Fotil Helmuta Newtona či Ang Leeho. Jak Dan Čermák prorazil ve Švýcarsku?

V Československu se sice nenarodil a nikdy tu ani dlouhodobě nežil, vazbu na tuzemsko má ale švýcarsko-český fotograf Dan Čermák silnou. I díky znalostem, které získal na pražské Filmové a televizní fakultě AMU, se etabloval na švýcarské scéně a dodnes spolupracuje s prestižními médii jako Das Magazin, Monocle či Financial Times.

„Na začátek se chci omluvit za svou češtinu. Mám tu – ve Švýcarsku – sice otce, ale v Česku jsem byl naposledy před pěti lety, což je na mém přízvuku asi dost slyšet,“ říká mi hned na úvod švýcarsko-český fotograf Dan Čermák. Fakt, že češtinu nepoužívá na denní bázi, nezastře, stejně ale ani skutečnost, že má v tuzemsku příbuzné i minulost. 

Spojujeme se na dálku, fotograf sedí pohodlně usazený ve své curyšské pracovně. Svůj příběh a kariérní cestu vypráví plynně s typicky drsným švýcarským přízvukem, sem tam – zejména když narazí na technické pojmy – si vypomáhá angličtinou. 

Ptáte se, jak se stane, že člověk s tak typickým českým jménem plní tiráže a stránky zahraničních magazínů jako Monocle, HTSI nebo Zeit Magazin a doma o něm nevíme? Jednoduše, vysvětluje Dan Čermák. Jeho rodiče utekli po okupaci v roce 1968 do Švýcarska, kde jako mnoho dalších emigrantů zůstali i po revoluci. 

S rodnou zemí svých rodičů tak dlouhou dobu neměl fotograf vztah. „Přiznám se, že první výlety, tehdy ještě do Československa, mě jako teenagera nijak zvlášť nezajímaly,“ vzpomíná. „Pamatuji si jen, že před revolucí nás pravidelně nechávali čekat dlouhé hodiny na hranicích a v Praze po nás všichni chtěli švýcarské franky,“ dodává. 

Vztah k Česku získal až mnohem později, a to díky ročnímu studijnímu programu na pražské FAMU. Tím Dan Čermák navázal na studium fotky na curyšské Zürcher Hochschule der Künste, kam se jako pětadvacetiletý přihlásil po – dle jeho slov – nepříliš uspokojivém studijním experimentu s ekonomií. 

Za cestou k fotce stál možná právě i fakt, že v původně studovaném oboru se Dan Čermák nikdy nenašel. Když si pak jednoho dne půjčil od kamaráda fotoaparát, vzpomíná, že ho od té doby nepustil z ruky. Přednáškové místnosti vyměnil za temnou komoru a ekonomii za studium fotky. 

Na curyšskou uměleckou školu se dostal díky experimentu, kdy promítl a znovu zvěčnil jednou přefocené módní fotografie na fasády obytných domů. Od svých začátků fotil s přímým bleskem, bez přehnaného úsilí o technickou dokonalost. „Když jsem se s tímhle portfoliem hlásil na rok do Prahy, řekli mi, že neumím fotit,“ říká.

Na studijní pobyt v českém hlavním městě se i přesto dostal a získal tu díky tomu „skvělé technické základy“. Od uměleckých fotek, ke kterým od startu své kariéry přirozeně tíhnul, se tu posunul ke značně konzervativnějšímu přístupu: zejména reportážní a černobílé fotografii, tedy přesnému opaku toho, co ho zajímalo. 

Z pražské zkušenosti ale čerpá dodnes: stejné základy, které získal v tuzemsku, se dnes snaží předat jako pedagog svým studentům ve Švýcarsku na umělecké akademii F+F School of Art and Design Zurich, kde jednou do roka vede několikatýdenní intenzivní kurz fotografie. 

V rodné zemi se povedlo Danovi Čermákovi prorazit vcelku rychle. Dopomohla mu k tomu absolventská soutěž, v rámci které dostal k dispozici pět set billboardů po celém Curychu.

Ty obsadil svou fotografií záměrně neupravené modelky v nepadnoucím tričku a podivně stažených kalhotech. Připomeňme, že na počátku milénia, kdy pořád platil kult dokonalých těl, šlo o povedenou plakátovou intervenci. 

Tomu odpovídal i zájem médií – jako první se ozval Das Magazin, s nímž spolupracuje dodnes – a komerčních subjektů. První dva roky prý nemusel Dan Čermák nikomu ukazovat portfolio. Záhy do něj ale přidal nanejvýš zajímavé tváře. Jednou z nich byl Helmut Newton. „Fotil jsem ho v curyšském hotelu a po deseti zmáčknutí spouště prohlásil, že už to musí stačit.“

Z „celebritních“ momentů pak vzpomíná i na pařížské focení oscarového tchajwansko-amerického scenáristy a režiséra Ang Leea, autora filmů Zkrocená hora nebo Hulk. Toho – za zády protektivní PR agentky – vyfotil se speciálně dovezenými Hulk rukavicemi a navzdory protestům agentury to nakonec jeho fotka dotáhla až na cover Das Magazin. 

Co všechny fotografie Dana Čermáka spojuje? Osobitý rukopis, do kterého se autor snaží dostat humor a pocit, že jeho snímky vznikají – i přes nutnou stylizaci a inscenovanost – náhodně, mimoděk. „Myslím, že je to těžší cesta. Musíte dát fotografovaným takový prostor, aby vás téměř přestali vnímat a mohli se přirozeně hýbat,“ popisuje. 

Proto nejraději pracuje sám, bez nadměrného množství vybavení nebo asistentů na place. Věří, že právě fotografické vybavení, jeho štelování a instalace vyvolává v lidech nechtěnou nervozitu a klade mezi fotografa a fotografovaného zbytečnou komunikační bariéru. Ne vždy se však bez zmíněného vybavení a technické podpory obejde. 

Při focení velkých reklamních kampaní – Dan Čermák má na kontě například kampaň pro Migros, Tally Weijl, Credit Suisse, Swisscom, Coop nebo SBB – mu běžně asistenti a další lidé pomáhají. „Reklamou vydělávám peníze, ale rád si hlídám poměr 50:50, kdy druhou půlku tvoří právě redakční focení, módní editorialy nebo portréty,“ říká.

Dalším poznávacím znamením jeho snímků je onen vzpomínaný blesk, s nímž pracuje od samého začátku. Dan Čermák má za to, že právě přímý blesk staví jakési zrcadlo dokonalým komerčním fotografiím. I proto podle něj v posledních letech nabral i mezi mladou generací fotografů na popularitě.

„Nemám žádnou metu, kterou bych si chtěl splnit, osobnost, kterou toužím vyfotit. Co si ale přeji, je více propojit uměleckou praxi s komerční zakázkou,“ říká s odkazem na jeden ze svých dřívějších autorských projektů, který byl publikován v magazínu Dazed & Confused.

Tehdy inzerátem oslovil neznámé lidi, které pak následně fotil nahé v jejich bytech. „Nešlo o erotiku, ve snímcích šlo o humor, nadsázku a návrat k mým uměleckým kořenům.“

The post Fotil Helmuta Newtona či Ang Leeho. Jak Dan Čermák prorazil ve Švýcarsku? appeared first on Forbes.