Budeme rozdávat. Jaké sliby vyhrály volby francouzské levici? A dokáže je prosadit?

Nečekaný zvrat ve francouzských volbách vyvolává celou řadu otázek. Co čeká Francii v nejbližších dnech a měsících a co by znamenalo, kdyby vládu sestavila levice?

Francie zažívá nečekaný zvrat. Druhé kolo parlamentních voleb překvapivě vyhrála levice. Ale byť Nová lidová fronta získala nejvíc křesel, nebude mít v parlamentu většinu. Jaká je tedy šance, že levice sestaví vládu a co by to případně znamenalo pro Francii a Evropu?

Francii čeká dlouhé období vyjednávání o sestavení vlády. A to je na tamní poměry něco, co se často nevidí. Podle politologa Jana Rovného z pařížské univerzity Sciences Po se teď země de facto stává parlamentním systémem, na což není zvyklá, a domlouvání koalic či spolupráce na hlasování pro ni bude těžkou výzvou. Jak tedy bude budoucí francouzská vláda vypadat a co bude jejím cílem?

Nápovědu nám může dát hypotetický scénář, ve kterém by bylo nečekané vítězství Nové lidové fronty (NFP), tedy koalice, která sdružuje zelené, komunisty, socialisty a stranu Nepodrobená Francie (LFI), ještě drtivější a po druhém kole parlamentních voleb dokázala tato koalice sestavit ryze levicovou vládu.

Předvolební sliby Nové lidové fronty, která v nedělních volbách získala 188 z celkových 577 křesel v dolní komoře parlamentu, jsou totiž opravdu velkorysé a rozhodně nemají v plánu šetřit státní pokladnu. Levicové uskupení slíbilo zvýšení minimální mzdy na 1600 eur, snížení věku odchodu do důchodu na šedesát let, zavedení stropů na vybrané spotřební zboží, podporu Ukrajiny nebo okamžité uznání státu Palestina.

Stěžejním klíčovým tématem levicové kampaně je ale i migrace. Nová lidová fronta chce zrušit zákon o azylu a přistěhovalectví a legalizovat pobyt pracovníků a studentů v zemi. Chce také upravit evropský migrační pakt tak, aby zajistil důstojné přijetí migrantů. 

V plánu má rovněž zřízení záchranné agentury na moři i na souši s cílem předejít dalšímu umírání migrantů ve Středomoří a zřízení statutu klimatických uprchlíků. Děti, které se narodily ve Francii, by podle NFP měly mít ve vztahu ke státu plná práva a možnost získat snadněji občanství.

Zvýšit příjmy do státní pokladny by levice chtěla například prostřednictvím zvláštní daně pro nejbohatší Francouze s očekávaným výnosem 15 miliard eur nebo pomocí daně z nadměrných zisků firem. 

Podle politologa Víta Hlouška z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je v programovém prohlášení levice nejnebezpečnější bod týkající se problematiky migrace. „Kdyby se realizovala přistěhovalecká politika levice v plném rozsahu, nastal by skutečný chaos. Program levice totiž podceňuje problémy, které nezvládnutá integrace vyvolává, a naopak by je měl tendenci ještě znásobit,“ míní politolog. 

Jan Rovný naproti tomu pokládá za nejproblematičtější sliby extrémní části levice, která má ve Francii občas problém akceptovat konec sovětského impéria a ještě se nesrovnala s tím, že Rusko je existenční hrozba pro evropskou demokracii. „Výroky o otevřenosti ke Kremlu či o výstupu z NATO krajní levice jsou pro mě naprosto nepřijatelné,“ říká politolog.

Zde je ale podle Rovného důležité dodat, že levicová koalice má v programu jasnou podporu Ukrajině. V tomto smyslu tak levicová koalice odsunula tyto výroky extrémní levice do pozadí.

Vít Hloušek aktuálně vidí ve Francii jen dvě hrozby pro evropskou stabilitu a jednotu, a těmi jsou Národní sdružení (RN) Marine Le Pen a Jean-Luc Mélenchon – klíčový muž strany Nepodrobená Francie, kterého označuje za levicového radikála s touhou převrátit francouzskou politiku a ekonomiku vzhůru nohama. 

„Je to antisemita, který sdílí tradiční slabost francouzské krajní levice pro arabský a islámský svět, člověk, který sice není tak proruský jako většina politiků západní krajní pravice, ale jehož politika by poškodila jak Ukrajinu, tak kredibilitu Evropské unie jako mezinárodního aktéra,“ vysvětluje Hloušek.

„Mélenchon nemá v současné době žádný mandát ani funkci, nicméně zůstává hlavní postavou Nepodrobené Francie, mimo jiné i proto, že je to její zakladatel a je jedním z nejlepším rétorů na francouzské politické scéně,“ upřesňuje postavení politika Michel Perottino, vedoucí katedry politologie Univerzity Karlovy.

