Moderní Čína je hádankou...

Pět mistrů

Čas plynul a v 11. století se v hlavním městě Lo-jangu objevila horda bystroušů, kteří neokonfucianismu prakticky kodifikovali. Byli to historik S‘-ma Kuang, básník a milovník vína Ou-jang Siou, jenž narodil se roku 1007 v městě Ťi-an v provincii Ťiang-si v poměrně chudé rodině. Jeho otec zemřel, když byly Ou-jangovi čtyři roky. Rodina si nemohla dovolit tradiční výchovu, a proto se vzdělával jako samouk. V roce 1030 složil nejvyšší stupeň úřednických zkoušek a stal se tak vysokým státním úředníkem, přesto si uchoval nezávislou a originální mysl.

Zpočátku byl jedním z hlavních ochránců politického reformátora Wang An-š‘, později se stal jeho čelním odpůrcem. Časem ztratil své postavení v dvorských kruzích a uchýlil se do ústraní, do prefektury Čchu-čou (v dnešní provincii An-chuej), kde se věnoval literární činnosti. Zemřel v roce 1072 ve městě Fu-jang v provincii An-chuej. Nejslavnějším se stal pro své prózy esejistického charakteru. Bývá řazen mezi Osm velkých mistrů prózy dynastií Tchang a Sung, jeho vzorem byl esejista Chan Jü. Jeho historické dílo bylo kritizováno jako příliš školometské, nicméně bylo velmi významné.

Ou-jang Siou hrál významnou úlohu při vzniku epigrafiky (nauky o nápisech na starých stavbách, náhrobcích atd.) jako pomocné vědy historické. Jeho nejvýznamnějšími historickými díly jsou patrně Nová historie Pěti dynastií a Nová kniha o dynastii Tchang (obě počítané mezi tzv. Dvacet čtyři historií, tj. dvacet čtyři oficiálních historických spisů, popisujících čínskou historii od roku 3000 před Kristem až po dynastii Ming v 17. století). Dalším jeho důležitým vědeckým dílem je Zpráva o východních studiích, v níž popisuje, jak může vzdělaný muž rozvíjet svoje duševní schopnosti prostřednictvím cvičení ve svém volném čase.

Dalším je vlivný dvořan a ekonomický reformátor Wang An-š‘ a pět chlápků spřažených příbuzeneckými vztahy a kamarádšoftem i s osobnostmi už zmíněnými. Těmi pozdějšími Pěti mistry byli Čou Tun-i, Šao Jung, Čang Caj, Čcheng Chao a Čcheng I. Čchengové byli bratři, Čang Caj jejich strýc, Čou Tun-i jejich učitel. Čou Tun-i (1017-1073) nasíraný svými přáteli oslovením ‘starý čchanový brach’, poněvadž buddhismus studoval a dokonce ho obdivoval. Z buddhismu mu zůstala pouze láska ke všemu živému, takže ani nekosil trávu na své zahradě a zrazoval své žáky od lovu. Jinak ovšem buddhismus i taoismus kritizoval a odmítal, podle pana Čou, jenž se proslavil svým Diagramem Nejvyššího Nejzazšího, Tchaj-ťi-tchu. Termín je nepochybně taoistický, ale komentář Čou Tun-i je konfuciánský.

Nejvyšší Nejzazší (dále NN) pohybem vytváří jang. Aktivita je střídána klidem a tím NN vytváří jin. Slova jin a jang původně označovala dva svahy téže hory a obsahovala znak Fu (tj. hromada kamení). Jižní svah hory, vystaven slunečním paprskům, byl nazýván jang, zatímco severní, ukrytý ve stínu, byl jin. Později byla tato slova přiřazena rytmům Tao. Aktivita a klid se střídají, sjednocením jang a jin povstává pět živlů: voda, oheň, dřevo, kov a země. Čou je pojmenovává čchi. Čchi znamená jednotu hmoty a energie.

Egon Bondy nabízí přesný překlad novotvarem energomaterie. Pět živlů svou specifickou přirozeností ustavují systém jin a jang. A „svahy hor“ pak stloukají Nejzazší bez rysů, Wu-ťi, což je stav reality před projevením forem. NN, to je stav už projevených forem. Teď Tchien, Nebesa, vytváří mužský prvek, a země, Kchun, prvek ženský. Tyto dvě energomaterie plodí a přetvářejí všechny věci, jež se pak nekonečně proměňují. A je tu svět v celé své komplikovanosti i jednoduchosti.

Jedině člověk dostává čchi v jejich nejvyšší dokonalosti, získává fyzickou podobu a maje ducha vytváří vědomí. Rozlišuje dobro a zlo a už to frčí. Nejvyšším měřítkem pro člověka je zajisté mudřec, jehož charakter jest charakterem Nebes a země, září jako Slunce, kultivuje morální kvality, nemá žádosti a je v klidu. „Proto je řečeno, že jin a jang jsou ustaveny jako cesta Nebes, slabé a silné jako cesta země, humánnost a spravedlivost jako cesta člověka. Také je řečeno, že když zkoumáme cyklus věcí, porozumíme pojmům život a smrt. Veliká je Kniha proměn! V tom spočívá její výbornost.“ (Kniha proměn in E.B. ČF, str. 244).

Jako správný konfuciánec se Čou Tun-i vyžívá v zóně správného jednání člověka. Základem mu je též ryzost stanovená za základ mudrcův, mudřectví je jen a jen ryzost. Ryzost je aktivizující silou, která dává vznik dobrému i zlému. Konečně jsme z obliga, když to nefunguje.

Vedle klidu je součástí ryzosti aktivní myšlení lopotící se pochopením věcí. A přirozeně, moudrosti se dá naučit a šířit dobro mohou i učitelé. Nic není absolutně čisté, v každé věci je oko protikladu. V reálném světě neexistuje nic krystalicky čistého a vše obsahuje alespoň část svého protikladu. Klasický symbol jin-jangu (viz marginálie) jsou vlastně dvě ryby opačné barvy s očima barvy opačné. V etice se dává přednost středu, vyváženosti, harmonii.

Na stejné lodi se plavil i Šao Jung (1011-1077). Šao byl taoistický hipík, nepracoval, živili ho neokonfuciánští přátelé, sám si říkal ‘pan Štěstí’. Borci, který si s nadšením hrál s dětmi na ulici, ani na um nepřišlo, že by si život sešněroval úřední kariérou. Šao Jung byl vynikající matematik, který mimo jiné propočítal délku tropického roku s přesností na čtyři vteřiny. Z pohledu matematika nahlížel i na emblémy v Knize proměn. Jestli nalezl nějaké relevantní vztahy a souvislosti, o tom se výrazněji nezmínil. Jinak je pro něj nejvyšší ontologickou kategorií NN, což můžeme nazývat Tao, ale hlavně je to Jedno.

Dál už je to novoajakismus: Jedno, aniž by prdlo, vytváří dvě, což je jin a jang. „Svahy hory“ ustaví společně ducha. Duch vytváří čísla, co byste chtěli po matematikovi. Čísla zase emblémy (ideální formy věcí, zase ta stolovost a koňskost, číselné matrice). Emblémy pak vytvářejí konkrétní věci. Kdyby si Šao nehrál s dětmi, vynalezne počítač. Konkrétní věci se přetvářením mění znovu v ducha. Duch je všudypřítomný. A samozřejmě celým vesmírem proniká číselný princip I-ťingu. Barvu, zvuk, vůni, chuť chápe jako podstaty věcí, lidské smysly jsou člověčí funkce. K tomu dí: „Podstata nemá žádnou určitou funkci – její funkcí je přeměnit se. Funkce nemá žádnou určitou podstatu – její podstatou je změnit se. Ve vzájemném ovlivňování podstaty a funkce jsou kompletní všechny principy člověka a věcí.“ (in E.B., ČF, str. 248)

I tady taví filosofii v konfuciánské ctnosti. „Ten, kdo ví, jak principy Nebes a země a všech věcí nacházejí své pravé rozvinutí v člověku, může dát plně se rozvinout svému lidu.“ (tamtéž) „Principem se rozumí princip inherentní věcem.“ Poněvadž vše vzniká a zaniká, týká se to i tohoto světa, proto Šao propočítává jednotlivé cykly existence a vychází mu to na 129 000 let.

