Jak se vytvářela trhlina v politickém životě USA ve vztahu Sovětského svazu a USA * K čemu je papeži všeobecná vakcinace? * Rusko s ČR nemá problém, to ČR má problém s přístupem k vlastní historii

Stalin a Truman v poslední etapě války

Anatolij Koškin

2. května 2020

Měsíc před koncem války, dne 12. dubna 1945, náhle zemřel prezident USA Roosevelt (podle oficiální verze na mozkovou mrtvici). Během války se mezi ním a Stalinem vytvořil vztah vzájemné úcty a čestného partnerství (nakolik je to možné mezi ideologickými protivníky). Potvrdila to Eleonora Rooseveltová svým sdělením, že se Stalin Rooseveltovi líbil. Stalinovi byl Roosevelt také sympatický i jako politik i jako člověk, o čemž napsal ve svých memoárech Gromyko.

Je možno se domnívat, že kdyby zůstal ve vedení USA Roosevelt, mohly by se vztahy mezi Amerikou a Sovětským svazem vytvářet úplně jinak, protože, na rozdíl od Churchilla neodporoval posunu ke komunismu ve Východní Evropě a považoval to za objektivní podmínku pro poválečnou stabilitu.

Stalin upřímně litoval smrti Roosevelta. V osobním sdělení novému prezidentu USA Trumanovi dne 13. dubna 1945 říká: „Jménem sovětské vlády i jménem svým vyjadřuji hlubokou soustrast vládě Spojených států amerických při smutné události náhlé smrti prezidenta Roosevelta. Americký lid a spojené národy ztratily v osobě Franklina Roosevelta největšího světového politika a hlasatele organizování světa a bezpečnosti po válce.“

Ve svých pamětech psal Gromyko: „Po smrti Roosevelta se „trhlina v politickém životě USA stala ještě větší. Mezinárodní důsledky byly ohromné. K vládě přišel Truman, dřívější viceprezident. Jakožto politik do té doby zářil jako měsíc – odraženým světlem. Ve vztazích Sovětského svazu a USA se téměř ihned začalo projevovat vážné napětí.“

Stalin pochopil, že se v poslední etapě války bude muset potýkat s přesvědčeným antikomunistou Trumanem, který nemá nejmenší sympatie k sovětskému spojenci. V paměti měl Trumanova slova plná cynismu o tom, jaký postoj mají USA zaujmout vůči zemím bojujícím na sovětsko-německé frontě: „Uvidíme-li, že vyhrává Německo, měli bychom pomoci Rusku, a když bude vítězit Rusko, musíme pomáhat Německu, ať se zabíjejí co nejvíce, ačkoliv bych v žádném případě nechtěl vidět Hitlera jako vítěze.“ (NYT, 24. července 1941)

Když Truman nastoupil do funkce byl informován o tajných ,pracích na atomové bombě. U nové americké administrativy to vyvolalo naději, že válka s Japonskem může být ukončena jaderným bombardováním. Tak by se Truman se svým týmem obešel bez účasti Sovětského svazu ve válce na Dalekém východě. Jenomže nebylo jisté, že atomová bomba bude brzy hotová, a Washington měl zájem na tom, aby Sovětský svaz splnil své závazky z Krymu.

Truman předpokládal, že „vstup Sovětského svazu do války definitivně přesvědčí Japonsko o nevyhnutelnosti jeho úplné porážky“. Chtěl dostat podle možnosti přesné datum vstupu Sovětského svazu do války, a proto vyslal do Moskvy svého zástupce, Stalinovi známého Rooseveltova asistenta, dřívějšího US ministra obchodu Hopkinse. Od Stalina dostal 28. května potřebnou informaci v oznámení: „Sovětská armáda bude plně rozmístěna na mandžuských pozicích do 8. srpna.“

O tom, že zapojení Sovětského svazu do porážky Japonska je pro USA vyřešené, svědčí americké tajné plány na okupační režim: Mělo být rozděleno na 4 okupační zóny, americkou, sovětskou, anglickou a čínskou. Sovětská vojska měla mít rozsáhlé území japonské metropole zahrnující ostrov Hokkaidó a celý severovýchod hlavního japonského ostrova Honšú. Počítalo se s tím, že rozdělení Japonska by značně oslabilo břímě organizování okupačního režimu a umožnilo by zde Spojeným státům silně snížit počet amerických vojáků. Odhad byl, že v případě celé vlastní okupace by musela Amerika nasadit minimálně 800 tisíc vojáků a důstojníků, neboli 23 divizí.

