Schizofrenní pohled z Británie

Stanislav A. Hošek
8. 2. 2018
Český právní filosof Jiří Přibáň, působící již delší čas v Británii, poskytl Lidovým novinám komentář k nedávné prezidentské volbě u nás. Pan profesor ovšem nehodnotí jen prezidentské volby, ale vynáší soudy o celém demokratickém ústavním systému naší země a dokonce určil už i jeho konec. Začněme tedy od onoho konce, cituji: „Konec klasického parlamentního režimu první České republiky z let 1993 až 2017 nastal ve chvíli, kdy byly sečteny hlasy v podzimních sněmovních volbách, po nichž bylo jasno, že klasické politické strany utrpěly jasnou porážku. Přitom právě demokratické politické strany hrají v politickém systému důležitou roli, neboť právě skrze ně se přetavují potřeby voličů do zákonů“, konec citace.

Na vědce je to, podle mého soudu, poněkud zkratovité myšlení. Za prvé není jasné, co to je ten „klasický parlamentní režim“. V myšlení pana profesora to totiž není vůbec vysloveno. Na jedné straně říká, že je to systém, kde ve volbách kandidují demokratické politické strany a v tomtéž odstavci hovoří pouze o klasických politických stranách. Z čehož vyplývá, že jen klasické politické strany jsou, alespoň podle pana Přibáně, jedinými demokratickými stranami, což je naprostý nonsens, řečeno velice slušně. Ve smyslu celého našeho právního řádu Od roku 1993 byly demokratickými stranami minimálně všechny, které až do loňských říjnových voleb kandidovaly v některých volbách v naší zemi. Nechce se mi je počítat, ale jistě jich bylo snad kolem stovky, včetně třeba monarchistů a jiných exotik. A to nemluvím o tom, že jimi byly i ty, které sice nikdy nekandidovaly, ale vykazovaly činnost a byly kompetentním státním úřadem registrovány jako politické strany. To říkám velice ostře a rád bych znal argumenty, které můj názor vyvracejí. V ústavním systému ČR je proto demokratickou každá strana, která není soudně zakázána. Jiný výklad odporuje naší Ústavě, dovoluji si naopak tvrdit já.

A nyní k té klasičnosti parlamentního režimu, jehož konec pan profesor tak přesně určuje. Jelikož Jiří Přibáň označil za konec klasického parlamentního režimu chvíli, kdy byly proraženy klasické politické strany, tak je tím alespoň trochu definoval a lze si vyhodnotit, které to jsou. V říjnových volbách byly jasně poraženy KSČM, ČSSD, KDU-ČSL a TOP09, jež byly ukázkově poraženy. Poněkud nezřetelná je pozice ODS, ale protože je druhou nejsilnější, tak ji osobně za poraženou nepovažuji. Z toho v mém způsobu myšlení plyne, že podle pana Přibáně je koncem klasického parlamentního režimu volební prohra oněch vyjmenovaných stran. K tomu nelze nic dodat a každý čtenář ať si o věci udělá svůj závěr.

Pro mne je základní myšlenkou pana Přibáně, kterou se nám snaží vnutit, tvrzení, že volební prohra vyjmenovaných stran je koncem demokratičnosti celého našeho parlamentního systému. Ta myšlenka se opírá o následující názor pana profesor, cituji: „Tím, že Zeman bezvýhradně převzal fašizoidní politiku SPD a symbolicky přizval Tomia Okamuru na pódium při vítězném prezidentském projevu, fakticky demonstroval konec demokratického étosu a otevřené pohrdání hodnotami, na nichž stála první Česká republika coby ústavní, demokratický a parlamentní režim“, konec citace.

K tomu citátu zatím jediná poznámka. Osobně sice nepovažuji vysokoškolsky vzdělané lidi ve společenských naukách za vědce, ale každý inteligentní člověk by ve svých tvrzeních měl dodržovat nějaká zásadní pravidla. Jedním z nich je nepoužívat nedefinovaných pojmů a už vůbec nezneužívat pejorativních slov, protože jsou pouze a jenom manipulativní. Fašismus je celkem definovatelný pojem a při vší úctě k panu profesorovi silně pochybuji, že by dokázal, že SPD je fašistickou stranou. Tím by totiž nejméně zpochybnil orgány činné v trestním řízení. Takže slovo fašizoidní je pouhou manipulací, spočívající ve vyvolávání negativních konotací, souvisejících s SPD. Tady si dovolím navíc připomenout, že jedním z nezpochybnitelných rysů fašismu je právě vyvolávání davové psychózy používáním podobných manipulací. SPD není a nemůže být fašistickou stranou, protože by byla zakázána. Slovo fašizoidní je nedefinovatelné, manipulativní a tedy pomluvou. Podle mne dokonce žalovatelnou.

