Vašek a Vasky. Příběh milionového obuvníka, který ve dvaadvaceti trhnul crowdfundingový rekord

V souvislosti s historickým úspěchem Vasek na crowdfundingovém portálu Hithit odemykáme příběh Václava Staňka, který původně vyšel v březnovém čísle tištěného Forbesu.

Nízká třípodlažní budova na náměstí Práce ve Zlíně působí vedle nedávno zrekonstruovaného obchodního domu poněkud fádně, ale Václav Staněk přesně po téhle adrese toužil. Zlínskou Tržnici, kterou dnes vlastní miliardář a majitel Synotu Ivo Valenta, postavil v roce 1927 jako první obchodní dům ve městě Tomáš Baťa. Když sem mladý podnikatel před pár týdny přesunul svou zlínskou prodejnu, byl v tom pro něj velký kus symboliky.

„Přesně na stejném místě měl tehdy svůj obchod i Baťa. Vlevo prodával boty a tady vpravo, kde stojíme, punčochy,“ ukazuje nadšeně Staněk na displeji svého iPhonu dobovou fotografii.

Ti dva si sice vzhledově nejsou vůbec podobní, ale pokud věříte na reinkarnaci, vsadili byste klidně své boty, že kus Bati se do toho drobného blonďáka před vámi musel nějak přenést.

Pravda, když se ve Zlíně pustíte do výroby bot a daří se vám, je to i trochu mediální zkratka a možná také nejlepší způsob, jak popsat neuvěřitelný příběh kluka, který si před čtyřmi lety, v den svých 18. narozenin, založil značku Vasky a loni už vyrobil a prodal přes 12 tisíc párů bot.

V porovnání s 220 miliony párů, které dnes po celém světě za rok prodá firma, již před 126 lety ve Zlíně založil Tomáš Baťa, je to jen kapka v moři, ale v době, kdy je obuvnická tradice v Česku skoro na vymření, působí úspěch Vaškových bot (proto název Vasky) jako zjevení.

Loni z toho navíc byl meziročně trojnásobný růst, obrat 35 milionů korun a zisk zhruba šest milionů, což Staňkovi také na začátku března vyneslo titul EY Začínající podnikatel roku.

„Narazil jsem na jeho boty náhodou na internetu, jedny jsem si objednal a za tři týdny jsem je měl doma. Padly mi jako ulité a můžu říct, že jsem nikdy tak dobré boty neměl,“ říká majitel softwarové firmy Unicorn, miliardář a jeden z porotců Vladimír Kovář, který Staňka v soutěži podpořil.

„Úplně mi to sedlo. Je ve věku mých dětí, přitom má skvělý marketing a je vidět, že to dělají obyčejní lidé. Jednou, když to nezvorá, by z toho kluka mohl být Baťa,“ dodává obdivně Kovář.

Staněk si přesně za touhle vizí jde od samého začátku. Už v dětství hltal všechny knížky a dokumenty o zakladateli obuvnického impéria, ale zatímco jiní většinou skončí jen u inspirativních Baťových myšlenek a principů, majitel Vasek se s ním rozhodl rovnou poměřovat.

Skóre je zatím vyrovnané: oba udělali první podnikatelské krůčky, když jim bylo 16 let, Staněk založil vlastní firmu o dva roky později, Baťa v devatenácti. „A když mu bylo 24 let, vyráběl 240 tisíc párů bot ročně. To je teď můj cíl. Je to za dva roky, to bych mohl stihnout,“ tvrdí Staněk sebevědomě.

Dívá se vám pozorně do očí, umí naslouchat, mluví spisovně s moravským přízvukem, a když při odpovídání ztratí myšlenku a celou odpověď zodpovědně zopakuje od začátku, zní jako kniha. A rozhodně ne jako někdo, kdo teprve studuje vysokou školu.

Pokud vám to teď tedy přijde příliš sebevědomé, dočtěte příběh až do konce a pochopíte, že tenhle mladík nijak nepřehání. Za čtyři roky svého podnikání dokázal, že obuvnické řemeslo není mrtvé a že o kvalitní boty ze Zlína vyrobené z lokálních materiálů je pořád zájem.

Když si dnes vasky objednáte, dostanete je nejdřív za několik týdnů – zkrátka proto, že kvalitní bota potřebuje čas, a hlavně výroba nestíhá uspokojit poptávku. Dvě třetiny bot se stále prodají přes internet, ale Staněk už stihl otevřít i čtyři kamenné obchody v Praze, Ostravě, Brně a ve Zlíně.

