Zbyněk Fiala: Burzy už to chytly taky
1. 3. 2020 VašeVěc
Světová zdravotnická organizace vyhlásila nejvyšší stupeň rizika, ženevský autosalón byl zrušen a burzy se propadly nejhůř od roku 2008. Hrozba pandemie koronaviru začíná být brána vážně.
Nejprve ta dobrá zpráva. Po několika týdnech epidemie už jsou k dispozici statistické údaje, které pomáhají objasnit představu, jaké jsou skutečné počty nakažených osob. Jinými slovy, zda to, co je vykazováno, není pouhou špičkou ledovce. „Data to nepodporují,“ odmítl obavy Bruce Aylward, šéf mise Světové zdravotnické organizace, která v minulých dnech navštívila Čínu. Alespoň tam je podchycena drtivá většina případů. Špatná zpráva je, že se tak potvrzuje podstatně vyšší podíl kritických a fatálních případů v epidemii.
Přestože 80 procent nakažených osob prodělá jen mírné nachlazení, ta zbylá pětina to má podstatně tvrdší. Tvoří ji 14 procent těžkých případů, provázených zápalem plic, a 6 procent kritických případů, kdy až polovina této skupiny umírá. Procento zemřelých je vyšší v jádru epidemie v provincii Chu-pei, tam se úmrtnost pacientů s koronavirem pohybuje mezi 2 až 4 procenty. Mimo tuto provincii je to výrazně méně, jen 0,7 procenta. U chřipky je úmrtnost obvykle 0,1 procenta.
Z uvedených čísel vyplývá, že koronavirus je sedmkrát silnější zabiják než chřipka, na kterou ročně zemře ve světě mezi 290 až 650 tisíci lidí. A kdyby došlo na 2-4 procenta úmrtnosti, byla by to nebezpečnější choroba než španělská chřipka před sto lety. Tato pandemie z konce první světové války stála životy asi 50 milionů osob.
https://www.statnews.com/2020/02/25/new-data-from-china-buttress-fears-about-high-coronavirus-fatality-rate-who-expert-says/
Covid-19 se tak může stát největší zkouškou Babišovy vlády, přestože zatím u nás nebyl potvrzen žádný případ nákazy. Všem je jasné, že se nejedná jen o pouhý zdravotnický problém. Když se nad tímto rizikem zamysleli kolegové z Guardianu – důrazně požadující po vládě Borise Johnsona, aby se tím zabývala zodpovědněji – začali tím samozřejmým, jako je poskytování jasných informací a nastolení důvěry. Vláda totiž může převzít jen část rozhodování, protože když dojde na karantény, to hlavní padne na obce a regiony, a pak také na podniky a domácnosti, až se začnou trhat dodavatelské vazby nebo děti zůstanou doma kvůli zavřeným školám.
https://www.theguardian.com/commentisfree/2020/feb/28/the-guardian-view-on-the-coronavirus-outbreak-leadership-is-required
Je tu vážná hrozba recese nebo přímo hospodářské krize. Může být horší než ta z roku 2008, kdy mohly nastoupit rozpočty a centrální banky a nasypat do oběhu chybějící peníze. Bude to příležitost poznat, že peníze ve skutečnosti nepracují za nás, jak občas hlásají reklamní slogany lákající investory. Pokud jsou ochromeni lidé, od kterých se očekává skutečná práce, peníze pomohou pouze odložit problém na dobu, kdy budeme znovu při síle. Mohou zabránit krachům zejména menších podniků, které nemají rezervy na rok dopředu. Toho jsou si vědomy třeba banky v Číně a mění pravidla úvěrování, prodlužují lhůty a zmírňují nebo ruší úroky, protože padající klienti by je strhli do propasti taky. Lze to využít k zamyšlení, zda vzdávat čest penězům, nebo práci.
A když už jednou na to zamyšlení dojde, můžeme se pustit dál. Dosavadní představy o globální budoucnosti obvykle vycházely z protažení stávajících trendů, tedy že bude nerušeně pokračovat současná dost šílená urbanizace, kdy se venkov vylidňuje, lidé se stále rychleji přesouvají do měst a ekonomika od výroby ke službám. Někdy v půli století už by mělo žít ve městech, nejčastěji v megapolích, snad 80 procent obyvatelstva. Jenže právě taková koncentrace lidí na jednom místě je ideální příležitostí k šíření epidemií.
