Končí jedna éra

Vše se mění, jenom lidská hamižnost zůstává.

Také my jsme nedávno „slavili“ jednu změnu. K lepšímu? Jak pro koho. Neřekl bych, že převrat před třiceti lety přinesl to, v co doufaly masy. Nastartoval totiž destrukci společnosti. Ve jménu svobody zvítězila svévole. Pomocí „laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství, a tedy i posílení role jednotlivce, protože liberalismus si oškliví solidaritu a kolektiv. Že prý za svůj život je každý jedinec odpovědný jenom sám sobě. Jako by neexistoval vliv okolí. Jakoby neexistovala etika, tradice a kultura, dobré, ale i špatné příklady. A skutečně; jakoby etika, tradice, kultura a dobré příklady vymizely ze světa.

Liberalismus tvrdí, že pokroku není možno dosáhnout spoluprácí, ale jenom soupeřením.

Že individualismus, sobectví a chamtivost jsou přirozenými průvodními jevy takového stylu života, nebylo nutné nějak zvlášť zdůrazňovat. To záhy (od roku 1990 do roku 2004) poznalo například 103 000 nájemníků ze 44 000 bytů jejichž nároky byly upozaděny ve prospěch jednotlivce Zdeňka Bakaly.

Společnost se na drsné poměry adaptovala, ale o kvalitě stávajícího režimu to nic kladného nevypovídá.

Nahradit rovnostářství sociální nerovností rozhodně nebylo výhrou. Pokud vadou minulého režimu byla politická nesvoboda, pak ekonomický tlak, kterému dnes čelí nejen chudí, ale i střední třída, je systémovou vadou minimálně srovnatelnou. Liberální ekonomika si vyžádala řadu změn:

• Liberálové se zapojili do závodů o snižování daní v době, kdy nadnárodní podniky přetékali ziskem.
• Tvrdili, že ekonomika služeb spolehlivě nahradí ekonomiku výroby komodit, přesto že M. Zeman v parlamentu řekl, že vzájemným přeprodáváním limonády ještě žádný stát nezbohatl.
• Požadují alespoň částečnou privatizaci solidárního penzijního systému odčerpáním prostředků do privátního kapitálového systému, který spolkne 30% pojistného jen na svou režii, zatímco solidární systémy jen 3 až 5%.
• Vše proto, aby – jak říká ekonomka Švihlíková – mohli čerpat rentu.
• A v neposlední řadě prosazuje privatizaci státních a polostátních podniků (např. ČEZ), přestože ta snáší zlatá vejce navzdory představám, že všechno státní je mizerné.

Vzpomeňme na pokryteckou poznámku M. Kalouska; „Stát tu není proto, aby vařil pivo“ když loboval za privatizaci Budvaru. K dovršení nechtěné komiky, liberální ideály a ideologii nejčastěji adoruje vedle Pirátů – Antifa, (živě, takřka online, to můžeme vidět v Německu) podle jména protifašistická, ale v realitě tyto ideály „prosazuje“ bojůvkami, ukřičením – tedy čistě fašistickými metodami.

V jednom rozhovoru Noam Chomsky hodnotí situaci v USA:

A já si myslím, že to je dopad celého toho velkého neoliberárního útoku. Technicky vzato začal Carterem a naplno se po celém světě rozjel za Reagana a Margaret Thatcher. Na všeobecnou populaci měly neoliberální, probyznysové principy devastující dopad. Proběhlo to všude. Podívejte se na platy… Chci říct – skutečná hodnota platů je dnes nižší než byla na konci sedmdesátých let. Ekonomika rostla, ale peníze směřovaly jen do několika málo kapes. Produktivita stoupá, ale platy ne. Do půlky sedmdesátých let se růst platů držel produktivity. Když se podíváte na grafy z té doby, dochází tam k rozdělení: produktivita stále roste, ale platy stagnují, případně i klesají. Platí to, ať to posuzujete podle jakýchkoli ukazatelů. A lidi to přirozeně rozčiluje. Jsou naštvaní. V Evropě se děje to samé – hněv, nenávist k institucím, objevují se tu ošklivé tendence svalovat na někoho vinu za to, co se děje. Vidíte to v evropských volbách.

Pokaždé kolabují centristické strany a narůstají okraje spektra.

Vidíte to na brexitu. Brexit je sebevražedný. Ale lidé jsou tak naštvaní, že prostě jen chtějí pryč. Vezměte si fenomén Facebooku. Odkud berou zprávy? Sami nemají žádné reportéry. Berou si je od New York Times, jde o stejný zdroj informací. Jen je vydávají ve zbanalizované podobě, takže je zvládnou zpracovat i lidé s mentalitou desetiletého dítěte. Je to velmi nebezpečné. Nedělají nic z toho, co mají dělat média. Nic nerámují, nevybírají. Neposílají nikam reportéry.