A trochu mimochodem také zachránit firmu svého otce, která je s úspěchem značky Vasky úzce spojená. Za touhle částí příběhu, o které Staněk nikdy moc nemluvil, se ale musíme vydat do Lhoty, 10 kilometrů na jih od Zlína. Areál bývalého JZD na okraji malé vesnice vypadá zvenku opuštěně a trochu omšele, ale ve skutečnosti to uvnitř hučí tak, že skoro není slyšet vlastního slova.

„Nebojte, dneska je to bez focení,“ zesílí hlas Staněk a desítka žen za šicími stroji se na něj shovívavě usměje. Vypadá to, že se tady zastavil čas. Všechno se dělá ručně, na zdech visí erotické plakáty a všude kolem původní stroje. Ten nejstarší dokonce pamatuje první republiku.

Jsme v šicí dílně, kde se z vysekaných kožených dílů kompletuje svrchní část boty. Jedna šička vyrazí logo, druhá přilepí podšívku, třetí šije a čtvrtá nacvakává kroužky pro tkaničky.

Dalších šest lidí se pak na botě vystřídá v zadní části haly v takzvané spodkové dílně, kde bota dostává finální tvar. Podrážka se nelepí jako u levných bot, ale přišívá a většina materiálu je lokální. S výjimkou některých kůží, které po zavření koželužny v Otrokovicích Staněk dováží z Itálie.

Ještě větší problém než s materiálem je ale s lidmi. „Několik z nich je tady vysloveně nenahraditelných. Kdyby vypadli, trvalo by nám asi několik měsíců, než bychom našli náhradu,“ říká Staněk a přiznává, že ani on sám by si botu vyrobit nezvládl. „Teoreticky ale znám všechny úkony,“ usmívá se.

Jeho boty jsou nezaměnitelné. Jde o kombinaci farmářek a formálních bot do města, poznáte je podle výrazné podrážky, která je často bílá a hrubá, kvalitní kůže a ručního prošití. Staněk si je navrhuje sám, designér nastupuje až v závěru, kdy je potřeba dotvořit praktické detaily. Ve výrobě dnes pracuje 22 lidí, kteří díky vaskám nestíhají. Když to tady ale v roce 2001 Vladislav Staněk, Václavův otec, kupoval, bylo v dílně jen osm zaměstnanců a všechno bylo jinak.

Firma Flexiko, které výroba patří, na tom byla před Staňkovým příchodem mizerně. Pracovní obuv, na niž se tady už od revoluce zaměřovali, se vyvážela hlavně do Ruska, kde ale o tři roky dřív po devalvaci rublu podražilo zboží ze Západu tak, že bylo přes noc téměř neprodejné.

Staněk starší, který propad byznysu v Rusku zažil na vlastní kůži, když tam ve druhé polovině 90. let čtyři roky pracoval pro jednu z nástupnických firem socialistického Svitu, věděl, že musí pro Flexiko najít odbyt na jiných trzích, což se mu také povedlo a firma znovu začala růst.

Jenže kvůli světové finanční krizi v roce 2009 se Flexiko opět dostalo do problémů, které navíc vyvrcholily v roce 2013 odchodem tehdejšího Staňkova společníka. „Prodeje byly malé, museli jsme propouštět a měli jsme dluhy, takže to bylo hodně těžké období,“ říká Staněk starší.

Tehdy patnáctiletý Václav cítil, že je na tom rodinný byznys bídně, a chtěl otci pomoct. Zároveň věděl, že nechce pokračovat v jeho firmě, takže jediné řešení bylo rozjet vlastní. Hltal knížky o marketingu, pohrával si s různými nápady, ale nakonec se vrátil k tomu, co znal nejlépe – k botám.

„Původně jsem chtěl udělat e-shop a prodávat tenisky, ale pak jsem si uvědomil, že chci tvořit něco vlastního, a ne jen přeprodávat dovezené tenisky,“ vzpomíná Václav Staněk, jak ho napadlo na základech pracovních farmářek, které vyráběl jeho otec, vymyslet vlastní boty a stvořit značku Vasky.

Staněk starší o tom ale nechtěl vůbec slyšet a trochu bláznivý nápad synovi rozmlouval. „Chodil za mnou a pořád mi říkal, že budoucnost je v online prodeji. Já tomu ale u bot nevěřil. Měli jsme kvůli tomu mezi sebou spor, ale on pořád trval na svém,“ směje se dnes Vladislav Staněk.