Drahé sliby

Problematická by podle Hlouška byla pro zadluženou a nepříliš rostoucí francouzskou ekonomiku také realizace ekonomického programu Nové lidové fronty. Lepší by to však nebylo ani v případě, že by vyhrála krajní pravice.

„Pokud by se realizovala ekonomická a zahraniční politika Národního sdružení (RN) Marine Le Pen, Francie by upadla do hlubokých ekonomických problémů a Evropská unie by čelila výrazné politické krizi,“ zamýšlí se Hloušek.

Za prospěšný naopak pokládá Jan Rovný přístup levice v otázce sociálních problémů. „Francie, tak jako celý vyspělý svět, čelí nárůstu sociální nerovnosti a kulturní netolerance. Levice se soustředí na řešení těchto problémů jak v místních lokalitách, tak pro specifické skupiny společnosti. Stejně tak se snaží o hlubší pochopení toho, že Francie je dnes multietnická země,“ uvádí politolog.

Vítovi Hlouškovi naopak dávají z programu Nové lidové fronty smysl jen některé zahraničně politické body, jako je pokračování pomoci Ukrajině a poměrně vstřícný postoj k Evropské unii. 

„Jinak se jedná o velmi nákladné sliby, jejichž realizace by oddálila řešení některých palčivých problémů. Příkladem je penzijní reforma, kde slibují návrat věku odchodu do důchodu v šedesáti letech, ale není jasné, kde by na to francouzský stát vzal peníze,“ shrnuje Hloušek. Francouzský státní dluh přesahuje 110 procent hrubého domácího produktu, hůř je na tom v eurozóně už jen Řecko a Itálie.

Nejasná budoucnost, ale bez Le Pen

Vzhledem k tomu, že nikdo nezískal parlamentní většinu, je nejasné, co se bude dít dál – zda se někomu podaří sestavit vládu, nebo bude ve Francii následující rok vládnout úřednický a ne zrovna efektivní kabinet. 

Šance, že by nějaká koalice, natož strana měla možnost sestavit ideově koherentní vládu, je podle politologa Hlouška nulová. „Je dokonce velmi pravděpodobné, že budou osloveni i Republikáni. Je možné, že se Macronova koalice pokusí rozbít Novou lidovou frontu a uzavřít dohodu s jejími umírněnými stranami,“ nastiňuje Vít Hloušek. Těmi jsou podle něj socialisté a zelení.

Vyloučena podle něj ale není ani varianta, že se Macron pokusí sestavit nějakou technokratickou vládu, která se bude snažit hledat v parlamentu různé koalice podporující její různé politiky. 

„Jediná pravděpodobnost v tom všem oceánu možností je, že součástí nové vlády nebude Národní sdružení, se kterým v podstatě nikdo nechce mít nic společného. A to tím pádem bude moci tvrdit, že zůstává jedinou důslednou opozicí vůči Macronovi,“ odhaduje budoucí vývoj politolog.

Také Jan Rovný souhlasí, že pokud by se podařilo sestavit levicovou vládu, pak to v žádném případě nebude vláda krajní levice, kam spadá strana Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona a Komunistická strana Francie, ale vláda, ve které budou některé osobnosti levice krajní spolu se středovou levicí spolupracovat s nelevicovými subjekty. „V podstatě to bude muset být vláda levého středu,“ vysvětluje politolog. 

„NFP chce být ve vládě samo. Taková vláda ale musí nejdřív dostat zelenou od prezidenta, který to zjevně nechce připustit. Proto poprosil Gabriela Attala o pokračování vlády na současném půdorysu a sám Macron aktivně jedná s pravicí, konkrétně s předsedou senátu Gérardem Larcherem,“ nastiňuje aktuální situaci Michel Perottino. 

Oslabený Macron

Jedno je však podle politologů jisté, pokud levice ve vládě bude, bude pro prezidenta Macrona v podstatě nemožné pokračovat beze změn ve svém programu ekonomických a sociálních reforem. 

„Macron bude každopádně oslaben. Nejde o to, že by neměl i nadále hlavní slovo ve francouzské zahraniční, bezpečnostní nebo evropské politice, ale prostě bude muset daleko více energie vynakládat na vyjednávání a hledání kompromisů doma,“ vysvětluje Hloušek. 

Oslabení dvou tradičních tahounů evropské integrace Německa a Francie podle Hlouška znamená například podstatnou stopku pro ambice Evropské unie posilovat svou roli jako aktivního hráče mezinárodní politiky. Na kurzu francouzské zahraniční politiky se prý ale mnoho nezmění, tady je až na Národní sdružení relativní konsenzus.

Michel Perottino však upozorňuje na to, že pokud se ve Francii nepodaří posunout se směrem k jakž takž fungující vládě, je reálná hrozba dalšího rozpuštění za rok. „V roce 2026 budou místní volby a hlavně v roce 2027 budou prezidentské volby, vše proto zůstává hodně otevřené a s mnoha neznámými.“