Mlýnek na koření

Ve světě se dějí velké věci a události, jako neexistující únos jednoho bláznivého kluka na Krym a jeho návrat zpět, jako v Pánu prstenu. A v tomto mediálně ejakulujícím světě plném placených korporátních Onanů se dějí malé události, které mají kosmicky významný charakter. Tedy alespoň pro mne. Včera jsem se snažil koupit mlýnek na koření, který by fungoval. Chodím stejně jako všechny světa znalé cizinky v Liberci do obchodu pro chudé, kde se s železnou ekonomickou pravidelností objevuje prošlé zboží z Německa a jistě i z celého světa. Tím pádem tam najdu koření, bez kterého má existence nemá šmrnc. Toto koření je třeba pomlít do jídla, které osobně považuji za poživatelné, protože jsem jeho producentem a mám na konzumaci svého produktu příslušná autorská práva. Minulý mlýnek mlel z prvního a bohužel i z posledního asi jeden měsíc. Při mé frekvenci používání tohoto jsoucna to znamená, že fungoval jen několik pracovních minut. Užitná hodnota toho produktu odpovídala míře mé neoliberální chamtivosti. Nechal jsem se zlákat stokorunovou cenou šmejdu, který měl drtící válce z umělé hmoty. Občas propadnu iluzi zvané “výhodná koupě”. Pak se dostanu pod vliv nikoliv kapitalistického trhu, ale neoliberálních trháků. Tyto ekonomické chiméry nekupujete v obchodě, ale v globálně řízeném supermarketu.

Přesmyčka obchodu a supermarketu skrývá a odhaluje zajímavý problém. Ochotná prodavačka v tomto globálním anti-kvelbu mi pohotově ukázala asi deset dalších šmejdů zvaných „mlýnek na koření“. Jejich cena se pohybovala od stovky po čtyřnásobek. Vysvětlil jsem jí, že všechny mají stejné vnitřnosti dělané z identického plastu. To uznala, protože od pohledu bylo jasné, že to tak jest. Pak se pokusila o odborný odhad, že ta bílá hmota je ve skutečnosti něco jiného. Z hlediska optické iluze měla jistě pravdu. Ale já jsem potřeboval funkční mlýnek na tvrdé asijské a perské koření, a nikoliv postmoderní způsob, jak se rychle zbavit vlastnoručně vydělané mzdy.

Po dalším zkoumání viditelných vnitřností všech vystavených mlýnků vyslovila prodavačka odbornou hypotézu, že ten bílý bazmek uvnitř mlýnku může být keramika. To nebylo od věci, ale v normálním kapitalistickém obchodě platí fakta a nikoliv postmoderní a neoliberální iluze, které jsou v supermarketu kolportované dokonce globálně. Načež jsem jí řekl, ať mi to dokáže, protože mé empirické zkušenosti s tímto šmejdem ukazují něco jiného. To dokázat nešlo. Ani po čtení všech nabízených indikátorů na obalu nemohla tato schopná a přátelská prodavačka nic rozumného vyčíst. To ji také dožralo, jako mne, protože byla ze starší generace a měla stavovskou čest slušné socialistické prodavačky. Dnes slovo „socialistická prodavačka“ zní jako nadávka. Ale filosoficky to znamená, že tato paní byla hodná, přátelská a hned pochopila, proč sociálně založená komunita mého typu potřebuje normální, a nikoliv post-kapitalistický mlýnek na koření. Tato sociálně založená paní zcela evidentně patřila k normálním 99 % lidstva, které sdílí společné potřeby, žije ve stejném světě a má stejné hodnoty fedrované stejným minimálním příjmem. A tato nikoliv malá skupina tvoří základní lidské, alias socialistické společenství. Ale bohužel nám nepatří svět, ve kterém žijeme a nakupujeme, protože ten patří zbylému jednomu procentu.