Aktivním borcem byl Čang Caj (1020-1077). V mládí se uplatnil v armádě a zezelenal mu mozek natolik, že nepochopil a nepřijal ekonomické reformy Wang An-š‘, jež nepochopeny a nepřijaty obecně nadělaly více škody než budoucího užitku. Ke krachu přispěla i vojenská katastrofa, při níž byla severními barbary dobyta severní Čína. Způsobila to patrně neobratně uzavřená smlouva s kmenem Džurčenů, kteří sice porazili Kitany, pro kterýžto účel byli najati, ale jak byli v ráži, obsadili hlavní město dynastie Sung Pienling (dnes Kaj-pching) a založili tam dynastii Ťin, která vládla do roku 1234.

Předáci dynastie Sung se stáhli na jih a vládli z nového hlavního města Linan (dnes Chang-čou). Čang Caj byl magorem trochu jiného zrna než kolega Šao Jung. Horoval za starověký systém studňových polí, kdy byla půda rozparcelována na devět stejných dílů; rolnické familie osm dílů obdělávaly pro sebe a devátý díl, pochopitelně střední se společnou studnou, pro vrchnost. Čanga snad omlouvá, že tento systém vychvaloval taťka Konfucius. Čang jenom blouznil, aby získal tolik půdy, aby tento systém mohl zrealizovat. Dovedu ho pochopit, taky jsem blouznil o tom, že v důchodu budu nejen opečovávat svůj stávající vinohrad, ale že se pokusím pěstovat i odrůdy, které jaksi nejsou zdejší. Pak přišel kopanec do hlavy, po němž jsem rád, že si sám vytřu zadek, jakžtak tím vinohradem projdu a mohu psát tyto blbiny. Jak prohlásil Hašek: Člověk si myslí, že je genius, a je hovno, kamaráde!

Filosofií se Čang Caj zaobíral tak, že si především všímal ontologie a etických vztahů člověka k univerzu a společnosti. Nejzazší ontologickou kategorií jest mu NN se synonymy Velká Harmonie, TAO a Velká Prázdnota, sü. Čang odmítal, že to poslední je příliš nečínské, tj. buddhistické. Svou Velkou Prázdnotu jasně ztotožnil s čchi, energomaterií s vysloveně materialistickým charakterem. Čchi má v sobě kromě duchovna i proměňující sílu, z níž povstávají jin a jang. Řád tohoto procesu vznikání a zanikání dozoruje li (zákon, zákonitost, řád), takže se nic neděje jaksi partyzánsky, ale zákonitě. Za li byli neokonfuciáni Čang Cajovi neskonale vděční a patřičně ho velebili.

Sečteno a podtrženo: Vše vzniká v protikladech. Protiklady se v neustálém sváru harmonizují, stále vzniká něco nového, co je v protikladu k ostatnímu. Je to nekončící proces odlišování od něčeho druhého v zájmu existence. Co vzniká a zaniká, to existuje. To je dialektika takřka materialistická. Ani dvě věci nejsou stejné, všechny jsou individuální, rozličné, a proto mezi nimi může být vztah. V celé dynamice pohybu je řád.

Čang Caj rigorózně rozlišoval mezi oblastí lidských žádostí a přírodním řádem. Báze pro řešení otázky existence zla. Poukazem na spontánní aktivitu jin a jang, dvou materiálních sil zařadil „do života“ i dvě roty duchů, které se v čínském prostředí motaly od pradávna šamanů. Jednak to byli duchové nebeští šen, druhak duchové zemřelých kuej. Oba okruhy byly nadány zvláštními silami a nikdo se nesmál a bral tuto záležitost asi jako Karel IV. účinnost své sbírky svatých relikvií. Jeden nikdy neví, co čchi nebo boží prozřetelnost vyparatí, vyvedou. Konečně, bylo to v Knize proměn a křesťanské kanonické kněhy jsou plné zázraků. Takto měli neokonfuciáni své duchy přirozeně a „racionálně“ vysvětlené.

Čang Caj se však nejvíce proslavil svým Západním nápisem, což byl krátký text, který kaligraficky napsal na západní stěnu své pracovny. Konfuciáni učurávali, protože hutný text oslavuje humánnost, žen, a učení o synovské úctě k rodičům. Nebyl by to Čang Caj, aby se nerozmáchl. Našim otcem a matkou nejsou naši pokrevní rodiče, ale in facto Nebesa a Země. Takže jsme příbuzní i s císařem, jeho ministry a ostatními lidmi, ba se vším živým.

Etika všeobecné lásky dostala novou dimenzi. Takto se dalo vyhnout mdlému moralizátorství, s nímž pragmatismus dokázal kouzla, jež ho zašlapaly do marasmu protekcionismu, nepotismu a prospěchářství. V Západním nápise byla vyslovena zásada, že zákonitost je jedna, ale projevy jsou mnohé. To zdůrazňovali bratři Čchengové. Čcheng Chao, též Čcheng Ming-tao, 1032 – 1085 i Čcheng I, též Čcheng I-čchuan, 1033 – 1107, byli žáky Čou Tun-iovými, hravě zvládli závěrečné státní zkoušky a již v osmnácti letech mohli podávat raporty přímo císaři. Jako odpůrci nových reforem dostali se záhy do potíží, i když byli úspěšní v řešení správních zadání. Zvláště Čcheng I si ke konci života vychutnal vyhnanství, konfiskaci majetku, jeho učení bylo zakázáno a mohl se ohřát u hranice, na níž byly páleny jeho spisy. Jeho knihy byly páleny i po jeho smrti. To Viklef mohl z obláčku sledovat, jak hoří i jeho vyhrabané kosti.

Čchi a li jsou propojené komponenty, čchi je identické s jin a jang. Li a čchi od sebe odtrhl až Ču Si. Chao zdůrazňuje, že na cestě k sebezdokonalení nemusí mít mudřec vyhaslé city, naopak musí reagovat na podnět, ať už radostí nad krásou uměleckého díla nebo přírodní scenérie, či hněvem nad zlem. To je přirozené, ale to právě chybí buddhistům. A opravdu, kam se od čtyř vznešených pravd dopotácel buddhismus, je povážlivé.

Kolem Chaova učení se ustavila samostatná neokonfuciánská škola Sin-süe, Škola studia myslí též zvaná Lu-Wang. Čcheng I zdůrazňuje, že li je jedno s mnoha projevy. Na základě citátu z Velkého učení oba bratři rádi citovali z kanonických knih propaguje zkoumání věcí, jež má prohloubit poznání a vědění v rámci sebezdokonalování mudrce, má se provádět učením, četbou, uvažováním a aktivním pozorováním. Je třeba zkoumat vše: Společnost i přírodu v každé jednotlivé maličkosti. Hluboké poznání jedné věci osvětluje spoustu dalších. Není vyloučeno, že hluboké poznání jednotlivosti přinese poznání univerza. Porozumění jednomu přináší porozumění i druhému. Hlavním oborem zkoumání jsou zákonitosti, li.

Čcheng I razil koncepci nepřetržitého zanikání použitého čchi a nepřetržitého samovznikání nového čchi. Zdůraznil tak aktivitu přírodní zákonitosti. Li mělo za všech okolností přednost před ‘věčnou hmotou’, jež se jen přeformovává. Však se také k Iovi hlásí Škola studia li, Škola Čcheng- Ču. Co se neokonfuciánské etiky týče, je jejím cílem lidská blaženost. Základem je stará konfuciovská humánnost, žen. Čchengové ve šlépějích Čang Cajeho Západního nápisu zdůrazňovali kosmický rozměr humánnosti. Chao navázal na myšlenku, že základní vlastností Nebes a země je vytvářet, jež se objevila v Dodatcích ke Knize proměn, a přímo říká, že žen, univerzální kosmický princip dává život všemu v přírodě. Humánnost je povýšena na princip Přírodní zákonitosti. Vše ostatní (jin a jang v čchi) jsou instrumentem žen. S tímto náhledem se dá vesele žít. To je opravdu ono prach jsi a v prach se obrátíš a beze strachu ze sankcí či předurčení. Stát se zrnkem písku, v němž je celý vesmír, proč ne? A jde to i za života, i když je vždycky krátký. Vyhasnutí v pochybné blaženosti nirvány, sfoukávaný ještě za života, dejte pokoj! V 11. století, kdy se ještě držela dynastie Severních Sungů, dařilo se i intelektuálně. Mraky přátel a žáků Pěti mistrů, ovlivněných mistry, taoismem a čchanem snad přispěly ke vzniku trojnáboženství, san-ťiao, instantní máčka taoismu, buddhismu a konfuciánismu, aniž by se jednotlivá náboženství či učení mezi sebou fackovala. Taoista si mohl zasamotařit v buddhistickém klášteře a nebyl z něho vykopán ani výstřední konfuciánec. Nicméně pro nás jsou to jen jména, která nás neoslovují, neboť jejich nositelé velkými originály nebyli. A tak si z plejády jmen, jež uvádí Egon Bondy uvedeme toliko učitele Ču Sia. Byl jim Li Tchung (1093-1163). Jako správného konfuciánce jej teoretická filosofie nenadchla, cele se věnoval dosažení mudrctví a cestu k němu viděl ve vysedění v meditaci. A aby mu něco neušlo, odhodlaně vysedával bez pohnutí celé dny i před svými žáky. Možná i v noci, poněvadž noční meditaci považoval za produktivnější. Patrně by jeho metoda nadchla i blbce v našem současném školství, kdyby jim někdo kompetentní vysvětlil, že Li je sice Číňan, ale nikoli komunista. Skoro si myslím, že blbost by v tomto případě zvítězila nad ideologickou zaslepeností. Možná by stačilo naznačit, že Li Tchung je absolventem Ya-lu. V zemi Komenského všechno možné, čtyřiačtyřicet roků jsem makal v branži. Tak či tak jsme se celkem plynule dostali k

