Dokonce i ti, kteří v Gaze pomáhají potřebným, propadají zoufalství. V Gaze jsem strávila celkem čtyři roky, z toho šest měsíců během probíhající války. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná tváří v tvář hrozivé válečné mašinérii. V září jsem mluvila s matriarchou, která vedla útulek pro vysídlené lidi v Chán Júnisu. Zeptala jsem se jí, jakou naději vkládá do vyhlídek na mír. Ukázala na malou holčičku, která držela matčinu ruku a cucala si palec. „Její otec zahynul, když byl jejich dům před pěti dny vybombardován, a jeho tělo se jim nepodařilo z trosek vyzvednout, protože oblast je pod neustálou palbou,“ řekla. „Jaká naděje?“V beznadějné Gaze patří spánek k nejcennějším komoditám. Ještě v lednu jsme běželi k oknu, abychom sledovali, jak po obzvlášť hlasitém a blízkém výbuchu oblohu zahalil hustý dým. Časem se však tyto exploze staly tak běžnými, že už se málokdo obtěžuje dívat, píše na webu Al Džazíry zaměstnankyně OCHA Olga Čerevko.