Po neúspěšném pokusu zjistit složení vnitřností u vystavených mlýnků bylo mně a prodavačce jasné, že situace nazrála k rozhodnému řešení. Čas v pseudo-megakvelbu řízeném logikou jednoho procenta není vhodným místem k nákupu spotřebního zboží. Jedno procento pro nás stvořilo svět, ve kterém produkujeme šmejdy, nakupujeme šmejdy, jsme považováni za šmejdy a také se máme chovat jako šmejdi. Jsme spotřební zboží jednoho procenta vyvolených spotřebitelů a podle toho se máme také chovat. Prodavačka evidentně musela jít zpět k pultu. Ze svého času vykořisťované pracovní jednotky mi dala ekonomicky možné maximum. To jsem ocenil a zatvářil jsem se smutně a povzbudivě. Smutný pesimista jsem pořád a povzbudivý být neumím, protože případný úspěch považuji za výjimku z železného pravidla. Ale zkusil jsem to, protože sociální výkon socialistické prodavačky jsem chtěl ocenit alespoň v oboru transakční psychologie, kterou Eric Berne charakterizuje termínem „pohlazení“. ("pohlazení míchy" - pozn.red.NR - vd)

Socialistická prodavačka na tuto snahu pozitivně reagovala, protože byla normální člověk z 99 procent zbylého lidstva. V reciprocitě ekonomiky daru jako sociálního závazku (Marcel Mauss) dala do placu svou protihodnotu transakčního pohlazení. Vezmeme-li k úvahu pracovní hypotézu, že všechny nabízené mlýnky na koření jsou ve skutečnosti stejné šmejdy, tak si prý mám na tvrdé koření pořídit normální hmoždíř. Jenže ten ona nemá, protože nevede luxusní a exotické zboží pro jedno procento, jen normální šmejdy pro 99 procent lidstva. To jsem uznal a potvrdil. A k tomuto smutnému závěru jsem sdělil, že mi bohužel chybí dovednosti normálního homo sapiens z doby kamenné, který si podobný artefakt bez problémů vyrobil sám. Načež nebylo o čem mluvit a s pozdravem „čest práci“ jsem opustil obchod.

Žijeme ve světě simuláker, které se tváří jako užitečné věci, ale ve skutečnosti jsou anti-věci. Pravěký člověk by svůj kamenný buližníkový hmoždíř předal další generaci a tak pět set let by se tato věc používala, v klidu a míru, kmenově, tudíž socialisticky, a dokonce pravěce-komunisticky. Starodávný buližníkový hmoždíř by opěvovaly mýty a báje. Děti by si na něj mohly sáhnout, když byly extrémně hodné a když uplácaly alespoň jednu Věstonickou venuši za týden. I normální kapitalistický mlýnek na koření z epochy 19. století by vydržel jednu generaci. Mezitím bych nemusel psát tento zbytečný fejeton, nemusel bych chodit do debilního pseudo-kvelbu a nemusel bych mít půl dne blbou náladu. Dostal bych slušný mlýnek na koření, to bych namlel a pozval známé na slušné jídlo. Místo toho sedím jako izolované postmoderní individuum za počítačem a vykecávám se ze svého idiotského bolu a žalu reálně neexistující komunitě čtenářů.

Slovo „ídion“ znamená v řečtině privátní zájem, na rozdíl od slova „koinón“ či dokonce „politikón“. Jedno procento idiotů organizuje planetární prodej šmejdů a zachází s námi jako se šmejdy, které mají určitou dobu životnosti postavenou mimo důchod a mimo další socialistické výdobytky z minulého a již zcela zapomenutého století. Židé říkají, že i prodělek je kšeft, což v tomto případě platí pro obě strany. Prodělal jsem na mlýnku a můj prodělek zaplacený narcistní antisociální přítomností v megakvelbu vydělal jednomu procentu nemalý peníz. Snažil jsem se být sociální a mou snahu opětovala socialistická prodavačka. Ale v anti-tržním prostředí, kde vládne železný zákon znehodnocování čehokoliv a kohokoliv, představovalo naše úsilí být lidmi jen efemérní událost. A přesně v tomto dehumanizovaném stavu máme zůstat. V neoliberálním anti-kapitalismu máme být efemérními šmejdy, které řídí infantilní hnutí, narcistní sklony a davová agresivita. A tomuto stavu ducha se dnes říká „demokracie“.