Zatímco jsou děti v Gaze bombardovány a hladovějí, my se bezmocně díváme. Co to dělá s námi jako společností?

 Myslela jsem, že všichni věříme v kolektivní odpovědnost vůči dětem. Tento strašlivý konflikt mě přiměl o tom pochybovat, píše Rhiannon Lucy CosslettV posledních měsících na displeji svého telefonu vidím obrázky, které mě budou pronásledovat, dokud budu žít. Mrtvé, zraněné, hladovějící děti a kojenci. Děti plačící v bolestech a ve strachu o své matky, otce, sestry, bratry. Malý chlapec, který se třese hrůzou z traumatu z leteckého útoku. Scény nevýslovné hrůzy a násilí, ze kterých se mi dělá špatně. Někdy tyto fotografie a videa přeskakuji, protože se možná bojím toho, co uvidím příště. Ale častěji se cítím nucena být svědkem.