Nepátrají po informacích, jen je sbírají a předávají dál dětem, aby se na ně na deset minut podívali a nevěřili novinám.

Navzdory názvu nebyla neoliberální éra liberální. Nakázala lidem ortodoxii, jejíž strážci byli velmi netolerantní k disentu. Pluralita se zkrátka nenosí! Ekonomové jiných názorů se stávali kacíři, které bylo třeba umlčet a izolovat. Liberalismus měl jen málo společného s „otevřenou společností“ Karla Poppera.

Liberalismus selhal a zjevně končí a globalismus v křečích obchodních válek také.

Musím předeslat, že úloha trhu v ekonomice je zásadní a nelze ji ničím nahradit a už vůbec ne nějakým administrativním algoritmem. Ale existují oblasti (převážně v oblasti služeb), kde trh může hrát nanejvýš pomocnou roli jednoho z ukazatelů. Princip liberální soutěže, ve které má jedinečné a zcela mimořádné postavení trh, přesvědčivě prohrál, jak v sociální oblasti, tak v umění, ve vědě a dnes můžeme plným právem říci, i v ochraně životního prostředí. Jeho zastánce nejlépe ilustruje jejich neochota porážku přiznat. Je to smutný konec éry, která pro soutěž samu zradila svoje zásadní pravidlo. Pogratulovat vítězi a vzdát čest poraženým.

Liberalismus Miltona Friedmanna nikdy nebyl liberální. Byl netolerantní a ničil demokracii. Dnes vede víra ve volný trh náš svět ke konci civilizace.

Po čtyřiceti letech neoliberalismu je verdikt jasný – prospěch z něj směřoval nahoru, píše nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Joseph Stiglitz. Stiglitz nejprve připomíná rok 1989 a knihu Francise Fukuyamy o „konci dějin“ a nástupu liberální demokracie a tržní ekonomiky. Dnes podle něj ovšem žijeme ve světě, který odchází od pravidel liberálního pořádku a ve kterém se do vedení zemí dostávají autokraté a demagogové.

Fukuyamovy myšlenky se dnes jeví jako naivní – ovšem pomohly udržet neoliberální ekonomickou doktrínu.

Dnes je neoliberalismus s vírou v prosperitu dosaženou neregulovaným trhem na kapačkách, míní Stiglitz. Souběžný propad důvěry v neoliberalismus a v demokracii není náhodný. Neoliberalismus totiž 40 let demokracii podkopával. Neoliberální forma globalizace vedla podle Stiglitze k tomu, že jednotlivci a celé společnosti přestali mít možnost kontrolovat svoje osudy. Dopady v případě kapitálové tržní liberalizace byly zvláště odporné:

v případě, že byl v rozvíjející se zemi zvolen kandidát, který byl na štíru s Wall Street, banky ze země stáhly svoje finance.

Voliči byly postaveni před těžkou volbu: vzdát se Wall Streetu, nebo čelit finanční krizi. Jako by Wall Street měla více politické moci než občané země. Ale také v bohatých zemích občané slyšeli, že nemohou očekávat politické kroky, které by chtěli – například sociální ochranu nebo progresivní zdanění, protože by jejich země „ztratila konkurenceschopnost“.

Elity v chudých i bohatých zemích slibovaly rychlejší ekonomický růst a „prokapávání“ výhod (trickle-down effect). Aby k tomu došlo, měli pracovníci přijmout nižší mzdy a všichni občané pak škrty. Tvrdilo se, že tyto recepty jsou postaveny na vědeckém ekonomickém modelu. Namísto prokapávání ale došlo ke vzlínání, bohatství směřovalo nahoru. Jak ale mohou nižší mzdy a škrty ve výdajích vést k vyššímu životnímu standardu? Občané mají důvod cítit se oklamáni, míní Stiglitz dále. Liberalismus doslova skončí existenci naší civilizace. Jestliže jsme si v souvislosti s krizí v roce 2008 odmítali připustit, že neregulovaný trh nefunguje, tak v souvislosti s klimatickou krizí bychom měli, apeluje dále ekonom. Demagogové, kteří nás obracejí proti vědě a toleranci, běh věcí ještě zhorší.

Liberalismus byl ideologií globalismu. Jeho hanebný konec způsobil, že jsme svědky politických důsledků tohoto velkého klamu: nedůvěry v elity, v ekonomickou „vědu“ i v politický systém, který zkorumpovaly peníze.