Jeho Flexiko bylo pro rozjezd značky Vasky klíčové. Staněk mladší věděl, že vybudovat vlastní výrobu by trvalo dlouho, otcova firma měla navíc zkušenosti a volnou kapacitu. „Ale kdyby mě tehdy táta odmítl, šel bych za někým jiným a věřím, že vasky by dnes stejně existovaly,“ tvrdí Václav Staněk.

Jeho otce nakonec přesvědčilo až to, že si u něj prvních pět párů bot objednal jako jakýkoli jiný zákazník a z našetřených peněz mu je také zaplatil. Václav boty obratem prodal, a když viděl, že je o vasky zájem, pustil se do celé kolekce a zakázek pro Flexiko rychle přibývalo.

Ve věku, kdy jeho vrstevníci sní o úspěšném technologickém startupu, se on paradoxně vrhl do trochu staromódního byznysu, který byl v Česku na vymření. „Není to tak cool jako postavit byznys na aplikaci, která bude rozeznávat chutě jídla, ale i tohle jde udělat sexy. Inspiroval mě v tom zase Baťa, díky kterému tehdy nebylo ve Zlíně nic tak sexy jako ševcovina,“ popisuje.

Vasky dokonale našly díru na trhu a povedlo se jim oslovit mladé zákazníky, kteří jsou ochotní za kvalitní boty zaplatit v průměru tři tisíce a dokážou ocenit jejich lokální původ. „Věřím, že fair trade, lokální výroba a udržitelnost jsou jednou z cest, jak zlepšit tenhle svět,“ říká vážně Staněk.

Když namítnu, že podobné úvahy působí u dvaadvacetiletého mladíka nezvykle, jen se pousměje. Na nedůvěru kvůli svému nízkému věku je už dávno zvyklý. „Když s někým jednáte a on se na vás dívá jako na puberťáka, není to snadné. S prvními úspěchy se to ale úplně otočilo a nízký věk začal být výhoda. Lidem se líbí, že i moje generace uznává tradiční výrobu,“ dodává.

Dnes je z toho slušně rozjetá firma, která loni sama naplnila 60 procent výrobní kapacity Flexika a poprvé se stala jeho hlavním zákazníkem. Díky vaskám tady na konci roku jela výroba šest dní v týdnu, přesto musel Staněk mladší stopnout vánoční objednávky už v polovině listopadu.

„V našem případě je momentálně náročnější takové množství bot vyrobit než je prodat. Protože poptávka je obrovská a my nestíháme. O Vánocích jsme mohli udělat o pět tisíc objednávek víc, kdybychom to zvládli vyrobit. Jenže už takhle se tady pracovalo i o sobotách,“ popisuje Václav.

Jeho otec sice dál vyrábí pracovní obuv zhruba pro pět desítek odběratelů, ale na prvním místě jsou pro něj dnes vasky. Původně okrajový projekt, který přicházel ve výrobě na řadu až jako poslední, má dnes takovou prioritu, že už letos bude muset Flexiko část vlastní výroby outsourcovat.

Vasky by tady letos měly naplnit výrobu už z 90 procent, ani to ale nebude stačit, takže Staněk junior plánuje část kapacity najít ve Zlíně, kde by chtěl letos zároveň rozjet vlastní výrobu. Právě ta pro něj byla v posledních letech citlivým tématem – občas mu někdo předhodil, že vlastní výrobu nemá a jen se jako protekční synek veze na úspěchu otce. Přitom to bylo naopak, když právě Vasky vytáhly firmu Staňka staršího z nejhoršího. „Loni mělo Flexiko rekordní obrat. Už neřeší, jak přežít, ale jak vyrůst,“ říká mladší z dvojice Staňků.

Role otce a syna jsou od začátku jasně nastavené. Oba se navzájem potřebují, úspěch jednoho znamená i úspěch druhého, ale na variantu, že by netříštili síly ve dvou firmách, nikdy nedošlo. „Jednou jsme uvažovali, že by se výroba rozdělila a část by patřila jen Vaskám, ale tím, že nám už stejně kapacita nestačí, dává větší smysl začít budovat výrobu jinde,“ přiznává Václav.

