Designu neutečete. Zaměřme se na budoucnost, říká ředitel Design Musea
Jak vnímá český design ředitel největšího muzea designu na světě? Forbes Life se sešel s Timem Marlowem v ikonické budově Design Musea v Londýně, aby s ním promluvil o inovačním potenciálu designu jako oboru i změně chápání muzeí jako institucí zaměřených na budoucnost.
Pátým rokem stojí v čele londýnského Design Musea. Instituce pod vedením Tima Marlowa není skanzenem paměti schraňujícím sbírky historických předmětů, ale mapuje současnost designu, podporuje výzkumné aktivity a zaměřuje se především na roli designu pro budoucnost.
Předtím byl muž, který se může pyšnit Řádem britského impéria, a používat tak za svým jménem zkratku OBE, uměleckým ředitelem jedné z nejprestižnějších institucí ve světě umění – Royal Academy of Arts.
Mnoho let stál také v čele důležité galerie současného umění White Cube a dodnes zasedá ve správních radách řady britských muzeí. Veřejnost ho zná i díky populárním televizním pořadům o světě umění, které připravoval pro BBC. Je také autorem řady knih a psal o umění do důležitých periodik.
Po prohlídce muzea, v němž je nyní vedle stálé expozice možné navštívit velkou výstavu Tima Burtona nebo expozici o budoucnosti módy, jsme se s Timem Marlowem sešli v jeho kanceláři. Monumentální budova ze šedesátých let, do níž se instituce založená v roce 1989 přestěhovala v roce 2016, je klenotem sama o sobě. Před několika lety se stala evropským muzeem roku a kromě dočasných výstav, jako byla nedávno například ta o historii fenoménu Barbie, do ní má veřejnost vstup zdarma.
Jen pár minut po našem rozhovoru zahájil Tim Marlow v sále pojmenovaném po dlouholetých mecenáších instituce, manželech Bakalových, mezinárodní premiéru filmu Identita: Příběh o českém grafickém designu, mapujícího tento fenomén spolu s americkým sběratelem českých plakátů Nicholasem Lowrym.
Výstava spojená s projektem Identita byla loňskou nejnavštěvovanější expozicí v Museu Kampa, odkud se přesunula do nedalekého Českého centra v Londýně. Vedle televizního seriálu je součástí projektu také objemná knižní publikace. Projekt si z nedávného předávání letošních cen Czech Grand Design odnesl ocenění v oboru grafický design. Ani Timu Marlowovi není český design úplně cizí…
Co se vám vybaví jako první, když se řekne český design?
Asi český, respektive československý modernismus. Především v grafickém designu se mísí s expresionismem, art decem i vlivy Bauhausu. Myslím přitom také na trauma dvacátého století, které se do něj propsalo – dvě světové války a totalitární režim… Grafický design hrál velkou roli jak v propagandě, tak v protestních hnutích. Čili když se řekne český design, evokuje mi to i tyto historické komplikace.
A co ten současný?
Česká architektura je fenomenální. Jsem nadšencem do sportu a jednou z mých vůbec nejoblíbenějších staveb v Londýně – a možná i na světě – je budova Lord´s Media Centre na kriketovém stadionu od Jana Kaplického a jeho studia Future Systems.
Ve správní radě Design Musea nyní zasedá také česká architektka Eva Jiřičná… Jak k tomuto propojení došlo?
Když jsem byl uměleckým ředitelem Royal Academy of Arts, Eva už byla její členkou. Navrhovala také vitríny prodejny v Royal Academy of Arts. Mimochodem, nedávno byla znovuotevřena restaurace Le Caprice – dnes se jmenuje Arlington – jejíž interiér navrhovali právě Eva Jiřičná spolu s Janem Kaplickým. To jsem se ale dozvěděl až od ní, když jsme se náhodou potkali na slavnostním otevření restaurace.
Jan Kaplický a Eva Jiřičná jsou bezpochyby hvězdy architektury mezinárodního významu. A právě Eva nahradila ve správní radě Zdeňka Bakalu.
Máte ve sbírkách muzea nějaké předměty od českých designérů?
Nejsem si jistý, pravděpodobně budeme mít nějaká díla od Jana Kaplického, protože můj předchůdce byl jeho blízkým přítelem. V knihovně máme řadu knih o české architektuře a grafickém designu. V souvislosti se světovou premiérou filmu Identita u nás v muzeu mě ale napadá, že bychom měli pořídit do sbírek nějaké české modernistické plakáty.