Truman si nadále přál vyloučit Sovětský svaz z poválečného urovnání ve Východní Asii.V létě 1945 dospěly práce na výrobě atomové zbraně svého vrcholu a americká administrativa si přála jaderný útok na Japonsko dříve, než do války vstoupí Sovětský svaz. Navzdory Churchillově přání protahoval Truman termín plánovaného setkání vůdců tří mocností s nadějí, že před berlínskou konferencí bude bomba prostředkem nátlaku na Sovětský svaz ohledně poválečného uspořádání. Existuje Trumanův výrok: „Jestliže vybuchne bomba, bude to, myslím, samozřejmě na tyto hochy obušek.“

Hodně záleželo na tom „jestliže“. Na schůzce zástupců vysokého velení USA 18. června bylo i bez perspektivy výroby atomové zbraně potvrzeno, že se má zachovat plán Downfall, to znamená vpád amerických vojsk do Japonska. Avšak američtí generálové stále žádali, aby do porážky Japonska byl zapojen Sovětský svaz. Zkušenosti z krvavých bojů o ostrovy Iwodžima a Okinawa dávaly jistotu, že Japonci se budou usilovně bránit. Dne 2. července 1945 napsal tehdejší ministr války Trumanovi: „Po zahájení invaze ji podle mne musíme dokončit v tvrdších bitvách, než byly ty v Německu. Ve výsledku utrpíme ohromné ztráty a Japonsko budeme muset opustit.“

Před berlínskou (postupimskou) konferencí prožívali američtí politici a osobně Truman protichůdné pocity. Na jedné straně jim naděje s držením atomové bomby umožňovala nežádat vstup Sovětského svazu do války s Japonskem, ale z čistě vojenských důvodů však nemohli jeho pomoc odmítnout. Vždyť jistotu, že atomová bomba ukončí válku, neměli.

Dne 17. července 1945 řekl Truman na postupimské konferenci, že akce spojenců ve válce proti Japonsku nevyžadují aktivní pomoc Británie a prohlásil, že „USA očekávají pomoc od Sovětského svazu“. Stalin odpověděl, že „Sovětský svaz bude připraven vstoupit do akcí v polovině srpna a svoje slovo dodrží“.

Truman v Postupimi netrpělivě čekal na výsledky testu atomové bomby plánovaného na začátek konference. Dne 16. července dostal telegram o úspěšném výbuchu se zprávou, že výsledky byly „uspokojivé a dokonce překonaly očekávání“. Za několik dní, 21. července, přišla z USA další zpráva o zkušebním výbuchu poblíž letecké základny Alamogordo v poušti Nového Mexika.

Ale jak nyní předložit Stalinovi zprávu o nové zbrani? Churchillem a Truman se dohodli a na zasedání 24. července tak nějak mimochodem informovali Stalina o vývoji zbraně v USA s ohromnou destrukční silou. Nepadl zde termín „atomová bomba“. Navzdory očekávání Stalin neprojevil viditelný zájem a dále se nikterak k této otázce nevracel. Churchill si myslel, že sovětský vůdce nepochopil význam informace.

Jenomže to bylo naopak. Stalin tak vůči znejistěným spojencům reagoval proto, že všechno dobře chápal. Sovětská vláda byla dávno informovaná a o vývoji atomové zbraně věděla.

O Stalinově reakci na Trumanovo oznámení promluvil maršál Žukov: Molotov řekl: „Stoupají na ceně.“ Stalin se zasmál: „Ať stoupají. Bude potřeba promluvit s Kurčatovem o urychlení naší práce.“ Tehdy bylo jasné, že se mluví o atomové bombě a že vláda USA chce využít tuto zbraň k dosažení svých imperialistických cílů silou. Ve dnech 6. a 9. srpna 1945 se to potvrdilo v praxi. Bez nějaké nutnosti shodili Američané atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.