Vladislav se orientuje na B2B výrobu, Václav se naopak našel v B2C a tak to prý zůstane i nadále. „Je to tak lepší, jsme oba Kozorozi, a když do sebe vjedeme, stojí to za to. Vašek je takový zrychlený, všechno chce hned,“ usměje se Staněk starší, ale rychle zvážní. „Jsem pyšný táta. Klobouk dolů, co dokázal za čtyři roky vybudovat. To je tou jeho buldočí povahou,“ dodává. Nechybělo přitom moc a Václavova buldočí povaha se místo podnikání mohla dnes projevovat spíš ve sportu.

U Staňkových vždy vládl fotbal – hrál ho otec, Václavův o čtyři roky mladší bratr kope dokonce za zlínskou juniorku a kopačkám a hřišti se nevyhnul ani sám zakladatel značky Vasky. Mezi mladými vynikal, patřil k nejlepším střelcům v kraji, jenže ve 13 letech ho jeho učitel poslal na školní atletické závody, kde ve své kategorii zaběhl na 1000 metrů druhý nejlepší čas v republice, a s fotbalovou kariérou byl v té chvíli amen. Hřiště vyměnil za tartan a závody na 800 metrů.

„Naučilo mě to soustředit se na cíl. V atletice potřebujete tréninkový plán, musíte vědět, kdy máte makat, kdy odpočívat. Během sezony máte jeden dva vrcholy, na které se musíte soustředit. Musíte si umět rozložit síly a to samé platí i v byznysu, to je taky vytrvalostní disciplína,“ říká Václav.

Ví, o čem mluví – čtyřikrát se stal dorosteneckým mistrem republiky a v roce 2015 splnil limit na dorostenecké mistrovství světa v Kolumbii. Snil o olympiádě, ale zároveň si realisticky spočítal, že ji nejspíš stejně nikdy nevyhraje, protože ve vytrvalostních disciplínách kralují Afričané.

„Bavilo mě to, dělal jsem to s radostí a šlo mi to, ale věděl jsem, že to asi nebude náplň celého mého života. Bral jsem atletiku tak, že to pro mě bude přestupní stanice k byznysu. Měl jsem to v hlavě nastavené tak, že vyhraju mistrovství Evropy a pak se posunu dál,“ vzpomíná Staněk.

Nakonec šlo ale všechno rychleji, než počítal. Před pěti lety v Kolumbii postoupil jako jeden ze dvou Evropanů do semifinále, jenže do závodu už nenastoupil. Po úvodním rozběhu se mu udělalo zle, byl slabý, celý se třásl. Důvod se měl ale dozvědět až o pár měsíců později.

Staněk si na ten moment pamatuje dodnes přesně. Večer převzal cenu pro nejlepšího sportovce Zlínského kraje do 18 let, najedl se, za odměnu si dopřál i dezert a v noci jeho organismus definitivně zkolaboval. „Myslel jsem si, že se nedožiju rána, byla to nejhorší noc v mém životě. Ráno jsem se nechal odvézt do nemocnice a tam mi řekli, že mám cukrovku,“ vypráví.

V nemocnici strávil dva týdny, musel ze svého jídelníčku škrtnout cukry a součástí jeho života se staly injekce s inzulinem. Sportovat mohl dál, ale protože si nechtěl tělo ještě víc zničit, se sportem sekl a naplno se vrhl na Vasky, které v té době už pár měsíců existovaly.

I v téhle zápletce dnes s odstupem času vidí paralelu se životem Tomáše Bati. Na rozdíl od něj mu sice nikdy nehrozil finanční krach, ale podobnou krizi si prožil právě v době, kdy mu diagnostikovali cukrovku. „Můj bankrot jen neměl finanční podobu,“ usmívá se Staněk.

Podobností s Baťou byste u něj nakonec našli víc. Stejně jako jeho slavný předchůdce ani on neskončil jen u bot. Baťa se postupně vrhl do výroby všeho, co sám potřeboval – pneumatik, strojů, ochranných oděvů nebo reklamních filmů. A podobně se rozmáchl i Staněk.

Jeho firmy mají většinou jedno společné. Stojí na poctivé řemeslné výrobě. Rok po značce Vasky založil Staněk se dvěma společníky firmu Bagind, která u lokálních výrobců v Indii dělá originální kožené batohy, pomohl rozjet a zainvestovat hodonínskou společnost Wuders, která mu vyráběla nábytek do obchodů, a nakonec se stal investorem i ve značce luxusního spodního prádla Paon.