Co byste z vašich sbírek vybral jako ikony světového designu, které člověk musí vidět?
Na úvod bych chtěl zdůraznit, že se zaměřujeme hlavně na současnost a na budoucnost designu. A ikonické předměty již z podstaty své definice patří do minulosti. Máme ve sbírkách asi čtyři tisíce předmětů z období zhruba od devatenáctého století, výběr z nich vystavujeme v naší stálé expozici nazvané Designer.Maker.User.
Nakupujeme ale předměty od současných designérů a v blízké době se sbírky chystáme přeorganizovat.
Ale abych odpověděl na vaši otázku: máme například šasi originálního modelu vozu Ford T. Tento objekt vypráví nejen příběh spalovacího motoru, ale stojí zároveň i na začátku příběhu o rozvoji měst. Naše sbírka je plná takových příběhů.
Máme třeba také jednu z prvních verzí, respektive prototyp duhové vlajky, navržené v San Franciscu. Věřím tomu, že v době, kdy vznikala, byla brána jako něco efemerního. Nyní ji ale vidíme v jiném kontextu chápání světa, kde reprezentuje různorodost toho, jak lidé vnímají sebe sama – a to je velmi důležité.
Ikonou je ale i samotná budova muzea ze šedesátých let, která dříve sloužila jako sídlo Commonwealth Institutu. Ta do minulosti rozhodně nepatří, i díky moderní přestavbě architektonického studia OMA…
To je náš opravdový poklad – je to v podstatě také takový sbírkový předmět. Stavba byla jako jedna z prvních poválečných budov zapsána na seznamu památek. Moc takových budov ve Spojeném království nemáme a opečováváme ji, jak můžeme.
Můžete uvést nějaký příklad sbírkových předmětů zaměřených na budoucnost?
V rámci našeho aspektu zaměření na budoucnost bych zmínil například dílo designérky Natsai Audrey Chiezy, jež spolupracuje s biotechnologickými laboratořemi londýnských univerzit. Se svou společností Faber Futures objevila proces barvení látek pomocí mikroorganismů, zvaný microb dying, který probíhá bez použití vody. Považuji to za velmi důležitý aspekt, který myslí na budoucnost.
Nedávno jsme v muzeu také pěstovali mycelium – nechali jsme jej přerůstat přes roh budovy. Dnes už bohužel neexistuje, ale v budoucnu bych rád kus této struktury pořídil do sbírek.
Rád bych ve sbírkách viděl živé, dýchající a rostoucí exponáty, které budou vytvářet nové, udržitelné a organické prostory, jako je například ona živá struktura, která vyrůstala z budovy muzea.
Vidíte budoucnost designu právě v živých přírodních materiálech?
Ano. Například mycelium je neuvěřitelný materiál, z nějž by se v budoucnu mohly stavět i domy. Je to zdroj, o němž v současné době víme, jak by mohl být využíván, ale zatím jsme ještě nebyli schopni plně využít jeho potenciál. Fascinuje mě, že tato struktura roste pod povrchem země, aniž bychom o ní věděli.
Umíme využít potenciál oceánu – ačkoli mu tím spíše škodíme – ale i tyto rhizomatické podzemní struktury nám rozhodně mohou nabídnout mnoho příležitostí pro rozvoj udržitelné budoucnosti. Podobným materiálem jsou také mořské řasy, z nichž se chystáme stavět sochy pro naši nadcházející výstavu More than Human. I tento materiál bychom mohli využít pro udržitelnou výrobu mnoha věcí.
Muzeum zaštiťuje řadu výzkumných projektů. Čeho se týkají?
Náš výzkumný program Future Observatory funguje jako oficiální Národní výzkumné centrum pro zelenou transformaci, tedy přechod na udržitelnou ekonomiku, v rámci UKRI Arts and Humanities Research Council.
Financujeme síť výzkumných center a univerzitních programů zaměřených na výzkum v oblasti designu po celé zemi. Pracují na mnoha různých projektech od toho, jak nakládat s odpadními vodami, přes vývoj recyklovatelných plastových materiálů, které by se daly používat ve zdravotnictví, až po udržitelnou výrobu tenisek na míru.
Zajímá nás výzkum v různých oblastech, které pomáhají řešit náš vztah k planetě. Do budoucna chceme více pracovat i s výrobci. Výsledky našich výzkumů zaměřených na udržitelnost vystavujeme v jednom z pater muzea.