Propady světových burz teď připomínají nejhorší týden z roku 2008, i když v pátek už se indexy trochu vzpamatovaly a začaly kmitat na spodní hladině. Nejvýmluvnější je propad ceny ropy z 60 na 50 dolarů za barel. Akciové trhy v Americe měly nejrychlejší obrat v dějinách, hlavní index obrátil po vzestupu na historický rekord a spadl během týdne o 12 procent. To není obraz nějaké zdravotnické katastrofy v USA, byť pověření nevzdělaného a vědu odmítajícího viceprezidenta Pence řízením boje s virem toto riziko přinejmenším nesnižuje. Zatím tam měli jen dva případy a jde o zemi, která je na čele výzkumu v tomto oboru. Jenže ochromeni jsou čínští, jihokorejští a v závislosti na nich mnozí evropští dodavatelé. Hyperglobalizovaná ekonomika ukázala svoji zranitelnost.
Najednou nelze spoléhat na to, že naše prosperita je odkázána na stále větší otevřenost trhů. Vrata se zabuchují a prosperita nebo důstojné přežití začnou být závislé na tom, co za těmi vraty zvládneme sami. Moje oblíbené téma je, že zhruba čtyři pětiny toho, co člověk potřebuje, lze opatřit v blízkém okolí, řekněme v dojezdové vzdálenosti 150 kilometrů. K postavení domu nepotřebuji nadnárodní korporaci, dokonce ani k zásobování elektřinou. Brambory rostou za chalupou, sám jsem podpořil vznik jednoho mlynářského klubu, malí kluboví pivovarníci dělají zázraky. A na loňské mezinárodní konferenci o lokalizaci uvítala Alternativa Zdola člena globální party, která vyvíjí automatizovanou výrobu samodělného traktoru. Je to nehezký rám s koly a motorem, perspektivně jistě tím elektrickým nebo s palivovými články, ale utáhne nářadí, které vzniká také v globální samodělné kolaborativní spolupráci. Podstatné je, že pak stojí desetinu ve srovnání s komerčními produkty.
Je to experiment, netřeba v tom vidět konkrétní obraz budoucnosti. Má to jen naznačit, kudy to spěje. Velký svět spojuje svobodné lidi, kteří si rozeberou ve skupinách prvky problému (jeho moduly) a řeší je samostatně. Někde je pak usídlen koordinátor, který to dává dohromady a čas od času uspořádá hackaton, aby se doladily návaznosti. Když je to hotové, digitální výrobní předlohy se pověsí do nějakého globálního úložiště creative commonsaby byly využitelné pro lokální výrobce. Ti na to mohou navázat, tím snadněji, čím více se zaplňuje knihovna společných řešení. O výrobu se může postarat autonomní robotizovaný provoz, který je nabízen jako univerzální služba. Mohl by fungovat v každém regionu.
Design globaly, manufacture localy Čipy tak vyrábět nelze, ale autonomní zemědělský stroj řízený GPS, do kterého ty čipy dokoupíme, ano. Propracovaný model družstva, které využívá těchto principů, vzniklých v USA, vytvořili před lety v Katalánsku. Řecký výzkumník George Dafermos, který v Praze popisoval principy DGLM, nedávno detailně rozebral uvedený katalánský příklad na portále Commons Transition.
http://commonstransition.org/the-catalan-integral-cooperative-an-organizational-study-of-a-post-capitalist-cooperative/
Je to tedy trochu jiná globalizace, která domácí výrobu neničí, ale rozvíjí. Zároveň je to cesta k prolomení bariér, které vytvořila neoliberální éra, vzniklá jako anticivilizační úchylka v 80. letech minulého století. Když se ohlédneme za dějinami lidstva, které i s blízkými předchůdci sahají miliony let zpět, byly postaveny na odpovědnosti ke komunitě, ať už to byla tlupa sběračů, lovců, nomádů nebo skupina zemědělských usedlostí. Každý znal své povinnosti a mohl se spoléhat na to, že i na něj se vztahují pravidla reciprocity. Nechme teď stranou feudalismus, nevolnictví a temno.
