Prezident Edvard Beneš o únoru 1948*
| Prezident Edvard Beneš |
Václav Sýkora
25. 2. 2020 ČNL„Proč jsem podepsal a přijal vše, co mně předložil Gottwald, vyplynulo z prosté úvahy, před čím jsme stáli. Byli jsme dva kroky od hrozné propasti občanské vojny, o jejímž výsledku a zakončení stejně nemohlo být pochyb, a bylo mou povinností jako presidenta něčemu takovému zabránit. To musí být dnes každému jasno. Je mně ovšem také jasno, že je to signál, kterým byla ohlášena správnost politiky našich komunistů. Já sám s tím sice tak nesouhlasím, protože se domnívám, že jsme měli vydržet aspoň ještě nějaký čas se svou formou Národní fronty, jaká tu dosud byla já sám jsem vždy byl pro vývoj, a ne pro revoluci a jenom, abych dal najevo toto své přesvědčení, šel jsem sem do Sezimova Ústí. Ovšem věci se řítily, mně vývoj do budoucna byl sice jasný, ale jak znovu říkám, představoval jsem si vývoj ten etapově. já jsem se také s nikým nerozešel, tím nejméně ovšem s Gottwaldem. Když tu také byl a upozornil mě, že na vile není presidentská vlajka, tak se to hned napravilo a zařídilo.“
Dr. Beneš pak pokračoval dále:
„Jestliže si někdo z našich lidí nyní myslí a říká, že jsem měl odstoupiti, na to odpovím docela krátce. Vy dobře víte, že původně chtěl jsem tak skutečně učiniti. Pak jsem si to tu ale dobře rozmyslel. Co by to bylo znamenalo? Porážku – vyklizení posice – obojí by vedlo k nesprávným závěrům a dohadům – snad by to bylo gesto. Ale pro koho? Pro naše lidi doma, nebo snad pro cizinu? Proč? To jsem neměl zapotřebí. Věci svoje si budeme vyřizovati, to jsem hájil důsledně, vždy doma a sami. Nepotřebuji proto dělat žádná gesta pro cizinu. A co by to bylo znamenalo pro lidi u nás doma? Nic víc a nic jiného než gesto. Bylo by to bývalo takové rozmáchnuté plácnutí do vody, trochu by se udělalo vln, mluvilo by se o tom jeden, dva dny a pak by se na všechno zase zapomnělo. A nevědělo by se ani, že byl nějaký prezident Beneš. V tom chvatu, jaký teď prožíváme, by to jistě nedopadlo jinak. Pamatujte si taky, že jakmile odejde jakýmkoliv způsobem státník, zaniká politicky víc, než kdokoliv jiný, a už nikdo se ho nemůže dovolávat. Byly jen malé výjimky z toho.“
Zdá se mi, že Dr. Beneš měl při tom také na mysli možnost. aby působil na další osudy svých bývalých spolupracovníků, jim snad pomohl v ulehčení nebo pod., ačkoliv výslovně se o tom Dr. Beneš nezmínil.
Dr. Beneš pak pokračoval asi takto:
"Ptáte se mě, co soudím o těch, kteří odcházejí za hranice. Já vám to povím otevřeně, ať jde o kohokoli, já také svůj názor nikomu nevnucuji a neříkám, že je jedině správný. Ale to mně může snad každý věřit, že mám už nějaké zkušenosti z politiky a že těm věcem trochu rozumím," a pozdviženým hlasem zdůraznil: "Co tam chtějí dělat za hranicemi? To není přece situace, jakou jsme měli před prvou nebo druhou světovou válkou. Dnes máme svůj stát, svou vlastní zemi. To jsme tehdy neměli. Co tam chtěJí tedy dělat? Bojovat proti vlastnímu státu, proti vlastní zemi, proti vlastnímu národu? A s kým? S Jakschovcl, nebo s Angličany? Já Anglosasy velmi dobře znám, mám moc zkušeností s nimi. Mně nepotřebuje o tom nikdo nic vykládat." A velmi vzrušeně dodal: "Já sám nikdy nikam nepůjdu, já zůstanu tady, půjdu s národem, s lidem, všichni jsme tu dnes pohromadě, nikdo nemá práva jíti proti vlastní zemi, proti vlastnímu národu, ať se stane co chce, ať přijde cokoliv, já to všechno budu prodělávat doma s našimi. S jinou mně nesmí nikdo přijít. Já svůj názor, znova opakuji, nikomu nevnucuji, ale já při něm zůstanu. Co budu dělat dál, podle toho, jak se věci vytváří, to sám nevím, to ještě neříkám. Ale zůstanu tady a nikam nepůjdu. Místo naše je tady doma u svých.“
*) Ze záznamu prezidentova tajemníka doc. JUDr. Václava Sýkory o jeho návštěvě u prezidenta v Sezimově Ústí 2. dubna 1948. Záznam byl pořízen během Sýkorova věznění, kdy byl Sýkora vyslýchán v rámci příprav procesu proti Hradu. (Proces byl nakonec přezván na „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice" v čele s Miladou Horákovou.) Vyšetřovatelem bylo Sýkorovi přikázáno sepsat informace o prezidentovI a o členech jeho kanceláře. Záznam, získaný nově z archivu Státní bezpečnostI byl otištěn v Masarykově lidu, č. 3, září 2009, s. 18.