Ustanovení ortodoxního neokonfuciánství ve 12. století aneb Ču Si

Už jsme si víceméně řekli, že po nástupu dynastie Sung (v r. 960) došlo k obnově postavení konfuciánského učení. Školský systém se opíral o studium starých konfuciánských spisů, pečlivě vybraných a doplněných komentáři již v tchangské době. Předpokladem získání nižší úřednické hodnosti (ču-kche) byla schopnost komentovat klasická díla konfuciánského kánonu. Po sekularizaci církevní půdy a ostré kritice buddhistického a taoistického učení sungské úřady vyhlásily konfuciánské učení za „státní moudrost“ (oficiální ideovou doktrínu). Počátkem 11. století byl císařským výnosem Konfucius kanonizován, na jeho počest se stavěly chrámy a jeho potomkům byla prokazována úcta. Podstatnou součástí konfuciánství se stal kult císaře – Syna nebes. Další záminkou k potlačování taoistického a buddhistického učení stala se skutečnost, že stoupenci obou učení se podíleli na několika povstáních proti Sungům.

Velké lidové povstání, které propuklo v r. 1047 v provincii Che-pej a trvalo téměř rok, bylo inspirováno a řízeno buddhistickou sektou mesiášského typu Mi-le-ťiao. V letech 1120-22 propuklo v provincii Če-ťiang lidové povstání, zorganizované tajnou sektou Ming-ťiao (Učení o světle) jejíž učení představovalo syntézu manicheismu, taoismu a buddhismu. V téže době vzniklo i hnutí za nový výklad klasických děl konfuciánského kánonu. Někteří z učenců zpochybňovali autentičnost starých traktátů a Konfuciovo autorství. Studium, které sungští věnovali klasickému dědictví, bylo spojeno s bojem proti mystice a scholastice buddhismu a taoismu.

Ču Si (1130-1200) žil v době, kdy severní Čína padla do rukou barbarů a dynastie Jižních Sungů čekala, až ji někdo dorazí. Ču Si se do kariéry nehrnul, dával přednost nezávislosti i za cenu chudoby. Aby se vyhnul smrti hladem, správcoval v různých místních chrámech. Semo tamo se zastavil u dvora, aby se dověděl, co se stalo s jeho kritickými připomínkami, které mu ale přinesly potíže od lidí, jichž se nějak svými elaboráty dotkl. Rovněž mu sympatie nevyneslo ani to, že na defétistickém dvoře propagoval neutuchající boj proti severním barbarům, a už vůbec si nepomohl, když kritizoval finanční hospodaření a neutuchající vliv buddhismu a taoismu u dvora, navzdory tomu, že se stoupenci těchto politicko-filosofických směrů zasloužili o zmiňovaná povstání.

Ču Si patřil k typické vrstvě čínských intelektuálů, zbožňoval grilování v přírodě, popíjení vínečka, umění a poezii. Když mu táhlo na šedesátku, bylo mu oficiálně povoleno zřídit si v provincii Ťiang-si poustevnu zvanou Jeskyně bílého jelena. Učiněný Abelard. I za Ču Sim se hrnuli žáci, kteří houfně dupali pole a louky vlivných, a tak není divu, že si Ču Si vykoledoval obvinění, že hlásá falešné učení. V roce 1196 mu dokonce hrozila poprava. Soustředil se tedy jenom na psaní a stanovil Konfuciovy Hovory, Menciův korpus, Velké učení a Čung jung jako klasické knihy. Po jeho smrti a rehabilitaci staly se tyto texty biblí pro vzdělávání a státní zkoušky. A tak jako Písmo svaté ve své době ve středověké Evropě, tak i Ču Siho kánon retardoval vývoj čínské společnosti.

Stavební materiál své filosofie přebírá Ču Si od svých předchůdců. Opírá se o Nejvyšší Nejzazší (Tchaj-ťi). NN je mu li nebes a země a nekonečného počtu věcí. NN je kompletně obsaženo v každé jednotlivině i v každé konkrétní činnosti. NN není prázdné, je sčotem všech li. NN je naprosto imateriální, bez prostorových či časových, neřkuli jiných parametrů. V tomto stavu obsahuje NN soubor všech li, činnosti a vztahů. Eticky nazíráno je NN li nejvyššího dobra. Li se nevyskytuje bez čchi. Nestane se, že by existovalo li a teprve potom se objevilo čchi. Li je prioritní toliko logicky. Tchaj-ťi neboli NN zahrnuje všechna li i veškeré čchi. NN není bůh, jak by napadlo Evropana, metaforicky vyjádřeno, je to „mysl Nebes a Země“, Egon Bondy podotýká, že je to to, „pro co bychom užili (idealistického) termínu Přírodní zákon“. Mysl Nebes a Země se zabývá vytvářením nekonečna věcí v stálém procesu změny. Existence všeho v univerzu, to je jin a jang následující nepřetržitě po sobě. Jedinou „existencí“ je Změna, I. Ovšem i změna, klid a pohyb, tedy jin a jang potřebují umožňující li, proto je nejzazší ontologickou realitou NN, v němž jsou i tato li. Není a nebylo žádné čchi bez li, ale ani žádné li bez čchi. Je zřejmé, že musí být li, jež „vyjadřuje“, že vše je odvislé od li. Li se neobejde bez čchi, poněvadž samo nemá žádné fyzikální parametry, z nichž by mohlo něco vzniknout. To lze ve sjednocení s aktivním čchi. Teprve pak může vstoupit v akci li „nebojíme se univerza nic a člověka jen trošku“. Vše jest projevem čchi včetně duše, ducha, vědomí, života i smrti. Li je neproměnné, čchi má proměnu v „genech“. Kvalita čchi určuje rozdíly mezi věcmi jednoho druhu se stejným li, li je koňskost, čchi činí jednotlivé koně, lidi, stoly atd.

To jsme poznali u Aristotela, ovšem čínské čchi jest dynamičtější, není to only „mrtvá“ hmota, ale jednota hmoty a energie. Počáteční stav světa vidí Ču Si jako čchi složené z jin a jang ve vířivém pohybu. Zrychlováním pohybu se čchi „usazovalo“ do podoby nám známé hmoty. Kosmogonickým počátkem je chaos za účasti vody a ohně. Voda ztuhla v zemi, hory jsou jasně ztuhlé vlny vody. Svět je nezničitelný, ovšem bacha, je tu člověk, lidé. Až lidé ztratí všechny morální zásady, vše bude opět mrštěno v chaos. Ovšem netřeba se neútěšně báti, nebesa a země rodí neustále nekonečno věcí. Li je jedno v mnohosti projevů, nikoli státnických, čistota či bakanost čchi činí rozdíly mezi jednotlivinami. Díky špinavějšímu čchi nemohou zvířata plně uchopovat morální principy a dostat se tak na úroveň přirozenosti člověka. Snad ano, snad ne. Kdo ví, co bude po příštím chaosu, pokud už nenahazuje motory. I lidé se liší mírou bělosti čchi.