Filozof Karel Kosík, který viděl dál, ve svém textu Infernální kruhy popsal už v roce 1993 soudobé ohrožování kultury a její podřízenost tržním vztahům těmito dnes navýsost aktuálními slovy:

„TRH jako monopolní a nejvyšší realita smrtelně ohrožuje kulturu. Reflexe tohoto ohrožení však umožňuje hlubší definici kultury i adekvátnější pochopení jejího smyslu. Kultura není prvotně soubor knih, plastik, znalostí, morálních pravidel nebo muzeálním skladištěm takzvaných hodnot.

Svou podstatou a svým posláním je založením a obranou prostoru, v němž ztrácí své výlučné postavení jak síla a násilnictví (tedy moc meče), tak bezměrná expanzivnost trhu (a tedy moc peněz), stejně jako roztahovačnost ideologií a fantasmagorií všeho druhu (moc předsudků a fanatismu).

Kultura naplňuje své poslání pouze tehdy, jestliže proti bezmezné žádostivosti TRHU, který chce všechno pohltit proti agresivitě SÍLY, která chce všechno komandovat, proti přízemnosti předsudků a ideologií, které všechno strhávají do své zaslepené omezenosti- vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm svobody, vznešenosti, poetičnosti.“

Tyto věty v době, kdy byly napsány, možná ještě nemohly být v celé své pronikavé hloubce patřičně doceněny. Dnes s odstupem dalších skoro třech desetiletí však jejich váha očividně výrazně narostla. V textu Osvícenství a kultura z roku 1994 zároveň připomínal co vše chápat pod pojmem kultury a zároveň varoval před systematickým potlačováním hodnot, redukování kultury do pozice pouhého zboží, všeobecným marasmem a šířením nevědomosti hrozící přerůst do zhloupnutí celých generací:

„Prvotní význam kultury, dnes již zakrytý odvozeninami a nánosy, spočívá v tom, že není jednou z oblastí rozmanité činnosti člověka, ale tvoří samu její podstatu: člověk osvědčuje lidství pouze v kultuře a kulturou, tj. tím, že šlechtí přírodu a obdělává zemi, společně s druhými lidmi obývá krajinu a zakládá města, projevuje úctu vznešenému a má je ve vážnosti, ať v podobě bohů, Boha nebo pravdy, dobra, statečnosti, krásy a moudrosti. V moderní době se tento původní a celistvý smysl kultury rozpadl, kultura se vedle průmyslu, financí, zemědělství, politiky uzavřela do sebe jako jeden z mnoha oborů a jedna z odborností. A jako se vytvořil typ odborníka, pro něhož má Max Weber název „der Fachidiot“, tak se také počáteční smysl kultury jako určení člověka rozštěpil na tvůrce, kteří kulturu v nejrůznějších oblastech – jako literáti, filmaři, herci, vědci, právníci – provozují, a na pasivní obecenstvo, které předkládané hodnoty konzumuje. […] Kultura již není všudypřítomný živel reálného života, ale je jí vyhrazeno zvláštní místo.

Spolu s přírodou se stává rezervací, která je sice chráněna, ale ztratila v každodenním životě lidí přetvářející a inspirující moc.“

Nedá mi to a vzpomínám na slova Václava Klause, který vysvětloval (přesné znění jsem nedohledal, takže při zachování smyslu volně parafrázuji):

Z hlediska komodity je knihovna naplněná stovkami svazků totéž, jako stejné objemové množství toaletního papíru.

Takové srovnání není prostě na místě. Nekulturnost vítězí na plné čáře i v mezilidských vztazích, především možno sledovat na přístupu mladých ke starší generaci, nemluvě o nízké autoritě pedagogů a znevažování práce mnoha oborů, pohrdáním takovými hodnotami jako jsou solidarita, poctivost, práce, rodina, úcta k hodnotám vybudovaným předchozími generacemi apod. Zásadním způsobem se znevažují mimořádné hodnoty vytvořené v poválečných desetiletích v období výstavby socialistického Československa. Mnohé z této doby se zavrhuje jako dílo zlé totality, ačkoliv řada těchto pomlouvačů z tohoto díla dlouhá léta těžila či těží dodnes.

Konec globalismu se jeho představitelé snaží oddálit pohádkou o národu jako sociálním konstruktu, který brání pokroku.

Je tomu téměř přesně naopak. Jedině v národním uspořádání je možná plná existence demokracie. Evropa jako neobyčejně pestré uspořádání nikdy nemůže splynout v jeden multikulturní celek a není to chyba, nýbrž přednost Evropy. Krásně to vystihl filmový režisér Jiří Strach, když vyprávěl jak Němcům v zimním času promítal úspěšný film Anděl Páně. „Nikdo se Uriášovi nesmál. Tomu pokladači banánových slupek. Když jsem se po představení ptal proč, zjistil jsem, že česká představa zlomyslného čertíka (už jenom ta zdrobnělina) naráží na německou představu ďábla a Faustovskou legendu. Německo je snad ani ne 150 km od Prahy, ale na hranicích se to zlomí a jsme v jiném světě s jinou kulturní tradicí.“

Ta národní různost ale dává vyrůst pestré škále všech možných řešení. To je přednost a síla národního uspořádání proti univerzálním floskulím, které nevyhovují nikomu zcela.