Současná výstava se zaměřuje na šatník budoucnosti a udržitelný přístup k módě a v létě plánujeme již zmiňovanou výstavu More than Human, jež se bude zabývat změnou perspektivy uvažování o designu v rámci našeho vztahu k planetě.
Nebude zaměřená na design určený pro lidi, ale na design pro planetu. Chceme do muzea přivést podnikatele, politiky a další lidi, aby pochopili, co výzkum v oblasti udržitelného designu může přinést. Pak bude o něco jednodušší dostávat inovace i do výroby, což je proces, který obvykle trvá několik let.
Jaké další výstavy chystáte na letošní rok?
V březnu otevíráme výstavu Splash!, která se bude věnovat historii plavání, respektive posledním sto letům vývoje plavek, plaveckého vybavení, ale i designu bazénů a technologickému vývoji v této oblasti. Na podzim pak otevřeme výstavu věnovanou režiséru Wesu Andersonovi, kterou připravujeme ve spolupráci přímo s ním.
Které z výstav byly v historii muzea těmi vůbec nejúspěšnějšími?
Právě probíhající výstava Tima Burtona překonala všechny návštěvnické rekordy, dosud se na ni přišlo podívat přes 350 tisíc lidí. Dalšími úspěšnými výstavami byly přehlídka tvorby Stanleyho Kubricka, právě skončená expozice Barbie (130 tisíc návštěvníků za necelý půlrok) a výstava Aje Wej-weje. V roce 2016 byla také velmi úspěšná expozice věnovaná značce Ferrari.
Tim Burton, Stanley Kubrick, Wes Andreson… Spojení světa filmu a designu nebývá příliš obvyklé. Jak to do sebe zapadá?
Ukázalo se, že zarámování do světa designu je přesvědčivým způsobem, jak vystavovat popkulturu. V mnoha směrech se tyto světy protínají. Všechno totiž začíná skicou nebo kresbou.
Například Tim Burton vytváří podobu vlastního světa, na jejíž realizaci spolupracuje s návrháři kostýmů, loutkaři, filmaři a dalšími profesemi… Design je zde takovým tmelícím prvkem, spolupráce je součástí jeho podstaty.
Výtvarné umění může být sice také kolaborativní, ale stále v něm jde o vyjádření vize jednotlivého tvůrce. Kdežto v designu jde i o společné řešení problémů, což vyžaduje síť spolupracovníků z různých oborů. A o to samé jde i ve světě filmu.
Ačkoli máme tendence fetišizovat jednotlivé tvůrce a režiséry jako všeobjímající vizuální génie, je to vždy společná práce. Nemám rád škatulkování a nastavování hranic mezi designem, uměním, filmem a podobně, ale filmařina pro mě patří více do světa designu než umění.
Předtím, než jste se stal ředitelem Design Musea, jste se dlouho pohyboval právě ve světě umění. Kde jsou podle vás hranice umění a designu?
Design vidím jako způsob, který nám má pomoci pochopit naše místo ve světě – což vypadá i jako jeden z cílů umění. Ale design se ve své podstatě zabývá řešením problémů a funkcí, zatímco umění tyto ohledy řešit nemusí.
Mnoho designérů ale pracuje s uměleckými prostředky a naopak. Pro mě jsou zajímavé právě ty momenty, kde se obory překrývají. Designér nenavrhne židli, na které se nedá sedět – nejde mu jen o to, jak vypadá, ale hlavně o to, aby byla pohodlná a praktická. Pokud vás nezajímá umění, obejdete se bez něj. Obraz na stěně můžete ignorovat, ale židli ne, jinak byste se neposadili.
Designu utéct nemůžete, je všude. I proto bychom se měli snažit, aby byl co nejlepší.
Pracoval jste s nejzvučnějšími světovými jmény, jako jsou Damien Hirst nebo Marina Abramovic. Aji Wej-wejovi jste dokonce uspořádal velmi úspěšnou výstavu – v Design Museu…
Byla to jedna z nejpřevratnějších výstav naší instituce. Velmi Aje Wej-weje obdivuji jako umělce i člověka – je odvážný, nebojácný, vtipný a navíc je to skvělý společník. Souzním s jeho postoji ohledně mnoha věcí.