Čistoskvoucí čchi má zajisté mudrc, ale sebekultivací lze dosáhnou vysoce účinného bělícího výsledku takořka každému člověku, neboť přirozenost člověka je prostě přirozeností morální, i když extrémně zasviněné výjimky se najdou. Li života jest přirozenost člověka. Pro univerzum se používá TAO, Li pro já přirozenost. Kde však je přirozenost, tam je i TAO. Takovou preciznost, jakou je TAO, nešlo zahodit. Není čchi bez li. Nejvyšší ontologické Li = etický řád – TAO, z něj pak koňskost a li každého koně. Zvláštní li ve spojení s čchi vytváří úděl jednotlivých druhů. Přirozenost, to je vlastně NN a mysl je srovnatelná s jin a jang. Vniknout do TAO, to je, oč tu běží. Nikoli však meditací, jógovým proplétáním či vyprázdňováním mysli. To jsou hovadiny. Toliko studium klasiků a zkoumání všeho do hloubky. Jestli snad to vypadá jako pobídka k empirickému bádání, Ču Si hnedle upřesňuje, co si pod zkoumáním do hloubky a studiem představuje. Studiem rozumí se louskání písma klasických knih a zkoumáním pak rozebírání etického či neetického jednání sebe sama a svých bližních. Žádný Galileo!

Podle Ču Si je nejprvnější zásadou konfuciánské školy – vážnost ve smyslu, že mysl jest svým vlastním šéfem. Týká se nejen etiky, ale i etikety. Správné konfuciánské chování a péči o zevnějšek předepisovaly tisíce puntičkářských nařízení, Guth – Jarkovský úplná hadra. Vážnost se vztahuje i na studium, to dá rozum. Bez kategorie žen, humánnosti, ani prd. Bez žen není ctnosti. Žen, nikoli ženy, jest ‘duchem života’, spočívá v lidské přirozenosti. Ču Si pro jistotu žen definoval: „Žen je základní charakteristikum lidské mysli a principu lásky.“ Neokonfuciání z toho vyvodili, že žen je přirozeností člověka a že jako funkce je láskou. (in E.B., ČF, str. 283) Mistr nám to pěkně skloubil! To bylo radosti pod Nebesy.

Buddhismus nazíral Ču Si pouze jako nepřátelské učení, které je třeba z Číny vypráskat. Své knihy, rukopisy i ředitelování ve škole převedl na svého zetě Chuang Kana (1152 – 1221). Zeťák se akorát odvážil nesměle pípnout, že čchi můžeme chápat jako li. Dalším žákem byl Čchen Šun (1153 – 1217). Pokusil se sestavit jakýsi Filosofický slovník se správňáckým, čusiovským výkladem pojmů Čtyř kanonických knih, jež pozvedl na Písmo samotný Mistr. Podstatou NN je rotující chaos. Tao divočina kolotá i v mysli mudrce, až se zjeví i tady Li v celé své kráse, kterou jest etický řád. Čchen odvrhuje postmortalitu i mystiku a zamítá jógové meditační praktiky.

Duchové trápili ovšem Čen Te-sioua (1178 – 1235), jenž dospěl k závěru, že duchové zemřelých se obvykle neukazují a že nejvyšší Li ‘je v srdcích’ všech bytostí i rostlin. S duchy neradno skotačit. Na přelomu 12. a 13. století žil Čchen Š‘, jenž zápolil s otázkou o původu zla. Dí, že zlo je obsaženo ve fyzické přirozenosti. Rozum a tělesnost spolu neustále bojují, a když chtíč vítězí, objevuje se špaténka. Zlo je nabaleno na čchi a může za sebou vléci přirozenost i osud bytosti. Taoisté brali zlo jako přirozený ‘přírodní fenomén’, a poněvadž lze zlo zvrátit v opak, dál si s tím hlavu nelámali. Neokonfuciáni nahlíželi zlo jako nedodržení etického principu, svět je přece dobrý a krásný, člověčí špatnost vyplývá z nedostatečného vzdělání, tak vznikají pihy na krásné tváři světa, kde by se tu jinak vzalo zlo. Antika a křesťanství nedospěly dále.

Škola mysli, Sin-süe, aneb jiná verze neokonfucianismu

Poté, co Čingischán rozdrtil tangutský stát Sia, chán Möngke stát Nan-čao a chán Chubilaj, Kublaj, sungskou říši, stali se mongolští feudálové pány celé Číny. (Kublaj ustavil se roku 1271 císařem a založil dynastii Jüan.) Dynastie Jüan (1271-1368) filosofii moc nepovzbuzovala. Ale přestože v období vzniku feudálního státu byli Mongolové šamanisty, ke všem náboženstvím snášenlivými – Čingischán k sobě dokonce zval taoistického mudrce Čchang Čchuna – pozdější chánové upřednostňovali buddhistickou církev, jejíž podporu si zajistili tím, že ji obdarovávali kláštery a polnostmi. Taoisté byli naopak pronásledováni a jejich knihy ruče páleny.

V polovině 14. století došlo ke značnému rozšíření rozličných učení mesiášského charakteru a tajných sekt manichejského typu, jejichž vznik představoval reakci na všeobecný úpadek a krutovládu mongolských uchvatitelů. Bezprostředním impulsem k masovému povstání „rudých turbanů“, které postupně zachvátilo celou zemi a vyústilo ve vítězství nad Mongoly, bylo učení tajné sekty Paj-lien-ťiao (Společnost bílého lotosu), která doplnila svá náboženská dogmata výzvou k boji proti Mongolům.

V roce 1368 obsadila čínská vojska pod vedením Ču Jüan-čanga Peking a poslední z Čingischánových potomků byl nucen se svým dvorem uprchnout na sever. Ču Jüan-čang byl vyhlášen císařem a založil novou dynastii, nazvanou Ming. Za vládnoucí ideologii a náboženství bylo za Mingů (1368-1644) uznáno čusiánství – konfuciánství reformované Ču Sim (1130-1200). Ču Jüan-čang se sice od svého nástupu na trůn řídil radami konfuciánských učenců, avšak nikdy se neuchýlil k pronásledování jiných náboženství. Kromě buddhismu, jemuž zcela otevřeně nadržovala mongolská dynastie, začal opět rozkvétat i taoismus (ale také islám).

Konfuciánské obřady a morální zásady byly však prohlášeny za povinné pro všechny: konfuciánská vzdělávací soustava zůstala nedotknutelná. Jisté však je, že i na formování samotného konfuciánského učení měl podíl kromě buddhismu i taoismus, jak jsme jasně demonstrovali. Nicméně Škola mysli, Sin-süe za Mingů v určitých časových úsecích zbytnělé čusiánství válcovala. Zakladatelem subjektivního idealismu, ba až solipsismu, byl Lu Siang-šan (1139-1193). Lu byl Ču Siovým současníkem a těžkým rivalem. Jejich diskuze, při nichž se vždy urputně zhádali, byly sledovány s velkým zájmem. Lu prý už ve svých 13 letech při četbě klasiků pacil se do čela gestem heureka a zvolal: ‘Vše, co je v univerzu, je ve mně samém’. A to mu stačilo na celý život. Kromě nějakých dopisů a krátkých komentářů ke klasikům nic nenapsal. Mysl je li a není nic dalšího. Naleznuv základní princip: ‘Všechny věci jsou už kompletní ve mně’, rázně odmítl jakýkoli dualismus rázu li a čchi. Vše v univerzu jest kvalitativně a ontologicky jedno jediné, tj. mysl.

Jako udělaný konfuciánec uznává přirozeně práci pro ostatní a z tohoto hlediska briskně odmítá buddhismus i taoismus jako učení neetická, poněvadž egoistická, viz buddhistická nirvána i taoistická touha po nesmrtelnosti. Základem prvotní mysli je soucítění, dokázat se stydět, skromnost a intuitivní schopnost rozlišit dobro od zla. Je na člověku, aby svou vůlí toto nalezl a sobě i ostatním uchoval. Volba je na nás.

