Český architekt postavil v Africe muzeum ze sila. Studio, ve kterém pracuje, se teď chystá na Prahu
I kdyby člověk chtěl, práci Štěpána Martinovského nemůže přehlédnout. Alespoň v Kapském Městě ne. Bývalé obilné silo v živé přístavní části jihoafrického města je nejvyšší budovou v Africe na jih od rovníku. Český architekt z londýnského studia Thomas Heatherwick byl lídrem projektu, díky němuž se ze sila stalo působivé muzeum umění.
Jednačtyřicetiletý Martinovský tvoří na prestižní adrese: architektonické studio Thomas Heatherwick je v současnosti velmi ceněné a vyhledávané. Jednou z jeho zakázek je i rekonstrukce paláce Savarin u pražského Václavského náměstí, jež má začít letos a do konce roku 2022 by měla české metropoli přinést nový prostor s obchody, restauracemi či veřejnosti přístupné střešní zahrady.
Právě vznik střešních zahrad Martinovský na chystaném pražském projektu mimo jiné kvituje. Osobně se na něm sice nepodílí, ale jako rodilý Pražan pomáhal s pochopením zadání.
„V Praze je nádherná střešní krajina, přitom já nevím o žádném přístupném prostoru, z něhož by na ni lidé mohli pohlédnout,“ říká Martinovský. „Dalším bonusem Savarinu bude, že přes systém pasáží lidé uniknou z Václavského náměstí kamsi jinam. Předělat barokní jízdárnu s citem pro historii, ale současně do ní vnést nové komponenty by mělo být obohacující. A je to něco, co nás ve studiu baví.“
S historií si Martinovský pohrával i v Kapském Městě, byť šlo o jiný typ objektu než v Praze. Bylo pro něj velkou výzvou předělat na muzeum současného afrického umění sto let starou industriální budovu z betonu, do které se vešlo 30 tisíc tun zrní, avšak v poslední době už tomuto účelu nesloužila.
O tom, jak velká výzva to pro něj byla, svědčí i obšírný monolog, který se z architekta sype po krátké prosbě, aby projekt popsal. Martinovský bez přerušení mluví a mluví, a když se zdá jeho líčení zcela vyčerpávající, prohlásí, že by na téma mohl hovořit hodiny…
Tady jsou nejpodstatnější výtahy z jeho slov. Za prvé: „Do betonové slupky jsme zasadili jakési bílé krabice, což odpovídalo požadavkům umělců, kteří chtěli neutrální prostředí, aby se návštěvníci soustředili výhradně na jejich vyjádření. Lidé vchází do krabic z prostorů, které respektují patinu času, jeden svět se tak volně prolíná do druhého.“
Za druhé: „Aby se člověk mohl v budově orientovat, vytvořili jsme srdce muzea, jeho atrium. Takový prostor tam neexistoval a my přemýšleli, co z budovy vyříznout a jak to udělat, aby vše dávalo smysl. Nakonec jsme vzali jedno zrnko kukuřice z těch třiceti tisíc tun, které se do sila vešly, mohutně ho zvětšili a jeho tvar použili na podobu atria. V něm lze také pochopit původní skladbu prostoru, je to ‚anatomický řez‘ budovou.“
Za třetí: „Zvenku jsme se rozhodli siluetu neměnit. Pouze jsme odhalili beton, z něhož vystupují kamínky ze Stolové hory, tamější dominanty, díky čemuž stavba přiznává stáří. Vrchní část jsme vyplnili fasádou z vypouklých skleněných polštářů připomínajících benátské foukané sklo, takže v noci budova svítí jako obrovská speciální lampa.“
Výsledkem snažení Martinovského týmu je objekt, který obdržel první cenu v soutěži Archdaily za nejzdařilejší rekonstrukci.
Teď si český architekt znovu hraje s historií: pracuje na veřejně přístupném skleníku v anglickém hrabství Sussex, kde od léta 2021 nasimuluje skladba a rozmístění rostlin návštěvníkům starodávnou Hedvábnou stezku, po které dojdou z Británie až do subtropické jižní Asie.
The post Český architekt postavil v Africe muzeum ze sila. Studio, ve kterém pracuje, se teď chystá na Prahu appeared first on Forbes.