Pan profesor se cítil povinován alespoň něco říct k výsledku prezidentských voleb. Zopakujme si co, cituji: „Největší a nejnebezpečnější vítězství Miloše Zemana tak spočívá v tom, že dokázal vnutit větší části společnosti obraz, v němž se místo sebevědomých a demokraticky smýšlejících občanů krčí ustrašení jedinci schoulení do jednoho davu, který se upíná ke svému vůdci jako k jedinému zachránci“, konec citace.

V této „moudrosti“ nám pan Přibáň neřekl nic nového, co bychom z tábora protizemanovců neslyšeli nesčetněkrát. Pro další úvahy ji ale bylo nutné ocitovat. Přesto se k citátu vyjádřím. Pan profesor se pouze připojil k onomu spektru cizineckých názorů, šířených u nás především Britskými listy, nebo absolventy poněkud profláknutých škol v USA. Cituji jej ale rovněž pro jeho poslední část, kde mluví o vůdci. Do politiky moderní doby slovo vůdce totiž přinesli fašisté. Že by to pan profesor nevěděl? A nebo právě, že to dobře ví!

Staronového prezidenta ovšem pan Přibáň kritizuje mnohem sofistikovaněji, to když píše, cituji: „Čím víc se prezident Zeman zapojoval v posledních pěti letech do ústavního systému, tím víc ho narušoval a nyní ho může paralyzovat a obcházet ještě víc, než jak to činil během prvního volebního období.“ Konec citace. Pokud je to názor zplozený hlavou pana Přibáně, pak by se měl poněkud přiblížit českým reáliím a nehledět na ně pouze z takové dálky. Pak by se mu možná doneslo, že Už byla provedena analýza,která prokázala, že předešlí dva prezidenti byli zatím „kreativnější“ ve „využívání“ Ústavy ČR.

Omlouvám se čtenářům, že nyní bude následovat velice dlouhý citát z rozhovoru s panem profesorem. Tady je: „Zemanova politika strachu vybičovaná v souvislosti s migrační krizí navíc tyto strany rozpoltila stejně jako celou společnost, takže dnes má každá z nich své zemanovsko-okamurovské křídlo a lidé jako Václav Klaus mladší nebo Milan Chovanec jen čekají na nejbližší příležitost, aby se dostali k moci a zpečetili definitivní převrat v oblasti politických hodnot a někdejších pravicových a levicových programů. Slabost liberálně konzervativních stran i KDU-ČSL jen potvrzuje celkový obraz dnešního Parlamentu, ve kterém se moc generuje a cirkuluje v koalici populistů a extremistů“. Omlouvám se hlavně zato, že kdybych tento citát uvedl hned jako první, mohl jsem si ušetřit celou tu práci na textu. Pan Přibáň se v něm totiž doslova vysvlékl. Nejenže není vědcem, není ani učencem, ale, jak se zdá, je pouhopouhým propagandistou a manipulátorem zastávajícím jeden názor a hledajícím proto pro něj alespoň nějaké odůvodnění.

Pan Přibáň není ale jenom člověkem určitého přesvědčení. On je daleko víc, což dokazuje závěr celého jeho komentáře v LN. Jistou naději vidí v Ústavě ČR. Podle něj, cituji: „Dosavadní parlamentní režim se zhroutil, ale demokratická ústava žije dál a dál stanovuje politikům určité mantinely. Teď se ukáže, zda prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš (ANO), komunisté a Tomio Okamura budou chtít zničit českou ústavu. Na její obranu by se měli postavit soudci, policisté a představitelé dalších institucí, které jsou součástí státu. V neposlední řadě by Ústavu měli bránit také novináři.“. Konec citace.

Tady se naprosto zásadně s panem profesorem neshoduji. Je to právě naopak. Ústava ČR je dokumentem zakotveným v devatenáctém století a je naprosto nevyhovujícím pro století jedenadvacáté. Což zdaleka není její největší „nedostatek“. Ten hlavní spočívá v tom, že přece právě díky ní zanikají klasické politické strany a do demokratického parlamentu se dostávají politické strany nového typu. Při tom je dokumentem, alespoň podle pana profesora, hodným obrany demokracie u nás ač při tom dovoluje, aby v našem parlamentu působily údajně různé typy „nedemokratických“ stran. Poněkud zmatené na můj vkus.

Každý, kdo všechny ty nové strany předem odsuzuje, nebo alespoň onálepkuje jako extremistické, populistické, ba dokonce fašizoidní, zásadně sám Ústavu ČR zpochybňuje. Bojovně zanícená výzva pana profesora je tím jaksi mimo mísu. V mých očích potvrzuje jediné. Pan Přibáň se jasně staví do role ideologa skupiny, které se u nás dostalo, nevím proč, poněkud podivného označení „Pražská kavárna“, které v mých očích fakticky uráží slušné Pražany, kteří si rádi posedí v některé až světoznámé kavárně sídlící ve staré Praze.