Jang Ťien, soudce jako Lu, než se stal Luovým žákem, tázal se svého kolegy, co je to ta původní mysl. Lu začal vysvětlovat, ale Jang nechápal. Během debaty byl Jang odvolán, aby posoudil při jakéhosi obchodníka. Po návratu chtěl Jang Ťien zase vědět, co je to ‘původní mysl’. Lu vecl, že při právě skončené při musel vidět, kdo má pravdu a kdo ne, není-li to původní mysl. „A to je vše?“ pídil se Jang. Lu zbrunátněl a zařval: „A co by to mělo ještě být?“ A najednou wu, pochopení a oddanost žáka. Jang Ťien (1140-1226) byl Luovým následovníkem. Z rozhovoru s Luem pochopil, že ‘naše mysl je čistá a jasná, nemá počátek ani konec a proniká vším’. Napsal knihu Proměny mne samého, Ťi-i, v níž pohyb světa v I-ťingu vykládá jako pohyb našeho já. ‘Nebesa a země jsou mými vlastními Nebesy a Zemí, jejich proměny jsou mými proměnami. Nejsou nic vnějšího vůči mému já. Vše je v rovné míře vytvářeno mnou samým. Mysl je TAO a je stále stejná, neochabující a obsahující všechny normy nekonečného počtu věcí a záležitostí. V mysli jsou správné etické soudy. Přílišným dumáním to nevylepšíme, jenom zvedneme kal a zasviníme spontaneitu’. (in ČF, str. 294-5)

Mysl všech lidí je dokonalá a čistá, každý může aktivně správně jednat. Ne každý napíše báseň Tři kumpáni či vynalezne papír, ale každý může jednat jako mudrc, moje mysl je naprosto stejná jako mysl největších mudrců. TAO je přímo před našima očima. Myšlením ho nedosáhneme, musí přijít wu, nějaký vhled do původního stavu mysli. Neokonfuciáni svým náhledem, že nám nepomůžou ti, kdož se obírají vlastní spásou či osvícením, jsou bezesporu sympatičtí. Přitom stačí tak málo! Ač čusiovci usedají do úřednických křesel, nečetní další neokonfuciánští filosofové inspirovali se více Lu Siang-šanem.

Tak se k Luovým názorům klonil „čusiovec“ Wej Liao-weng (1178-1237), typický dvořan, který děl, že Nebesa a Zemi máme ve svém srdci. Úředníky byli ovšem takřka všichni neokonfuciánští filosofové, poněvadž absolvovali státní zkoušky, jak se slušelo a patřilo. Systém zkoušek byl docela promakaný. Počátky tohoto zkouškového systému v Číně sahají do doby dynastie Západní Chan (Han, 201 př.n.l.- 8 n.l.). Po porážce dynastie Čchin (Qin 221 př.n.l. – 206 př.n.l.) museli hanští panovníci řešit problém, jak spravovat rozsáhlé území, aniž by nechali vládu pouze v rukou dědičné šlechty, poněvadž ta si hleděla především svého prospěchu. Chanové potřebovali perfektně fungující státní aparát, který přijme za své ideál pořádku a nepoloží si podvratnou otázku o pojmu svoboda či samostatnost uvažování. Proto se rozhodli hledat schopné muže ke správě země mezi uchazeči o možné úřednické místo. V roce 196 př.n.l. vydal císař Kao-cu, Gaozu, zakladatel dynastie Chan, edikt, ve kterém nařizoval princům, místním prefektům i dalším úředníkům vyhledávat a doporučovat muže vynikající pověsti ke zkouškám, jejichž cílem bylo získání úřednické hodnosti. Tento postup se v průběhu doby ustálil. Úředníci však doporučovali čas od času, zejména v dobách přírodních katastrof, další kandidáty na základě císařských dekretů. Úředníci, kteří nedokázali nalézt a doporučit schopné kandidáty, byli potrestáni a někdy i degradováni.

Důležitým krokem ke „standardizaci“ zkoušek bylo nařízení císaře Wu-tiho ovlivněného pravděpodobně návrhy Tung Čung-šua, Dong Zhongshua (179-104 př.n.l.) a dalších konfuciánských vzdělanců. Ti žádali, aby u zkoušek byla prověřena znalost konfuciánských klasických knih. V roce 124 př.n.l. bylo do hlavního města svoláno mnoho mladých slibných mužů. Pod vedením literátů se vzdělávali ve znalosti klasiků konfucianismu. Po ročním studiu a následných zkouškách byly studentům podle výsledků přiděleny funkce. Z tohoto ročního studia se vyvinula císařská akademie Tai Xue. Dekret z roku 124 př.n.l. tedy poprvé jasně stanovil vztah mezi doktrínou konfucianismu a výběrem budoucích vládních úředníků. Znalost klasiků konfucianismu se postupně stala nejdůležitějším kritériem výběru čínských úředníků-vzdělanců. Převládající kritéria „poslušnost vůči starším a neúplatnost“ a „poslušnost vůči starším a neúplatnost, čestnost a opravdovost“ vyjadřovala přesvědčení, že pro zisk místa nejsou důležitá rodová privilegia a technické i administrativní dovednosti, ale morální kvality.

Za doby dynastie Tang (618-907) se v hlavním městě v pravidelných intervalech konaly zkoušky v různých kategoriích. Tehdy také vznikl oficiálně užívaný termín výběr kategorií pro zkoušky keju, používaný až do 20. století. Za dynastie Sung (960-1279), kdy byla moc císaře téměř absolutní, dosáhl zkouškový systém jako převládající způsob výběru a jmenování úřednictva svého vrcholu. V následujících stoletích byl pozměněn jen málo a byl používán až do roku 1905.

Postupně se ustálila metoda výběru kandidátů na místní úrovni. Kandidáti nepotřebovali doporučení a každý, kdo uspěl u zkoušek na místní úrovni, se mohl účastnit zkoušek na úrovni provincie. Pokud kandidáti uspěli, byli posláni do hlavního města k metropolitním zkouškám. Zkoušky byly písemné. Nestrannost při posuzování kvality uchazečovy práce byla zajištěna dvojím způsobem: Jméno autora na jeho práci bylo zakryto, takže zkoušející nevěděl, čí práci čte, proti možnému rozeznání rukopisu autora byly nejdříve všechny práce opsány speciálními opisovači a teprve tyto kopie byly předány zkoušejícím. Jméno původního autora bylo odkryto až po přečtení a ohodnocení práce. Tato opatření se nejdříve vztahovala pouze na metropolitní zkoušky, ale nakonec byla uplatňována i u provinčních zkoušek. Ke zrušení této praxe nikdy nedošlo.

Kandidáti metropolitních zkoušek byli přezkoušeni císařem při palácové zkoušce. Teprve po tomto přezkoušení mohly být zveřejněny seznamy úspěšných kandidátů. V mnohých případech císař odmítl schválit ty kandidáty, kteří byli navrženi zkoušejícími ke schválení v předchozím kole zkoušek, a naopak vybral ty, kteří byli odmítnuti. Císař navíc osobně rozhodl o umístění kandidáta. Takto byla podstatně omezena role ministerstva civilních záležitostí a ministerstva obřadů ve prospěch císaře a jeho nejbližších poradců.

Tento systém zajišťoval poměrně velkou míru nestrannosti, přestože se nepodařilo korupci a protekci zcela vymýtit. To je věc zhola nemožná a nevymýtitelná žádným „morálním kodexem“ či i počestným heslem, kam na peníze a stranické legitimace. Vidíme to dnes a denně. Koho by zajímaly podrobnosti čínských státních zkoušek, pan Tomáš Koukolík má na internetu zajímavý traktát.

Leč zpátky k neokonfucianismu. I Jüan Sie (1150-1220) inspiroval se Lu Siang-šanem. TAO je srdcem člověka, jsme mohutní jako Nebesa a Země. Stačí se kultivovat jak zeleninový záhonek, výsledky se dostaví. Čang Čch‘ (1133-1180) ač byl blízkým přítelem Ču Siovým, jeho názory nesdílel. Čang studoval u filosofa jménem Chu Chung (1100-1155), jenž byl žákem Jang Š‘a (1053-1135). Jang tendoval k subjektivnímu idealismu: ‘Když se vrátím ke svému Já a jsem ryzí, tak všechny věci celého světa jsou ve mně’. I Chung prohlašoval, že věci jsou bezesporu Já, a ptal se ‘Které věci by nebyly Já?’ Těžko říci, zda k těmto výrokům dospěl studiem svého učitele, či dvacetiletou meditací v horách. Li je princip nadřazený čchi a oduševňuje živé bytosti. I Čang Čch‘ rozlišoval mezi li a čchi. Čchi zasviňuje kvalitu, ale dá se studiem pročistit. Čang si pohrával s představou boha i se svým životem, neboť prý jednou při audienci školil císaře na téma: Existuje Pán nebes, jenž bedlivě sleduje, zda jsou naše myšlenky dobré nebo špatné, a když není spokojen, pak zle vrčí. V prostředí, kde se věřilo, že císařova vláda odvisí od přízně Nebes, riskoval víc než chartisté.