Když velká transformace průmyslové revoluce vyhnala venkovany ke strojům vznikajících továren, vykořenění dělníci vytvořili po určitém období nejkrutějších podmínek protihru. Zakládali spotřební družstva, odbory a z nich politické strany, které nakonec prosadily sociální stát. Avšak v 80. letech minulého století nastoupily pokusy, jak tuto protihru oslabit a nahradit iluzí svobody. Šlo o svobodu boje „muže proti muži“, či spíše izolovaných a mocensky nahých jednotlivců proti obrněným korporacím. Nejnovější způsob života, kdy jsme jeden druhému soupeřem ve hře s nulovým součtem, se tak podobá válce kmenových lučištníků mezi sebou, a ti co zbydou, ještě proti tankům a dronům.
Creative commons se sdílenými statky duševního vlastnictví, kolaborativní spolupráce zadarmo, nástup prosumers, kteří zároveň produkují i spotřebovávají, to všechno narušuje ekonomická dogmata o světě řízeném penězi opírajícími se o volnou cenovou tvorbu. Zadarmo? To je bez cenovky. Účast je možná jen prací, která produkt vytváří a zároveň mě s ním seznamuje, abych jej mohl používat. Možnosti globální tvorby výrobních předloh a malých pružných lokálních výrobních kapacit oslabují závislost na nadnárodních korporacích.
Pokud ve zdraví překonáme pandemii koronaviru, byť nikoliv všichni, možná nás napadne, že to bude jako s nápory důsledků klimatických změn – bude se to opakovat, a stále častěji. Tahle úvaha se nejspíš prosadí a může se stát začátkem procesu, v jehož důsledku začne pookřávat celá planeta. I my budeme trochu vyléčeni z iluzí hyperglobalizace a prázdných pytlíků individuální svobody, obklopené historicky největším rozpadem ekonomické suverenity domova. Pokud začneme uvažovat o budoucnosti, musí to být úvahy, jak se té stávající budoucnosti vyhnout. Musíme se vrátit k boji našich předků, kteří společně našli sílu proti nenasytným korporacím. S novými technologiemi to bude snazší. Těžké to bude jen pro ty, kdo to nezkusí.
Nejprve ta dobrá zpráva. Po několika týdnech epidemie už jsou k dispozici statistické údaje, které pomáhají objasnit představu, jaké jsou skutečné počty nakažených osob. Jinými slovy, zda to, co je vykazováno, není pouhou špičkou ledovce. „Data to nepodporují,“ odmítl obavy Bruce Aylward, šéf mise Světové zdravotnické organizace, která v minulých dnech navštívila Čínu. Alespoň tam je podchycena drtivá většina případů. Špatná zpráva je, že se tak potvrzuje podstatně vyšší podíl kritických a fatálních případů v epidemii.
Přestože 80 procent nakažených osob prodělá jen mírné nachlazení, ta zbylá pětina to má podstatně tvrdší. Tvoří ji 14 procent těžkých případů, provázených zápalem plic, a 6 procent kritických případů, kdy až polovina této skupiny umírá. Procento zemřelých je vyšší v jádru epidemie v provincii Chu-pei, tam se úmrtnost pacientů s koronavirem pohybuje mezi 2 až 4 procenty. Mimo tuto provincii je to výrazně méně, jen 0,7 procenta. U chřipky je úmrtnost obvykle 0,1 procenta.
Z uvedených čísel vyplývá, že koronavirus je sedmkrát silnější zabiják než chřipka, na kterou ročně zemře ve světě mezi 290 až 650 tisíci lidí. A kdyby došlo na 2-4 procenta úmrtnosti, byla by to nebezpečnější choroba než španělská chřipka před sto lety. Tato pandemie z konce první světové války stála životy asi 50 milionů osob.
