Obyčejná historie posledních let
Stanislava Kučerová15.1.2020 ČeskéNárodníListy
V 60. letech došlo u nás k ideologickému „tání“. Zastánci občanských práv a svobod se dostávali stále více do sporů s vedoucími představiteli strany a vlády, v jejichž rukou veškeré řízení společnosti splynulo. Napětí mezi konservativními představiteli mocenského centra a svobodomilovnými literáty vyvrcholilo na sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu roku 1967. Snad nejkritičtější referát tu tehdy přednesl Ludvík Vaculík.
Zabýval se otázkou zneužívání moci. Moc korumpuje osoby vládnoucí i ovládané. Odsuzoval nerovnost občanů, jiné postavení členů strany a jiné postavení nestraníků. Odmítal poddanskou dušičku ovládaných i holdování vládcům. Kritizoval rozpory mezi dikcí Ústavy a jednáním stranických orgánů. Odmítal zásahy moci v oblasti kultury, omezování svobody slova, cenzuru, všemocný stranický dozor. Vyjádřil podiv nad tím, že lid sice jako by uchopil býka za rohy, ale přesto nepřestal být kopán. A že socialismus za 20 let nevyřešil ani jedinou lidskou otázku.
Reformní hnutí vyvrcholilo o rok později „Pražským jarem“. To bylo ovšem intervenčním vstupem armád pěti spřátelených socialistických států potlačeno. Zavládla urputná nápravná dogmatická provládní „normalizace“. Postupně sice slábla, ale v podstatě vydržela dalších 20 let. Až v listopadu 1989 došlo k převratu. Byl všeobecně vítán s nadějí a v očekávání, že nešvary režimu budou konečně odstraněny a napraveny. Že socialismus získá více žádoucí racionality i vstřícné lidskosti.
Nestalo se tak. Vůdčí představitelé převratu ohlásili „návrat do Evropy“ a „vítězství pravdy a lásky“. To první znamenalo návrat do kapitalistických struktur Západní Evropy a USA, tedy zrušení dosavadního budování socialismu a obnovu někdejšího kapitalismu. I když si to jen málokdo přál.
A tak máme neoliberalismus a kapitalistickou svobodu. Ale to je svoboda bez řádu a bez odpovědnosti. Bez citu, vkusu, ohledů. Bez kulturních tradic. Svoboda ke zlému překřikuje, odstrkuje a potlačuje svobodu k dobrému. To ona přinesla privatizaci a restituci, největší přesun majetku v novodobé české historii. Největší přesun majetku převážně za pomoci nečestných a nepoctivých, mafiánských způsobů a praktik. Nenaplnil se a nemohl se naplnit ikonický slogan převratu o „vítězství pravdy a lásky“. Nezaujatý pozorovatel bez nejmenších pochyb prohlásil: „Nezvítězila pravda, nezvítězila láska. Zvítězily prachy.“ A jeden z největších kritiků minulého režimu, citovaný literát Ludvík Vaculík, také v polistopadové době postupně prozřel a řekl: „Po pádu komunismu se vrátily důvody a příčiny, pro které vznikl.“
Avšak přibyly i nové, můžeme dodat. Globální. Touha po zisku a ideály bezpracného života jsou lhostejné k nespravedlnosti a k nesouměřitelné nerovnosti mezi lidmi, k brutalitě, hrubosti i surovosti, k vulgárnosti a oplzlosti. Jsou lhostejné k rozkladu státu a duchovního bohatství jeho obyvatel i historické paměti národa. Bez nejmenších výčitek svědomí rozsévají dnešní strůjci dějin loupeživé nepřátelství, drancování a zbraně mezi národy a přivolávají zkázu života na celém světě. Jejich vinou přibývá a houstne soumrak civilizace.
Reformní hnutí vyvrcholilo o rok později „Pražským jarem“. To bylo ovšem intervenčním vstupem armád pěti spřátelených socialistických států potlačeno. Zavládla urputná nápravná dogmatická provládní „normalizace“. Postupně sice slábla, ale v podstatě vydržela dalších 20 let. Až v listopadu 1989 došlo k převratu. Byl všeobecně vítán s nadějí a v očekávání, že nešvary režimu budou konečně odstraněny a napraveny. Že socialismus získá více žádoucí racionality i vstřícné lidskosti.
Nestalo se tak. Vůdčí představitelé převratu ohlásili „návrat do Evropy“ a „vítězství pravdy a lásky“. To první znamenalo návrat do kapitalistických struktur Západní Evropy a USA, tedy zrušení dosavadního budování socialismu a obnovu někdejšího kapitalismu. I když si to jen málokdo přál.
A tak máme neoliberalismus a kapitalistickou svobodu. Ale to je svoboda bez řádu a bez odpovědnosti. Bez citu, vkusu, ohledů. Bez kulturních tradic. Svoboda ke zlému překřikuje, odstrkuje a potlačuje svobodu k dobrému. To ona přinesla privatizaci a restituci, největší přesun majetku v novodobé české historii. Největší přesun majetku převážně za pomoci nečestných a nepoctivých, mafiánských způsobů a praktik. Nenaplnil se a nemohl se naplnit ikonický slogan převratu o „vítězství pravdy a lásky“. Nezaujatý pozorovatel bez nejmenších pochyb prohlásil: „Nezvítězila pravda, nezvítězila láska. Zvítězily prachy.“ A jeden z největších kritiků minulého režimu, citovaný literát Ludvík Vaculík, také v polistopadové době postupně prozřel a řekl: „Po pádu komunismu se vrátily důvody a příčiny, pro které vznikl.“
Avšak přibyly i nové, můžeme dodat. Globální. Touha po zisku a ideály bezpracného života jsou lhostejné k nespravedlnosti a k nesouměřitelné nerovnosti mezi lidmi, k brutalitě, hrubosti i surovosti, k vulgárnosti a oplzlosti. Jsou lhostejné k rozkladu státu a duchovního bohatství jeho obyvatel i historické paměti národa. Bez nejmenších výčitek svědomí rozsévají dnešní strůjci dějin loupeživé nepřátelství, drancování a zbraně mezi národy a přivolávají zkázu života na celém světě. Jejich vinou přibývá a houstne soumrak civilizace.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.