Lidstvo má půl roku na odvrácení ekologické katastrofy aneb Jsme efektivně ztraceni?

Patrně

neexistuje sporu o tom, že pandemie koronaviru, již lze chápat jako výslednici

environmentální devastace, kapitalistické logiky a globalizační mánie, nepředstavuje

tak zlověstnou hrozbu, jakou je klimatická krize, či přesněji pozvolný

klimatický rozvrat. Již nyní se rýsují obrysy post-pandemického světa, třebaže

smrtící patogen zdaleka neřekl poslední slovo. A není to ani v nejmenším

pěkná podívaná. Cožpak nás nepoučila exponencialita a narovnávání křivek;

cožpak jsme otupěli při sledování nesčetných zpráv o hrozivých klimatických

rekordech a eskalující environmentální degradaci, jako by snad šlo o abstraktní

riziko na hony vzdálené naší vlastní žité zkušenosti? A nakonec: máme snad ještě

nějakou naději, anebo nás spasí kombinace „umu,

štěstí a především zásahu shůry“, díky čemuž jsme se během

studené války nestali obětí nukleárního holocaustu?