„Bagind teď frčí dokonce rychleji než ve stejné fázi Vasky, loni měl v porovnání s nimi v té době větší obrat. Je to dané tím, že už se umíme vyvarovat chyb, které jsme dělali dřív, ale když se mě zeptáte, která z těch firem má větší potenciál, jsou to pořád jednoznačně Vasky,“ říká Staněk.

Skupinu firem, která loni vygenerovala celkový obrat přes 55 milionů korun, naposledy zastřešila ještě marketingová agentura Inhubo, kvůli které Staněk část týdne tráví v Praze. „Baťa snižoval náklady tím, že se stával sám sobě dodavatelem. Když potřeboval podešve pro svoje boty, založil si fabriku na podešve. A protože pro moje firmy je hodně důležitý marketing, spoluzaložil jsem marketingovou firmu, která už teď poskytuje služby i dalším klientům,“ říká.

Během svého vyprávění se k Baťovi vrací opakovaně. Neskrývá, že ho považuje za největšího podnikatele české historie a také za jeden z důvodů, proč dnes podniká. A když nakonec přizná, že jeho hlavní motivací je s legendárním podnikatelem co nejdéle držet krok, po několika hodinách v jeho společnosti vám to už rozhodně nepřijde tak bláznivé jako na začátku.

„Největší výzva je vyrábět do dvou let jako on 240 tisíc párů bot,“ uvažuje Staněk. Výzva je to z několika důvodů, především proto, že Baťa vyráběl levné a mainstreamové boty, zatímco vasky jsou boty v průměru za tři tisíce korun, které si rozhodně nekoupí každý.

„To je pravda, ale pořád si myslím, že po celém světě je dost lidí, kteří takové boty ocení,“ říká. A dodává: „Pro Vasky je to ambiciózní hlavně z toho důvodu, že v Česku chybějí lidé do výroby. Hledáme je všude, dokonce vyzýváme naše fanoušky i na sociálních sítích, ať nám někoho poradí. Protože chci vyrábět v Česku co nejdéle.“

Aby svého plánu dosáhl, chce letos navýšit výrobu a prodej už na 50 tisíc párů bot. Jen v otcově Flexiku, které zvládne za rok vyrobit nanejvýš 25 tisíc párů, to ale nepůjde. Staněk se proto domlouvá s jednou z obuvnických firem, které dodnes zbyly v areálu Baťových závodů ve Zlíně, na využití části jejích kapacit a zároveň chce ve Zlíně rozjet vlastní výrobu.

„Investice do strojů není to nejhorší, mnohem těžší je sehnat kvalitní lidi. Chtěl bych tam mít deset obuvníků, ideálně mladých. Chci mladým lidem ukazovat, že řemeslo je atraktivní,“ plánuje. Druhým předpokladem pro naplnění ambiciózního plánu je expanze do zahraničí. Dosud se 95 procent bot prodá v Česku, ale letos by se to mělo změnit. Kde přesně s expanzí začne, Staněk ještě neví, ale největší potenciál vidí na Slovensku, v Maďarsku a v německy mluvících zemích.

„Bude to o dost těžší než v Česku, protože část z toho příběhu o zlínské obuvnické tradici bude v zahraničí chybět a je mi jasné, že pro Němce nebo Švýcary budeme prostě jen nějaká firma z Východu. Budeme muset říkat, že jsou to boty vyrobené v srdci Evropy,“ uvažuje Staněk.

Pokud půjde všechno dobře, měl by už letos zahraniční prodej tvořit 30 procent a obrat Vasek by měl překročit hranici 100 milionů. Čísla ale Václav Staněk nosí v hlavě ještě mnohem vyšší, jen si není úplně jistý, jestli je už na to jeho okolí připravené. Když začne nahlas přemýšlet o tom, proč by Vasky jednou nemohly za rok prodat třeba milion párů bot, raději větu nedokončí.

„Ještě bych řekl nějaké číslo, které by mě mohlo mrzet,“ zasměje se. A na vysvětlenou dodává, že ho vždycky dopředu hnalo to, aby překonával sám sebe.

„Proto se mi z Baťových myšlenek nejvíc líbí ta, kde říká: Co chceš, můžeš. Ničím se nesvazoval, jeho vize nebyly omezené. A o to samé se teď snažím i já.“

Text vyšel ve Forbesu 3/2020.

The post Vašek a Vasky. Příběh milionového obuvníka, který ve dvaadvaceti trhnul crowdfundingový rekord appeared first on Forbes.