Na rozdíl od Jalty začaly už v Postupimi vanout větry studené války. To se potvrdilo při účasti Sovětského svazuve válce s Japonskem na žádost USA a Británie. O tom bude pojednáno příště.

Převzato z Fondsk.ru

***

O naprosté shodě Billa Gatese a papeže

Dmitrij Sedov

5. května 2020

V prvních květnových dnech oznámil Bill Gates, že světu chybí 14 miliard dávek vakcíny k přerušení šíření viru COVID-19. „Udělat se to má co nejdříve.“ Miliardář si dovoluje vydávat se za „klíčového v otázkách obecného zdraví“. Navíc ještě jako zástupce … zájmů lidstva. Vyzývá: „Musí se rozdělovat (dávky vakcíny) hned, jakmile dojde první várka. Nejprve zdravotnickým pracovníkům a potom zemím s nízkými příjmy, protože tam je nejpravděpodobnější šíření nemoci.“

Vakcinaci obyvatel jako naléhavý úkol vyslovil Gates dávno před objevením se viru COVID-19. Dne 21. ledna 2016 s ním hovořil zdravotnický reportér CNN. Reportér se tázal, co znamená deset miliard dolarů v příštích deseti letech, aby se vytvořil „rok vakcinace“.

Gates odpověděl, že věří, že za těch deset let lze dosáhnout neuvěřitelného pokroku v přípravě nových vakcín dostupných všem dětem, které je potřebují. Pak má potřeba pokračovat ještě 6 až 7 let, až budou prostředky pro snížení dětské úmrtnosti a pro snížení růstu lidské populace. Výsledkem bude stabilita a zdravé životní prostředí. Tuto myšlenku opakoval ve svých proslovech mnohokrát.

Spolu s Gatesem agituje pro všeobecnou vakcinaci obyvatel planety též papež František. Ve svém posledním projevu ke světu uvedl, že „pandemie je odpověď přírody na ignorování klimatických změn lidmi“ a podtrhl, že „jakákoliv úspěšná vakcinace musí být v celém světě dostupná“. Pro hlavu římské církve zní „odpověď přírody“ neočekávaně.

Naprostá shoda papeže a amerického miliardáře ve věci šíření vakcín, o nichž se toho dnes mnoho neví, vyvolává otázky. Už jen proto, že nepředpojaté srovnání statistik koronaviru a jiných nemocí nijak nepřesvědčuje, že je COVID-19 „největším nebezpečím pro lidstvo“. Příklad: Německo má 83 miliony obyvatel a ke 4. květnu mělo 165 664 nemocných, 132 700 vyléčených a 6866 mrtvých. Tato čísla jsou ve srovnání s jinými rozšířenými nemocemi malá (zápal plic ročně 680 tisíc nemocných, 230 tisíc hospitalizovaných a úmrtnost přibližně 10 %).

V porovnání s jinými častými onemocněními jsou tyto účinky malé. Zápalem plic onemocní v Německu za rok celkem 680 tisíc lidí a 230 tisíc jich jde do nemocnice. Průměrná úmrtnost je 10 %. Ročně v Německu zemře na pneumonii průměrně 35 tisíc lidí. S tím se koronavirus nedá srovnat.

Počty, jimiž se ohání Gates, WHO a papež (v celém světě 3,5 milionu lidí s koronavirem a z nich 240 tisíc zemřelých) jsou u obyčejného zápalu plic horší. Tady je jen úmrtnost dětí do 5 let 1,1 milionu za rok. Spolu s obvyklými formami chřipky má pneumonie na svědomí přibližně 7 milionů životů dětí i dospělých. O to se však ani Gates ani papež nestarají.

Proč se zde tito pečovatelé o lidstvo neznepokojují? Není to v tom, že tu není potřeba nová vakcína, protože metody léčby jsou dobře známé? Počty zemřelých na pneumonii závisejí ve značné míře na sociálním postavení lidí v jednotlivých zemích. Může to nezajímat amerického miliardáře. Ale proč se nad tím nezamýšlí papež? Jemu by to příslušelo.