https://www.statnews.com/2020/02/25/new-data-from-china-buttress-fears-about-high-coronavirus-fatality-rate-who-expert-says/
Covid-19 se tak může stát největší zkouškou Babišovy vlády, přestože zatím u nás nebyl potvrzen žádný případ nákazy. Všem je jasné, že se nejedná jen o pouhý zdravotnický problém. Když se nad tímto rizikem zamysleli kolegové z Guardianu – důrazně požadující po vládě Borise Johnsona, aby se tím zabývala zodpovědněji – začali tím samozřejmým, jako je poskytování jasných informací a nastolení důvěry. Vláda totiž může převzít jen část rozhodování, protože když dojde na karantény, to hlavní padne na obce a regiony, a pak také na podniky a domácnosti, až se začnou trhat dodavatelské vazby nebo děti zůstanou doma kvůli zavřeným školám.
https://www.theguardian.com/commentisfree/2020/feb/28/the-guardian-view-on-the-coronavirus-outbreak-leadership-is-required
Je tu vážná hrozba recese nebo přímo hospodářské krize. Může být horší než ta z roku 2008, kdy mohly nastoupit rozpočty a centrální banky a nasypat do oběhu chybějící peníze. Bude to příležitost poznat, že peníze ve skutečnosti nepracují za nás, jak občas hlásají reklamní slogany lákající investory. Pokud jsou ochromeni lidé, od kterých se očekává skutečná práce, peníze pomohou pouze odložit problém na dobu, kdy budeme znovu při síle. Mohou zabránit krachům zejména menších podniků, které nemají rezervy na rok dopředu. Toho jsou si vědomy třeba banky v Číně a mění pravidla úvěrování, prodlužují lhůty a zmírňují nebo ruší úroky, protože padající klienti by je strhli do propasti taky. Lze to využít k zamyšlení, zda vzdávat čest penězům, nebo práci.
A když už jednou na to zamyšlení dojde, můžeme se pustit dál. Dosavadní představy o globální budoucnosti obvykle vycházely z protažení stávajících trendů, tedy že bude nerušeně pokračovat současná dost šílená urbanizace, kdy se venkov vylidňuje, lidé se stále rychleji přesouvají do měst a ekonomika od výroby ke službám. Někdy v půli století už by mělo žít ve městech, nejčastěji v megapolích, snad 80 procent obyvatelstva. Jenže právě taková koncentrace lidí na jednom místě je ideální příležitostí k šíření epidemií.
Propady světových burz teď připomínají nejhorší týden z roku 2008, i když v pátek už se indexy trochu vzpamatovaly a začaly kmitat na spodní hladině. Nejvýmluvnější je propad ceny ropy z 60 na 50 dolarů za barel. Akciové trhy v Americe měly nejrychlejší obrat v dějinách, hlavní index obrátil po vzestupu na historický rekord a spadl během týdne o 12 procent. To není obraz nějaké zdravotnické katastrofy v USA, byť pověření nevzdělaného a vědu odmítajícího viceprezidenta Pence řízením boje s virem toto riziko přinejmenším nesnižuje. Zatím tam měli jen dva případy a jde o zemi, která je na čele výzkumu v tomto oboru. Jenže ochromeni jsou čínští, jihokorejští a v závislosti na nich mnozí evropští dodavatelé. Hyperglobalizovaná ekonomika ukázala svoji zranitelnost.
Najednou nelze spoléhat na to, že naše prosperita je odkázána na stále větší otevřenost trhů. Vrata se zabuchují a prosperita nebo důstojné přežití začnou být závislé na tom, co za těmi vraty zvládneme sami. Moje oblíbené téma je, že zhruba čtyři pětiny toho, co člověk potřebuje, lze opatřit v blízkém okolí, řekněme v dojezdové vzdálenosti 150 kilometrů. K postavení domu nepotřebuji nadnárodní korporaci, dokonce ani k zásobování elektřinou. Brambory rostou za chalupou, sám jsem podpořil vznik jednoho mlynářského klubu, malí kluboví pivovarníci dělají zázraky. A na loňské mezinárodní konferenci o lokalizaci uvítala Alternativa Zdola člena globální party, která vyvíjí automatizovanou výrobu samodělného traktoru. Je to nehezký rám s koly a motorem, perspektivně jistě tím elektrickým nebo s palivovými články, ale utáhne nářadí, které vzniká také v globální samodělné kolaborativní spolupráci. Podstatné je, že pak stojí desetinu ve srovnání s komerčními produkty.