Od konce dynastie Sungů začínají se čínští filosofové více zajímat o poslední šamanské bašty, jimiž jsou mimo jiné politologie či teoretická ekonomie. Čchen Liang (1135-1190) byl jedním z prvních. Tak jako jeho vzor Wang Čchung z chanského období tvrdil, že lpění na staromilství bez ohledu na měnící se životní podmínky je nechutná krávovina. Filosofové zabředlí do svého nehmotného ducha jsou v lepším případě politováníhodní. Plně s ním souhlasil Jie Š‘ (1150-1223). Oba doporučovali ofenzívní politiku proti severním barbarům a Jie Š‘ byl i neprofláknutým vojevůdcem. Ač skorokamarádil s Ču Sim, nijak ho nešetřil. Rovněž si vzal na paškál pravost starých textů a kacířsky dokazoval, že si je neokonfuciáni doplnili podle svého.

I další Ču Siův kámoš Lü Cu-čchien (1137-1181) souhlasil spíše s Lu Siang-šanem. Navíc se s Ču Siem zhádal o významu historika S‘-ma Čchiena, jehož hájil a vysoko si jej cenil. Nějaký ten litérek vína či škopek čaje s Ču Siem vypil i Caj Čchen (1167-1230). Něčím, snad chloupky v nose, Ču Si své kolegy odpuzoval, ale intelektem a vlivem je okolo sebe udržoval jak hvězda planety. Caj proti Ču Siově filosofii nemá námitek a vrchem se vyžívá v numerologii. ‘Znalost čísel’ je ta správná moudrost. Čísla jsou počátkem nebes a země a jejich prostřednictvím jsou vytvářeny všechny bytosti a věci. Síly jin a jang štěpí jedničku, čímž vše povstává a můžeme věštit s 1 až 9. Za Jižních Sungů se ako tako filosofovalo na jihu, v severní barbarské říši Ťin filosofie moc nekvetla, ale její panovníci se prostřednictvím vyslanců poptávali na zdraví mistra Ču Sia.

Mongolští sjednotitelé Číny filosofii výrazně neholdovali. Egon Bondy z této doby uvádí jediného filosofa jménem Wu Čcheng (1249-1333). Wu dospěl k náhledu, že rozdíly, pokud vůbec jaké, v učeních Ču Sia a Lu Siang-šana zrobili jejich žáci. TAO a jeho proces = vířivý chaos, z něhož vzniká svět, který zase do chaosu zaniká. Proč ne?

Filosofie v době dynastie Ming

Číňané z Mongolů velkou radost neměli, což vyústilo ve velké národní povstání, do jehož čela se postavil zběhlý buddhistický mnich a zbojník jménem Ču Jüan Čang. Vrozený talent přetavil v politickou moc a pod jménem Chung wu (1368-1399) stal se prvním císařem nově založené dynastie Ming (1368-1644). Podařilo se mu oživit zemědělství, ba i obchod, a když je co do huby, co na sebe a kam se schovat, může se kulturně žít. Ač byli Mingové takřka „pokrokoví“, nedoviděli zhoubnost zarytého neokonfuciánského státního aparátu a fakt, že přes statkáře to dál nepůjde. A nešlo!

Přímé kontakty s Evropany oči neotevřely, první anglická loď dorazila k čínským břehům 1626, a jestli měli Číňané v některých oblastech převahu, svůj náskok rychle ztráceli a šanci stát se velmocí promrhávali, až promrhali. Čína se od dob dynastie Ming začíná uzavírat v podezřelé představě vlastní intelektuální a morální převahy, což v čínské tradici doutnalo od nepaměti. Až se za dynastie Čching srazí s morálkou kapitalistického chápání světa, dostane v tzv. opiové válce (1839-1842) tak na prdel, že ji o 50 let později hladce převálcuje i Japonsko (1894-95). Ani tato jasná zpráva nezbavila neokonfuciánce představ o své nedostižnosti a nadřazenosti nad bílými barbary, i když se jejich Říše středu stala polokolonií těchto páchnoucích podlidí.

Liou Ťi (1311-1375) byl rádcem i obětí zakladatele dynastie Ming. Ču Jüan-čang, sotva se uprdelil na trůně, začal likvidovat své bývalé spolubojovníky, neboť čert nikdy nespí. Liou Ťi myšlením kráčel ve stopě Wang Čchungově. Dostat se na trůn mimo pořadí, to byl adrenalinový sport pěstovaný kdykoli a kdekoli na světě. Někdy to vyšlo, někdy ne. Co ale ubozí dvořané? Ke komu se vrtnout? Fang Siao-žu (1357-1402), vsadil hlavu na právoplatného následníka a přišel o ni, poněvadž zvítězil uzurpátor Jung-le. Halt měl to místo politologie zkusit s věštěním.

Hlavním čusiovcem za Mingů byl Cchao Tuan (1376-1434). Li a čchi tvoří jednotu, což mu vyplývá po rozboru Ču Siova přirovnání li a čchi jako vztahu jezdce a koně. Dospívá k závěru, že buď jezdec sdílí pohyby koně, li se nepohybuje samo od sebe, ale kopíruje pohyby čchi, nebo jsou pohyby koně vyvolávány jezdcem, aktivní li, pasivní čchi, z čehož vyplývá, že v prvním případě jest jezdec mrtvolou, li tedy nemůže být to, co řídí svět, v druhém případě je mrtvý kůň a čchi jest nepotřebné. Po životě žádá klid bez přání a žádostí. Konfucianismus odpovídá rozumu, buddhismus a taoismus jsou pomýlenosti patřící do pověr typu víra ve šťastné a nešťastné dny atd. Oficiální čusismus nešlo porazit zevnitř, neboť se stal stejně jako ve 20. století tzv. marxismus ideologií příjemného zápecnictví vládnoucí džentry. Jakžtakž to fungovalo za zpěvného pochodu do pekel.

Variacemi na bázi Ču Siovy filosofie proslul Sie Süan (1393-1464), tu úspěšný, tu méně v úřednické kariéře. Ču Siho učení komentoval natolik oddaně a opatrně, že se jeho knihy staly povinnou četbou na státních školách. Doporučuje meditaci a koncentraci na čistotu srdce.

Luo Čchin-šun (1465-1547) preferuje čchi, Li je principem, energomaterie čchi. Čchi vyplňuje celý vesmír, který je v neustálém pohybu díky jin a jang. Nevíme, jak všechny ty vztahy v univerzu probíhají, ale děje se tak díky nějakému rozumovému principu, li a čchi jedno jsou, NN je obsaženo v jin a jang, v jednotě dvou složek. NN produkuje imateriální intelekt, který skrzeva jin a jang tvoří svět. Luo odmítá dualismus, bůh ho ani nenapadne, subjektivní idealismus mu nevoní a do materialismu si netroufá. Prostě kapitalistický výrobní způsob chyběl i ve filosofii. Dodnes není jasno, proč za Mingů nevznikla buržoazní společnost, ač předpoklady pro to byly, prvotní akumulace proběhla, lidí bylo habaděj, technika umožňovala přechod k manufakturní výrobě a tovární by záhy následovala. Tak jako Luo moří se v první polovině 16. století zjevil i Wu Žu-sü, pro nějž čchi je TAO a TAO je čchi. Rovněž další borec Wang Wej-lu, Wuův současník patří do plejády neokonfuciánských filosofů, kteří studují Lao-c‘ a vrčí jenom na „taoistické náboženství“, tao-ťiao.

Představitelem filosofů žijících v chudobě byl Wu Jü-pi (1391-1469), jenž byl učitelem Chu Ťü-žena (1434-1484). Li a čchi nejsou dvě, nikdy se od sebe neoddělují. Li je spojeno s myslí, v níž je vrozené poznání přímo od Nebeského Li. Chu nakročil k subjektivnímu idealismu, materialismus byl mu nezajímavý. Spolužákem u Wua mu byl Čchen Sien-čang (1428-1500). Čchen záhy usoudil, že práce na poli a tření nouze s bídou není kompatibilní s myšlením, zvláště když u přemýšlování upřednostňoval metodu ‘sedění v klidu’. U okopávání či dojení by poznával ‘strukturu vlastní mysli’ skrzeva pot a ještě by ho mohl očarit materialismus. Ten se však nenosil, takže své žáky učil sedět v klidu. Stát se moudrým viděl v poklidné meditaci, však už někdo ten chleba udělá a žáci zaplatí. Projevy Li jsou nekonečné, není něčeho, kde by nebylo. Tohle pochopit, znamená poznání, že Nebesa i země, ba celé univerzum jsou vytvořeny mnou, všechno pochází ze mne. Je pak dost překvapivé, že kladně hodnotil pochybování jako ‘popud k poznání a že každé poznání je krokem vpřed’.