Proč chce Gates všeobecnou vakcinaci lidstva, je známo. Právě to řekl významný americký ekonom a politolog William Engdahl v knize Semena zkázy. Tajné pozadí genetických manipulací vydané v roce 2015 v ruštině. Ale proč leží všeobecná vakcinace na srdci hlavě Svatého stolce? Co se děje, (anebo už událo) ve Vatikánu?

Převzato z Fondsk.ru

***

Obrat jinam. Proč je demontáž Koněvova památníku nebezpečná pro samotné Čechy?

Andrej Sidorčik

7. května 2020

Český ministr zahraničí Petříček oznámil, že Česká republika hodlá přijmout opatření k posílení bezpečnosti svých diplomatů v Rusku poté, co zde proběhly protesty proti demontáži památníku maršála Koněva v Praze.

„Pošleme pracovníky bezpečnosti“

Petříček sdělil, že ČR vyšle pracovníky bezpečnosti z ministerstva zahraničí do českého velvyslanectví v Moskvě. Zmínil se o akcích levicových radikálních organizací, které se uskutečnily u budov českého velvyslanectví v Moskvě 5. dubna a generálního konzulátu v Petrohradě 16. dubna, kdy účastníci rozvinuli transparenty s urážlivými hesly a zapálili dýmovnice. Jednu z nich hodili na území ambasády. Podle ČR to byla vážná hrozba diplomatům.

Petříček poskytl rozhovor RBK, v němž zaznělo: „Chci podtrhnout, že památník není majetkem českého ministerstva zahraničí ani vlády a nehodlám na toto téma spekulovat. Je zřejmé, že se současná situace negativně odrazila na našich dvoustranných vztazích, které si i bez toho nestojí nejlépe. … Naši občané mě platí za to, abych se zabýval budoucností naší země a ne abych vytahoval staré spory. Říká se, že pro tango jsou potřeba dva a bez vzájemnosti ze strany Ruska bude těžké vést dialog.“

Takové různé památníky

Jakou vzájemnost si Češi přejí, není jasné. Ruské úřady projevují k zástupcům ČR přímo nevídaně širokou duši. Od počátku roku 2000 se na území RF objevilo množství památníků vojákům Československého sboru, i těm, jejichž vzpoura byla katalyzátorem občanské války v Rusku. Monumenty jsou v Buzuluku, Vladivostoku, Jekatěrinburgu, Krasnojarsku, Kultuku, Kunguru, Nižnim Tagilu, Penze a v dalších městech.

Porovnávat české legionáře se sovětskými vojáky osvobozujícími ČSR od fašismu je mírně řečeno nekorektní. Bojovníci Československého sboru zasahovali do cizí konfrontace, zapsali se loupením a vraždami a za sebou zanechali krajně špatný dojem. Proto se památníky v řadě ruských měst stavěly tajně, aby nedráždili veřejnost. Ale tam, kde je postavili, je střeží přísně i přes negativní vztah k nim.

Srovnejte to s tím, co se stalo s památníkem maršála Koněva v Praze. Je to úplně směšné, když oficiální úřady ČR tvrdí, že neměly páky na ty, kteří si to vymysleli. Nikdo z vysoce postavených českých úředníků nezvedl ani palec k tomu, aby se to vyřešilo. Zato ve shora uvedeném rozhovoru pan Petříček naříkal, že se o československé hroby v Rusku dostatečně nestarají: „Podtrhl bych, že na rozdíl od našich vojáků, kteří zahynuli v Rusku v době občanské války, nezemřel maršál Koněv v Praze, ale jeho socha přitom nestojí na vojenském pohřebišti.“

Pojďte to upřesnit: Někteří z československých vojáků zemřeli a byli zabiti v Rusku právě v tu chvíli, když se chystali zabít Rusy. Maršál Koněv a jeho vojáci přišli do Československa na zabíjet místní obyvatele, ale zachraňovat je před smrtí.