Řecký a nizozemský sedlák, dá se vyhovět oběma současně?

Žádný rozumně uvažující člověk nemůže dát kladnou odpověď. Falešné globalizační ovoce je přínosné jenom pro globální elitu, protože náklady globálního obchodu nese lokální poskytovatel – a kdo je tou elitou? Majitelé rozhodujících podílů společností JPMorgan Chase&Co, Amazon.com, Inc, Royal Dutch Shell, KFC, Bayer AG, Chiquita Brands International, McDonald, Coca Cola, Apple, Bristol-Myers Squibb Co, Google…mohl bych ještě pokračovat, ale pro představu to stačí. Každá s rozpočtem mnohonásobně větším než je rozpočet našeho státu.

Stalo se, že Čína odmítla v roce 2014 nebo 2015 zpracovávat dovážené odpady z celého světa. Současně masivně investovala a tak se v paritě kupní síly stala největší ekonomikou světa, a je jí docela jedno, co si ČR, jejíž velikost odpovídá jednomu menšímu čínskému městu, o tom myslí.

Podle učení babylonského proroka Máního existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro a zlo. Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické.

Tenhle pohled rozšířil u nás Václav Havel pod názvem Pravda a láska versus Lež a nenávist.

Tedy pohled na země klasifikovaný podle toho kde vládne dobro a kde zase zlo. Skoro každý Čech, ale poslanci a jejich posluhové zvlášť, posuzují naší zahraniční politiku podle tohoto zjednodušeného schématu aniž by se zamysleli, co udělali pro naší zem, pro naše obyvatele. Reálný svět je jiný a má tisíce barev a další tisíce odstínů. Pohlížet na Čínu, která má pětitisíciletou historii, jenom jako na zemi zla, která u nás investuje jen v mizivé míře, je přinejmenším zpozdilé.

Šok z Číny se ovšem neprojevuje jen u nás; stačí uvést pobouření, jaké vyvolala v Německu nová průmyslová strategie, která uvádí, že Čína v řadě ohledů Německo předehnala a patří k jeho hlavním rivalům na světových trzích vedle USA a Japonska. Řešením ovšem není ostrakizovat Čínu, nebo ji snad dokonce bránit v rozvoji, ale prostě se spíš sebekriticky podívat na své vlastní chyby.

Když Jan Čulík komentuje nový film Vlastníci slovy;

…dům se vám rozpadá před očima, vy se sprostě hašteříte o blbostech a nejste schopni dohodnout se na žádném řešení. Skoro všichni protagonisté jsou útoční, sprostí a sobečtí. Prosazují své materiální zájmy drze a drsně na úkor všech ostatních, neváhají se snižovat k drsným urážkám i k vydírání.
Fascinující je směsice drzosti, sobectví, sprostoty, ale zároveň naivity a hlouposti. Bohužel, dialogy jsou odposlouchané z dnešní české reality naprosto přesně…

prakticky stejnými slovy jde popsat všechny ty rytíře smutných postav, kteří vyvolávají minulé duchy a bojují minulé bitvy. Takový archetyp dokonale vystihuje titulek z Aktuálně:

Mám obavu o bezpečnost svojí rodiny i Česka, nechci v takovém světě žít.

To mě skoro ponouká založit crowdfunding za účelem zaplatit Pavlovi Fischerovi vystěhování. Myslím, že by se vyplatil, protože jinak hrozí, že bude ještě v roce 2023 otravovat ovzduší kandidováním na prezidenta. Vyvolávat strach z Ruska a Číny a tím jenom živit americký zbrojní průmysl – kde je v tom nějaký český zájem?

Na jedné straně političtí don Quijoté vyvolávají strach a na druhé straně se na domácí publikum ženou „výčitky,“ že tu Čína prakticky neinvestuje, byť jsme „bránou“ do EU. No a? Asi si vyhodnotila, že by to nebylo přínosné. A bránou do EU rozhodně nejsme. Obchodní aktivity Číny v ostatních státech EU jsou násobně vyšší. Nebylo by lepší kdybychom do rozvíjející Čínské ekonomiky investovali my sami, místo napadání PPF? Nebo si alespoň přestali lhát do vlastní kapsy?

Končí jedna rozporuplná éra. Musí nám v té hře nutně zbýt černý Petr?