Jeho žákem byl Čan Žuo-šuej (1466-1560). Čan byl aktivním úředníkem a za prioritní považoval poznání Nebeského Li, jež bytuje v každém člověku, takže každý může být tím nejvyšším mudrcem. Meditací a askezí tohoto poznání lze dosíci každému. Existující je toliko Nebeské Li, jež je vlastně moje vlastní srdce (naše vědomí, konfuciánská mysl, psychično obecně). Srdce a přirozenost jest totéž, ergo šálek čaje, lidská přirozenost jest podstatou Nebes a země a všeho dalšího. Mysl je ve všech lidech jedna a tatáž. Je, byla a bude. No proto! Představ si šest miliard individuálních myslí. A že by jo, a proto takový bordel?

Wang Jang-ming

Wang Jang-ming, též původním jménem Wang Šou-žen (1472-1528) zabýval se válečnictvím, ale toužil i po moudrosti. Studoval tedy klasiky a Ču Si. S jedním kámošem se pokusili ‘zkoumat princip věcí až do dna’. Sedli si a pozorováním zkoumali stvol bambusu. Přítel „zkoumal“ tři dny a noci a onemocněl. Wang čučel na bambus týden a onemocněl také. Usoudili, že jim není souzeno státi se moudrými, a proto se Wang znovu přimkl ke studiu vojenství, ale i taoismu a buddhismu. Málem odcupital do nějaké taoistické poustevny, aby hledal nesmrtelnost.

Nakonec jej ukecala praktická část jeho mysli a on skládal státní zkoušky jak na běžícím pásu, takže ve 28 letech dosáhl nejvyšší hodnosti. Stal se z něj úředník u dvora i v provinciích, ale v r. 1508 kritizoval eunucha Lie Tsinga, což mu vyneslo vyhnanství do barbarské oblasti na jihu. Už cestou tam ustál pokus o vražedný atentát na svou osobu. Ve veskrze primitivních podmínkách mezi zaostalými kmeny lidu Miao, jež žily v podmínkách bezmála doby kamenné, jal se je učit základy civilizace. A když tak jednou uondán a trochu syt zamířil na pravěké kutě, jehož nepohodlnost si vylepšoval dumáním, najednou pochopil konfuciánskou myšlenku ‘rozšiřovat vědění zkoumáním věcí’. Když mu na displeji vyskočila věta, že „je zpozdilé hledat Princip (li) ve věcech, neboť mu jeho vlastní mysl postačuje“, jal se nadšením jančit. Takových vhledů zažil později několik. Mezitím byl odvolán z vyhnanství a pokračoval v kariéře, jako by se nechumelilo. Kdosi si vzpomněl, že studoval válečnictví, a Wang byl roku 1516 poslán do jižních provincií bojovat proti banditům. Zakročil tvrdě, rychle a především úspěšně, takže se stal andělem smrti pro lupiče i ploštiny. Vyneslo mu to hodnost ministra, ale i nezbytnou závist u dvora, kterou koneckonců násobil i svým novátorským učením. Furt totiž přednášel a učil. Zemřel, když se vracel z jednoho vojenského tažení, a hned byl zbaven všech hodností a privilegií, které by snad mohly přinést profit jeho rodině. Ta byla nakonec ráda, že se jí dvůr víc nevšímal, případů, kdy byli příbuzní padlých veličin vymláceni do třetího kolena, bylo habaděj. Za 30 let byl Wang rehabilitován a příbuzní zase měli na kořalku a rybu v kyselé rajčatové omáčce.

Co to ten Wang učil? Mysl je Li, vně mysli ničeho není, dokonce: Moje mysl vytváří Nebesa, zemi a všechny věci. To ve smyslu, že máme schopnost pochopit správně cokoli, tvořit správné programy všech věcí. Proto i u něj funguje kromě druhé části následujícího citátu Berkeleyovo, že „platí esse est percipi, být znamená být vnímán. Ideje, které existují pouze v lidské mysli, však nejsou lidským, ale božím výtvorem“. Wangovi věci existují objektivně mimo mysl. Proto je člověk může poznávat, ale je to zbytečně zdlouhavé, vždyť je to v mysli v celé parádě. Ovšem není-li bůh, a s touto ontologickou veličinou boha Číňané nikdy nijak moc zdali vůbec počítali, člověk svým poznáváním musí držet svět v činnosti. ‘Věc, tedy vztah, záležitost, proces, je funkcí vůle.’ K čemu upnu svou vůli, pozornost mysli, to začne existovat jako věc. Pokud nečichnu ke květině, tak nevoní a tu je na místě ono esse est percipi. Není-li člověka, jenž uvidí a čichne si, není ani květiny, pouze jakési mdlo na mezi. Večer před odjezdem na své poslední vojenské tažení sdělil svým žákům čtyři základní věty svého učení:

1. V původním stavu mysli není rozdílu mezi dobrým a zlým;
2. když se však aktivizuje vůle, toto rozlišení existuje;
3. schopností vrozeného poznání je poznávat dobré a zlé;
4. zkoumání věcí znamená konat dobro a odstraňovat zlo.

Původní mysl obsahuje všechna li, nacházíme v ní tedy vše. Ve svém přirozeném stavu je naše původní mysl, vrozené poznání, ve stavu klidu, nezúčastněnosti, je nestranná a ničemu nedává přednost. A máme tady TAO. V původní mysli etc. však nacházíme bezpečně etické normy pro všechny ‘věci’. Poznáváme mnohé věci okamžitě, např. barvy, zápach, pouze v etických soudech nám to může chvíli trvat, ale vrozené poznání nám bezpečně napoví, bohužel to neplatí pro matematiku, fyziku či Tři kumpány.

Etika je ovšem pro konfuciánce alfou a omegou, tím, že nejsme dobří v matematice či sprintu na sto metrů, si nemáme lámat hlavu, dělat si zbytečné starosti, neobjevíme-li 39. Mersennovo prvočíslo, proč se tím rozptylovat a dělat ze sebe „malého člověka“. Když budeme chtít, svou přirozenost vyjevíme tak či tak. Jednotu se vším nalezneme díky humánnosti, žen. Humánnost se objeví, když se jedná. Rozšiřování našeho poznání zkoumáním věcí, což jsou u něho především vztahy, situace, události, na něž v životě narážíme, znamená podle vrozeného poznání poznávat správné a nesprávné, aktivně jednat pro vršení dobra a gumování zla ve světě, najmě pak ve vztazích mezi lidmi, počínaje rodinou a konče státem.

Poznání je identické s jednáním. ‘Věc’ (žádost, událost) je funkcí vůle. Když se objeví člověk jako vědomá bytost, jedná pro dobro a odstraňuje zlo. Dobro má člověk v mysli, nepotřebuje poučování a rady shůry. Pokud se vyskytne činnost, která nepřináší dobro, jako že se vyskytne určitě, znamená to, že naše poznávání není v richtiku a tím je narušena i činnost. Je třeba nalézt krpy v našem vrozeném poznání a nikoli ve vnějších věcech. Rovněž plky o tom, že vše je iluzí a úprk do tzv. nirvány zakaluje naše vrozené poznání ostatně jako každá egoistická žádost = zbytečnost, nikoli potřebnost. Základem poznávání je ryzost vůle, chtění. Stálým rozšiřováním a prohlubováním poznání se sjednocujeme s Nebeským Li, s přírodní zákonitostí.

Wangův subjektivní idealismus se nezaměřuje na ontologické otázky, bere objektivní realitu vztahů ve světě. Mysl je současně v klidu i aktivitě. ‘Věc’ je chápána jako událost, proces, situace a jednání je neoddělitelné od poznání, startérem jednání poznání je vůle. Všechna li jsou v mysli, ve vrozeném poznání, jež je totožné s Přírodní zákonitostí s Nebeským Li. Přírodní zákonitost jest oblečena do nevzrušené nestrannosti a jednání. Dobré a zlé nejsou ontologickými veličinami, odvisí od našeho myšlení, úsudku a jednání. Aktivita je vždy v souladu s Přírodní zákonitostí a je, i kdyby trakaře padaly, prováděna bez zloby a zaujatosti, klidně a nestranně, tj. sine ira et studio, jak prohlásil Tacitus a v ČF uvedl Egon Bondy. Jednání člověka je vždy rizikem a zodpovědností, ale to je to lidské a nekončící činění dobra a mazání zla. Byl to hejrupák.