Je to experiment, netřeba v tom vidět konkrétní obraz budoucnosti. Má to jen naznačit, kudy to spěje. Velký svět spojuje svobodné lidi, kteří si rozeberou ve skupinách prvky problému (jeho moduly) a řeší je samostatně. Někde je pak usídlen koordinátor, který to dává dohromady a čas od času uspořádá hackaton, aby se doladily návaznosti. Když je to hotové, digitální výrobní předlohy se pověsí do nějakého globálního úložiště creative commonsaby byly využitelné pro lokální výrobce. Ti na to mohou navázat, tím snadněji, čím více se zaplňuje knihovna společných řešení. O výrobu se může postarat autonomní robotizovaný provoz, který je nabízen jako univerzální služba. Mohl by fungovat v každém regionu.
Design globaly, manufacture localy Čipy tak vyrábět nelze, ale autonomní zemědělský stroj řízený GPS, do kterého ty čipy dokoupíme, ano. Propracovaný model družstva, které využívá těchto principů, vzniklých v USA, vytvořili před lety v Katalánsku. Řecký výzkumník George Dafermos, který v Praze popisoval principy DGLM, nedávno detailně rozebral uvedený katalánský příklad na portále Commons Transition.
http://commonstransition.org/the-catalan-integral-cooperative-an-organizational-study-of-a-post-capitalist-cooperative/
Je to tedy trochu jiná globalizace, která domácí výrobu neničí, ale rozvíjí. Zároveň je to cesta k prolomení bariér, které vytvořila neoliberální éra, vzniklá jako anticivilizační úchylka v 80. letech minulého století. Když se ohlédneme za dějinami lidstva, které i s blízkými předchůdci sahají miliony let zpět, byly postaveny na odpovědnosti ke komunitě, ať už to byla tlupa sběračů, lovců, nomádů nebo skupina zemědělských usedlostí. Každý znal své povinnosti a mohl se spoléhat na to, že i na něj se vztahují pravidla reciprocity. Nechme teď stranou feudalismus, nevolnictví a temno.
Když velká transformace průmyslové revoluce vyhnala venkovany ke strojům vznikajících továren, vykořenění dělníci vytvořili po určitém období nejkrutějších podmínek protihru. Zakládali spotřební družstva, odbory a z nich politické strany, které nakonec prosadily sociální stát. Avšak v 80. letech minulého století nastoupily pokusy, jak tuto protihru oslabit a nahradit iluzí svobody. Šlo o svobodu boje „muže proti muži“, či spíše izolovaných a mocensky nahých jednotlivců proti obrněným korporacím. Nejnovější způsob života, kdy jsme jeden druhému soupeřem ve hře s nulovým součtem, se tak podobá válce kmenových lučištníků mezi sebou, a ti co zbydou, ještě proti tankům a dronům.
Creative commons se sdílenými statky duševního vlastnictví, kolaborativní spolupráce zadarmo, nástup prosumers, kteří zároveň produkují i spotřebovávají, to všechno narušuje ekonomická dogmata o světě řízeném penězi opírajícími se o volnou cenovou tvorbu. Zadarmo? To je bez cenovky. Účast je možná jen prací, která produkt vytváří a zároveň mě s ním seznamuje, abych jej mohl používat. Možnosti globální tvorby výrobních předloh a malých pružných lokálních výrobních kapacit oslabují závislost na nadnárodních korporacích.
Pokud ve zdraví překonáme pandemii koronaviru, byť nikoliv všichni, možná nás napadne, že to bude jako s nápory důsledků klimatických změn – bude se to opakovat, a stále častěji. Tahle úvaha se nejspíš prosadí a může se stát začátkem procesu, v jehož důsledku začne pookřávat celá planeta. I my budeme trochu vyléčeni z iluzí hyperglobalizace a prázdných pytlíků individuální svobody, obklopené historicky největším rozpadem ekonomické suverenity domova. Pokud začneme uvažovat o budoucnosti, musí to být úvahy, jak se té stávající budoucnosti vyhnout. Musíme se vrátit k boji našich předků, kteří společně našli sílu proti nenasytným korporacím. S novými technologiemi to bude snazší. Těžké to bude jen pro ty, kdo to nezkusí.