodiny a aktivisty prchající před pronásledováním čínskými úřady, pokud ji přijme také Ankara. Ale to je odbočení od investiční dohody mezi EU a Čínou.

Je zajímavý také pohled z čínské strany. 

„Vztahy mezi Čínou a Evropou jsou složité, protože existuje mnoho rozporů a konfliktů. Zejména ideologické síly v Evropě jsou docela aktivní,“

 psal v září redakční článek státního listu Global Times. 

„Čína i Evropa jsou zastánci multilateralismu. Čína podporuje Evropu při posilování její strategické autonomie a mohla by se s Evropou koordinovat, pokud jde o část týkající se Číny během procesu. Na druhé straně Washington je v tomto ohledu silným odpůrcem Evropy. Chce jenom poslušnou Evropu, která je zvyklá na americkou hegemonii.“

Redakční článek končí: 

“Čína nikdy nepřemýšlela o ovlivňování nebo přetváření Evropy využíváním své rostoucí síly. Evropa zatím nebude klást své zájmy na přetváření Číny nad její vlastní zájmy rozvoje. Neexistuje žádný vážný geopolitický konflikt mezi nimi. Evropský ideologický tlak proti Číně se v podstatě liší od kroků USA – USA proměňují ideologii na hlavní bojiště svého strategického potlačování Číny.

Věříme, že spolupráce mezi Čínou a Evropou bude pokračovat. To se nezmění vůlí některých Evropanů, kteří jsou přísně loajální k USA. Čínská společnost by se měla přizpůsobit novým složitostem vztahů mezi Čínou a Evropou a měla by být trpělivá s jejich důkladnou konkurencí. Tolerance by měla být volbou Číny i Evropy.“

Když jsem vstoupil závěrem roku 1948 do chebské skautské Třináctky, tak jsem se učil přísahu vlčete, která končila slovy: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Jakkoliv jsem nebyl a nadále nejsem věřící, přál bych si, aby nám k té toleranci opravdu dopomáhal Bůh.