Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt.

V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci).

V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.

Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář.

Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.

Dnes už čteš méně?

Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.

Pokyn shůry.

Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.

Co tví oblíbení zahraniční autoři?

Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.

Kdo z nich z toho vychází lépe?

Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?

A jak ses stal výtvarníkem?

Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil.

V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.

Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli?

V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.

Kdy vznikla?

V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka.

Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval.

Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze.

Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně.

Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.

Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze...

To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.

Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport?

Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.

A nezlobit?

To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.

Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily.

Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to.

Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí.

S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.

Co ty a Plzeň?

Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě.

Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.

Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět?

Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}