Je tady černý kůň sezony? Ne, spíš opice, která zpívá jako Robbie Williams
Na obří pláni hučí dav, který burcuje opičák. Desítky tisíc hlav se dostávají do varu, ale v jednu chvíli to přeženou. Primát mezi ně skočí a následuje bitva, v níž se serve s několika dalšími opicemi, přičemž jednu z nich probodne. Ne, to není nová Planeta opic s Caesarem, ale kupodivu hudební biopic o jedné z nejznámějších pop stars.
Každá recenze na nový film Better Man začíná stejně. Jde o životopisné drama, v němž se Robbie Williams odhaluje tak bizarně, že ho ztvárňuje digitální opičák.
Vytvořili ho ve slavném studiu Weta, které stojí za Glumem i oním zmíněným Caesarem, mluví a zpívá ho však samotný zpěvák. Ten se nechal slyšet, že se během své kariéry cítil jako cvičené zvířátko, a režisér Michael Gracey se toho chytl.
Ve filmu tuhle animální vizáž nikdo nekomentuje, což se neočekává ani od vás. Není to moc těžké, opičák je vyrenderovaný skvěle, takže všechny potřebné emoce předá, scénář navíc nahazuje udičky, které tuhle tvůrčí volbu oklikou vysvětlují.
„V momentě, kdy se proslavíte, zamrznete a přestanete se vyvíjet,“ říká Williams na terapii poté, co se na všemožných drogových dýcháncích choval… no, jako zvíře.
Vize režiséra Graceyho jeho řádění mění v jeden bouřlivý klip, dvouhodinovou montáž, v níž se velkolepě trsá s fanynkami i důchodkyněmi na londýnské Regent Street na Rock DJ, když Robbie prorazí s Take That, jen aby se o několik desítek minut později závislácká deliria se stříkačkou v předloktí překlápěla do snových vizí, v nichž zpěváka uvězněného pod ledem fotografují paparazzi, kteří se pak pod hladinu propadnou za ním.
Divák tomuhle spektáklu příliš nepodlehne, když digitální autíčko rozráží digitální bránu britského panství, kde kluci z Take That oznámili Robbiemu, že už ho v kapele nechtějí.
Nejvíc podmanivé jsou chvíle, kdy Gracey „klipovitost“ využije pro přirozenou vypravěčskou zkratku, když například do taneční scény na jachtě za zvuků She’s the One elegantně vmáčkne podstatnou i velmi tragickou část vztahu umělce se zpěvačkou Nicole Appleton.
Jedna česká recenze o filmu, který chce být jakousi veřejnou terapií, ostatně uvedla, že Williams je v něm „brutálně upřímný“. To je však velmi ošemetné tvrdit, protože jde o polepšování, které v takovém formátu nepůsobí zcela upřímně – zkrátka si sypu v blockbusteru popel na hlavu, jako kdybych něco riskoval, přitom v sázce není vůbec nic.
Navíc z filmu vyjdu vítězně, řekl jsem totiž jen to, co jsem v autorizovaném tvaru říct chtěl. Říkal tady někdo Sobík?
Ale budiž, občas jste rádi i za tuto kontrolovanou prostořekost, kdy se vtipkuje třeba na účet Oasis. Williams je pořád ostřejší než celebrity z druhé strany Atlantiku, s nimiž už vlastně nejde dělat rozhovory.
Ovládly totiž dokonale schopnost nic neříct – stačí se mrknout třeba na interview, které v poslední době dává taková Angelina Jolie k jinému hudebnímu životopisu Maria. Není v nich nic, čeho se chytnout, jde jen o shluk slov, který něco vágně naznačuje.
Možná ještě větší problém Better Mana je ale v tom, že jsou v něm přítomna opravdu všechna, a tím myslím naprosto kompletně všechna, klišé o vzestupu a pádu, nadužívání substancí, komplikovaných vztazích.
Když se asi na sedmém Robbieho vystoupení posedmé mihnou v publiku opičáci, kteří mají reprezentovat imposter syndrom, říkáte si, že už opravdu stačilo, zvlášť poté, co se minulý rok zpěvák podobně odhaloval v několikadílném dokumentu na Netflixu.
Producent Guy Chambers svému klientovi v jednu chvíli sdělí, že dobrý song vznikne, pokud skrze něj jeho autor dokáže něco ztratit, trochu se nelíbit. Tenhle film si díky nekonečné „zpovědi“ svého protagonisty myslí, že se toho drží, je to ale vlastně úplně naopak.