Celou noc mi telefon vyl jako siréna – pohotovost, pohotovost, pohotovost. „Jděte do sklepa“, „zůstaňte uvnitř“, „všichni pryč od oken a dveří“. No jasně. Tady v Abú Dhabi je sklepů stejně jako sněhu na Sahaře, tedy žádný. Takže všichni běhali do garáží, auta ven, dveře dolů, jako by to pomohlo proti tomu, co padalo z nebe. Já jsem nahoře na střeše, kde se neskrýváš, jen sleduješ, jak se Sheikh Zayed Road mění v oranžový ohňostroj. A lidi dole? Vybíhali ven, tahali prádlo z balkónů, jako by šrapnely byly jen taková malá špína, co se dá vyprat. Já jsem jen stála, koukala a myslela si: „No jo, aspoň budou mít čistý trička.“