Nepotřební hrdinové

Že Rusko zareaguje na demontáž památníku osvoboditele Prahy, že zareaguje bolestně, bylo předem známo. České úřady se nechtěly omluvit a místo toho vykládaly o jakémsi Rusovi, který přivezl ricin, aby otrávil iniciátory odstranění sochy. Nejsou pro to žádné důkazy, česká strana žádné nepředložila. Ono to zřejmě není nutné, v Praze se stále ujišťuje o ruské hrozbě a o zasahování do českých záležitostí.

Rusko s ČR nemá problém, to ČR má problém s přístupem k vlastní historii. Za chvíli budou tvrdit, že Hitlerova okupace byla nádherná, místní kolaboranti, že se řídili dobrovolnou volbou lidu a jen zasahování špatné ruské armády tuto idylu zhatilo. Památník maršála Koněva není první monument bojovníků proti fašismu, který dopadl podobně.

Bojte se lidí lhostejných: jak se Česko odklonilo od Julia Fučíka

Ve Stromovce stál památník antifašisty Julia Fučíka popraveného nacisty za odbojovou činnost v roce 1943. Fučík byl autorem Reportáže psané na oprátce přeložené do devadesáti jazyků a vydané třistakrát. Posmrtně obdržel Mezinárodní cenu míru. Napsal: „Nebojte se nepřátel, mohou jen zabít, nebojte se přátel, mohou jen zradit. Bojte se lidí lhostejných, právě za jejich mlčenlivého souhlasu se ve světě dějí všechny nejhorší zločiny. … Lidé, měl jsem vás rád, bděte!“

V socialistickém Československu byl Fučík uznávaným hrdinou. V roce 1989 se s ním stalo totéž, co ve stejných letech po pádu sovětského režimu se Zojou Kosmoděmjanskou, Alexandrem Matrosovem a dalšími hrdiny boje s fašismem. Bylo rozhodnuto roli spisovatele v historii přehodnotit.

Fučík byl členem ilegálního ÚV KSČ a pochopitelně nemohl takto být hrdinou v nových reáliích. Objevily se „výzkumy“ v nichž se uvádělo, že spolupracoval s gestapem, prozrazoval své soudruhy a že ani knihu nenapsal. Jeho památník demontovali. V roce 1991 novinář Jan Jelínek zakládal Společnost Julia Fučíka a chtěl dokázat, že všechna jeho obvinění jsou pomluvou. Po několika letech řekl do českého rozhlasu: „Jeho nevina byla dokázána už dávno. Skupina historiků, opravdových profesionálů, pod vedením docenta Janáčka prozkoumala všechny dokumenty a protokoly z gestapa. Nikde nebylo nic, co by svědčilo o jeho zradě někoho z antifašistů. Naopak mnohé lidi kryl, třeba Jana Švermu. I to, že nebyl autorem Reportáže, bylo dávno vyvráceno. Jeho autorství potvrdila expertíza rukopisu v kriminalistickém ústavu. Další fáma byla, že jej nevěznili, že žije ve skutečnosti v Bolívii. Ani to se nepotvrdilo, tentokrát ale bohužel. O ukončení jeho života v berlínském vězení dne 8. září 1943 jsou rovněž doklady.“

Památník byl nakonec v roce 2013, tedy čtvrt století od demontáže, postaven. Ale postavili jej na Olšanských hřbitovech, asi aby svoji přítomností nermoutil nespokojené antikomunisty. Samotní Češi přiznávají, že v sousedním Německu je Fučík známější i čtenější než ve vlasti.

Český ministr zahraničí se nemá co bát o bezpečnost svých diplomatů v Rusku, bude zajištěna. Mnohem více otázek vyvolává budoucnost země, v níž není místo pro maršála Koněva, kde je do ústraní přemístěn Fučíkův památník a hrdiny vidí v kolaborantech z ROA, protisovětské Ruské osvobozenecké armády Vlasova. A kdo ví, zda jednou namísto památníku sovětskému maršálovi se neobjeví památník hrdinně položivšímu život šéfovi Protektorátu Čechy a Morava, obergruppenführerovi SS Heydrichovi.

Převzato z Argumenty i fakty