Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“.

Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli.

Nic extrémního

V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58):

„Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“

Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo.

Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou.

Na pohled nic hezkého

Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče.

(V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.)

Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru.

Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy.

Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy.

Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv.

(Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.)

„Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“

Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne.

A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice.

Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále.

Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích.

Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami!

Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility.

Co ukazuje Itálie a Turecko

Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí.

Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku.

No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády.

Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“.

Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal.

Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali.

Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.

I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude.

Idioti jsou ti druzí

Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou.

To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran.

Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.