Wangovi žáci a odpůrci

Čínská kultura dostala se ve větší míře do Evropy v 18. století. Jak se Čína stavěla k Evropě, jsme již zmínili. Po několika hanebných výprascích stala se polokolonií. Čína je ovšem nejvýraznější civilizací naší planety, kdyby mně bylo o dvacet roků méně, učím se čínsky. Prvním filosofem dynastie Ming, který se obul do Ču Sia i Wanga, byl Wang Tching-siang (1471-1544).

Wang Tching-siang popíral ‘vrozené poznání’ řka, že nemluvně zavřené bez styku s lidmi dotáhlo by to nanejvýš na idiota. Jak známo ani děti „vychovávané“ ve zvířecích komunitách to nedotáhly dále než k napodobování vychovávající komunity či smečky. Vlci či antilopy nezačali mluvit, ale lidský organismus se přizpůsobil jejich ‘vrozenému poznání’. U takového sapientního jedince se neprojeví ani stud, o jehož projevu uvádí Egon Bondy anekdotu, v níž se zloděj po debatě s přívržencem Wang Jang-minga o vrozeném poznání odmítl svléknout do naha. Toto samozřejmě E. B. neuvádí jako argument, jenom in genere, všeobecně, vůbec, dí, že i ten největší grázl, pokud prošel alespoň minimální výchovou, dokáže někdy zašlajfovat. Ostatně někteří neokonfuciáni stud považovali za základ všech ctností, s touto kategorií přece operoval už Mencius, viz výše.

Wang Tching-siang měl přítele jménem Chuang Wan (1477-1551). Chuang bez obalu vykřikoval, že Wang Jang-ming byl čchanový buddhista. Není kouře bez ohně aneb na každém šprochu je pravdy trochu. S čchanismem koketoval přímý Wang Jang-mingův žák Wang Ken (1483-1540). Ontologické otázky jej ponechávají v klidu, hlavní je sebevýstavba osobnosti, bez řádně zbudované osobnosti nelze pomýšlet na dobře fungující rodinu a společnost. K tomu nám pomáhej vrozené poznání. Je to filosof konkrétní praxe, zakladatel tzv. Tchajčouské školy. Jeho zájem o životní úroveň lidu je uznáván i v současné komkapitalistické Číně.

Dalším přímým žákem Wang Jang-mingovým jest Wang Ťi (1483-1540). Po mistrově smrti vedl školu. Razil spontaneitu původní mysli, tj. vrozeného poznání. V původní mysli jsou vrozené vlastnosti dobra, spravedlnosti, studu, odpor ke všemu zlému. Člověk je mírou všech věcí i vztahů ve společnosti i v přírodě (dlouhé, krátké, těžké, lehké, rychlé atd.), učiněný Prótagoras. V každém člověku je skryt světec. Vhled do nitra člověka, do vrozeného poznání neodvisí od myšlení, ať žije wu, satori. Čchanový buddhismus kluky lákal. Soustředění na vlastní mysl spojuje konfucianismus s buddhismem a taoismem. „Trojí učení, jedna rodina.“

Číňané nezachváceni vykupitelským náboženstvím si to mohli dovolit. Člověk nežije ctnostně pro své spasení, ale proto, že se to sluší a patří teď hned. Su Aj (1487-1517) se při studiu tak vpeřil do mistrovy rodiny, že se oženil s Wang Jang-mingovou sestrou. I to mu bezesporu pomohlo při sbírání mistrových výroků. Představitelem Tchajčouské školy byl Che Sin-jin (1517-1579), jenž se drží mistrova stanoviska, že mysl je NN, Tchaj-ťi, ovšem hlavně se zabývá společenskými otázkami. Požaduje vytvoření společenského prostředí, v němž by všichni lidé mohli uspokojit své žádosti. Volá po přestavbě společnosti v komunizujícím duchu, což jej dostalo do žaláře, kde i zemřel. Li Č‘ patřil též k Tchajčouské škole. Nebránil se nirváně a dosažení buddhovství, ale též hlásal natolik radikální společenské názory, že skončil v base rovněž. Pravda je ve všech lidech, ovšem počíná tím nejzákladnějším, tj. jídlem, košilí a střechou. Na to je každý stát háklivý a na chlapíky, co to roztrušují mezi lid, hledí vždy jako na rebely, kteří nechápou, že v krizi, vždycky je nějaká krize, nejsou ani základní požadavky těch obyčejných prioritní. Li Č‘ ke své smůle naštval i kované konfuciánce, poněvadž prohlašoval, že spisy klasiků včetně suprtaťky Konfucia nejsou v utíkajícím čase stále platné. To tedy byla drzost par excellence, jež okamžitě přešla, aby ne, do kacířství, neboť Li Č‘ obviňoval konfuciánce ze ziskuchtivosti a kariérismu.

První z pokusných materialistů je Jang Tung-ming (1548-1624). Základní specií ve vesmíru je čchi. Vesmír je čchim vyplněn od počátečního chaosu, ze čchi vznikají věci. Čchi obsahuje různá li. Je-li čchi oheň, je li vlastnost horka. Čchi jest podstatou li, li je v něm oživující složkou. Kromě filosofů, kteří se snažili navázat na předčusiovský konfucianismus, byl tady i Sü Kuang-čchi (1562- 1633), jenž přeložil do čínštiny Eukleida. Za Mingů se objevují i taoističtí filosofové a spousta anonymních taoistických spisů: Zabývají se přírodní filosofií, politikou a dosažením nesmrtelnosti.

Filosofie v době dynastie Čching (17. – 19. st.)

Pro čínskou historii je příznačné, že imperiální politiku předváděli císařové nečínských dynastií. Rodilí Číňané si samozřejmě také zaválčili, kdo by odolal legendě slavného válečníka? Vždyť i císař Rudolf II., který jaktěživa na válečném poli nebyl, nechal se s radostí vypodobnit jako hrdý křesťanský panovník bijící Turky aspoň zprostředkovaně skrze úspěchy svých generálů a prostých knechtů. Čínští císařové vedli války též, ovšem spíše obranné a preventivní proti severním a jiným barbarům. Až mongolský císař Chubilaj zatoužil po Japonsku a nezavrhl tu touhu ani poté, co mu čínští ministři opatrně naznačili, že na koni tam nedojede. Houkl na ně, ať mu do roka připraví loďstvo. Císař je císař, i když to je Mongol. A státní zakázka je dar z nebe. Lobisté loďařského byznysu hned obklopili hodnostáře: Vznešený pane Čengu, oba pocházíme ze stejného města, mám pár lodí, co taktak přeplují z jednoho břehu Žluté řeky na druhý, potřebuji obnovit vozový park, špinavá konkurence mě rdousí, děti nemají na diskotéku, manželka co na sebe, pes hladoví, je kost a kůže, to se nedá ani sežrat. Jestli moje lodě doplují do Japonska? Určitě vyplují, pane ministře. Ale nesmí foukat vítr, že pane Weji. Trošku může, aby se pohnuly, potom se rozpadnou, ale za náhradu pořídím nové. Nebudete škodný, já krajan, vy krajan. A celé loďstvo šlo ke dnu.

To mandžuská dynastie Čching byla výrazně úspěšnější: Čching (pinyin: Qīng cháo; Wade-Giles: Ch’ing ch’ao; mandžusky: daicing gurun; mongolsky: Манж Чин, česky Čistá) byla mandžuská dynastie, jež vládla v Číně mezi lety 1644 a 1911. Mandžuové, kteří ovládali Čínu mezi lety 1644 a 1911, byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století (říše Ťin). Za Nurhačiho a jeho syna Abachaje získal rod Aisin Gioro nadvládu nad ostatními džürčenskými kmeny a rozšířil svou nadvládu i na Vnitřní Mongolsko a Koreu. Nurhači založil vlastní dynastii, kterou nazval Pozdní Ťin. Hlavním městem Pozdních Ťinů se stal Mukden (moderní Šen-jang).

Nurhači reorganizoval celou armádu v osm „praporů“ či korouhví, přejímal mnoho čínských i jiných cizích vzorů, roku 1635 přijal velkou pečeť mongolských chanů a přihlásil se tak k nástupnictví dynastie Jüan. Nurhačiho nástupce Abachaj si na východě podmanil Koreu a na západě uzavřel spojenectví s kočovnickými kmeny Vnitřního Mongolska. Rok