Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy

Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní.

Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě.

Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším.

Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka.

Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“

Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje.

U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“

Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“

V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu.

Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2.

Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“

Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran

{loadmodule mod_tags_similar,Související}