V jeho díle jsem našel i aspekt designu a řekl jsem si, že by stálo za to, abychom prozkoumali tuto jeho stránku více. V budoucnu plánujeme například spolupráci se skvělou mezinárodně uznávanou scénografkou, která také vytváří silné umělecké instalace, Es Devlin.
Před čtyřmi lety jste uspořádali také výstavu o Amy Winehouse. Patří do světa designu i hudba?
Opět jde jako v případě filmu o to, jak to zarámujete. Ve spojení hudby a designu je to především image, ale i design zvuku. I Victoria and Albert Museum před patnácti lety uspořádalo výstavu o stylu Davida Bowieho…
My jsme ve spolupráci s Paříží dělali i výstavu o designu na elektronické hudební scéně, která se jmenovala Od Kraftwerk po Chemical Brothers (její francouzská obdoba zněla Od Kraftwerk po Daftpunk).
Šlo v ní o elektronickou hudební produkci jakožto vynález dvacátého století – jak změnil zvuk i možnosti ve skládání hudby, kterou může produkovat i jednotlivec. Znamenala velký posun ve vytváření hudby – a v určitých aspektech redesign hudby, který vyústil ve vznik nových hudebních stylů, dýdžejing i vznik klubové scény.
Nedílnou součástí práce ředitele muzea je vedle výstavního programu a péče o sbírky také finanční chod muzea a fundraising. Z jakých zdrojů je Design Museum financováno?
Doteď jsem si náš rozhovor opravdu užíval – a vy se mě zeptáte na peníze. (smích) Samozřejmě, i získávání financí je mou velkou zodpovědností. Muzeum je financováno téměř výhradně ze soukromých zdrojů. Stát nám dává jen 170 tisíc liber, které investujeme do rezidentních a výzkumných programů. Ty ale tvoří jen méně než dvě procenta z našeho rozpočtu.
Dalších 13,5 milionu liber jde tedy převážně ze soukromých zdrojů. Je to značně depresivní, že západní civilizace, která má ohromné kulturní dědictví a dlouholetou tradici ochrany památek, není schopna takové instituce financovat lépe. Považuju to za tragédii.
Muzea mají schopnost zlepšovat kvalitu života lidí a podporovat kreativní odvětví. Naše volání ale politici a potenciální sponzoři příliš neslyší – obzvláště v globálním kontextu dnešní doby, kdy jsou priority nastavené spíše v oblasti bezpečnosti.
Jedním z dlouholetých sponzorů muzea je i nadace Bakala Foundation. Jakou roli hraje její podpora v rámci chodu celého muzea?
Podpora Nadace Bakala významně proměnila ráz této instituce. Michaela a Zdeněk Bakalovi velkoryse přispěli v kapitálové kampani na tuto budovu, konkrétně na vznik auditoria, které nese jejich jméno.
Pro naše muzeum je to velmi důležitý prostor. Jde o líheň nápadů, místo, kde se vyměňují znalosti, kde se děti učí kritickému myšlení i kde velké osobnosti jako Aj Wej-wej nebo architekt David Chipperfield přednášejí své vize.
Bakalovi pravidelně přispívají naší instituci už druhou dekádu. Pořádáme spolu s nimi program pro české studenty architektury, pojmenovaný po Janu Kaplickém. Mají díky tomu možnost dostat se na stáž do studií důležitých britských architektů. Kdyby existovalo více takových lidí, měla by to muzea mnohem jednodušší.
Mám rád dobré víno a pravidelně Bakalovým připíjím vínem z jejich vinic. Navíc jsem vášnivým cyklistou – a Zdeněk Bakala vlastní cyklistický tým (Omega Pharma-Quick Step, pozn. red.). Takže kdyby existovala možnost posmrtného života, rád bych se reinkarnoval právě do něj.
Vidíte v rámci Česka i nějaký další potenciál ke spolupráci?
V Praze jsem byl několikrát, ale od covidu se mi to ještě nepoštěstilo. Mám ale v plánu to napravit. Ještě jsem nebyl na Designbloku a vidím velký potenciál ve spolupráci s muzei při výměně výstav nebo projektů. Věřím tomu, že i díky promítání českého filmu Identita by se mohl otevřít nový prostor pro spolupráci, ať už půjde o výstavy, zápůjčky, přednášky, nebo konference.
The post Designu neutečete. Zaměřme se na budoucnost, říká ředitel Design Musea appeared first on Forbes.