František Cinger o svém příteli Arnoštu Lustigovi

Publicistu Františka Cingera pojí s Arnoštem Lustigem takřka dvě desítky roků. Za ten čas se permanentně prohlubovalo jedno přátelství, kdy spolu byli téměř každý den! Cinger napsal kamarádem autorizovanou biografii Arnošt Lustig zadním vchodem (2009) a spolu s Lustigem prodali obsáhlou a nelehce dotvářenou knihu 3x18 (portréty a postřehy), jejíž doplněné druhé vydání je z roku 2003.

František Cinger však se stal i odpovědným redaktorem (a autorem doslovu) svazku Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla (2003), a když poté Lustig 26. února 2011 zemřel, zatelefonovali mu (v tu samou sobotu) z nakladatelství: „Musíš napsat knihu To byl Arnošt Lustig!“ A proč právě on? Bylo to zřejmé. Nikdo totiž lépe neznal tohoto spisovatele žijícího ve Washingtonu a po něžné revoluci stále navštěvujícího Prahu.

Přesto nosil Cinger nápad v hlavě ještě takřka desetiletí, a když se přece dal do práce, bylo to za spolupráce s Centrem studií genocid Terezín a s pomocí stálé expozice věnované Lustigovu odkazu v prostorách Dělostřeleckých kasáren hlavní pevnosti Terezín.

Na někdejší objemné knize 3x18 pracovali pět let, takže není divu, že také na ni se vzpomíná (a jak Cinger zuřil, když mu Lustig stále a pořád posílal další vpisky). Ale tato práce náleží teprve závěrečným kapitolám. Úvodní sledují podstatu muže, jenž referuje o šoa, a často také společná putování obou autorů, setkávání s jinými osobnostmi, besedy.

Kniha se opětovně vrací do Lustigových vzpomínek a nemůže jinak, a tak po řádce „mauthausenských příběhů“, které zahrnuly i osudy Karla Hašlera a setkání s jeho synem, následuje portrét Jiřího Justice neboli toho člověka, jenž Lustiga doslova živil a udržoval při životě v koncentračním táboře. A toho muže, s nímž před koncem války šťastně (a už v civilu) uprchl z vlaku směřujícího do Dachau.

Další reminiscence se týkají Lustigovy matky, jak na ni vzpomíná během návštěvy Nového židovského hřbitova, přičemž na její pohřeb se nemohl za socialistické éry dostat.

Dotýkáme se poté „stínu Osvětimi prostupujícímu Evropu i svět“ a ve zcela speciální kapitole poznáme „Velitele Waffen-SS Gheta Terezín“. Vězňům říkali: „Ať už tahle válka skončí jakkoli, válku proti vám jsme vyhráli my. Z vás nezůstane nikdo, aby podal svědectví, a i kdyby odtud někdo vyvázl se zdravou kůží, svět mu neuvěří. Určitě vznikne podezření, dohady, historikové budou bádat, ale nebudou mít v ruce nic jistého, protože všechny důkazy zničíme spolu s vámi. A i když třeba nějaký důkaz zůstane a některý z vás přežije, lidé řeknou, že to, co vyprávíte, je příliš obludné, aby vám uvěřili. Řeknou, že je to přehnaná spojenecká propaganda, věřit budou nám, kteří všechno popřeme, ne vám. Dějiny koncentračních táborů budeme diktovat my.“

A Cigerův příběh se poté pozastavuje dokonce i nad protokoly děsuplné konference ve Wannsee. Ale detailně a s Lustigem v pohotovosti rozebírá i atentát na Heydricha. Nechybí tu ani reakce některých zbabělých Čechů a... „Až do morku kostí se Arnoštu Lustigovi zadřelo poválečné rozhodnutí: už nikdy jako ovce, a v případě nechat se zabít, nebo zabít volí druhou možnost.“

Lustigův vztah k Izraeli je pak již jen další z fazet a mnohé zvíme o psaní a literatuře, vždyť Lustig byl i profesor na American University Washington, D. C., a přednášel na Univerzitě Karlově. Stal se také čestným předsedou pražské Společnosti Franze Kafky.

„Nebyl však to všeobjímající člověk,“ vzpomíná Cinger. „Trvale měl v sobě schopnost podle prvního pocitu odhadnout, kdo je bezpečný a kdo nebezpečný člověk. Od něho pryč. I proto přežil. Zásadně přehlížel podvodníky všeho kalibru, i když měli na sobě sponzorský, ředitelský nebo ministerský šat.“

Cinger vzdal Lustigovi svou novou knihou hold a skromně vylíčil i momenty, v nichž ho provázel mezi německým Klingenthalem a Kraslicemi, kde v dubnu 1945 spisovatel unikl z onoho vlaku. Kniha přináší taktéž řadu úplně neznámých příhod z Lustigova života, které zahrnují třeba také jeho setkání s lidmi jako Che Guevera a Gilda Maierová.

Závěrem Cinger míní, že Lustigovo sociální cítění nemělo pranic společného s osudovými milosrdenstvími. Kdepak! Ale chápal velmi přesně, že civilizaci nespasí trvalá konjunktura výroby a že je nutné pátrat po jakékoli třetí cestě. „Budoucnost totiž nepatří sobcům,“ říkal a František Cinger se domnívá, že by jej nenechal ledovým ani nedávný názor Karla Lagerfelda: „Nemůžete zabít miliony Židů a pak do země na jejich místo přivést miliony jejich nejhorších nepřátel – jakkoli tyto události od sebe dělí desítky let.“

To byl Arnošt Lustig. Co s ním prožil a zapsal František Cinger. Eminent. Praha 2019. 208 stran

{loadmodule mod_tags_similar,Související}