O nadprodukci elit
Peter Turchin je vysokoškolský učitel z New Yorku, který se zabývá evoluční biologií, matematikou a matematickým modelováním historie. Až donedávna neznámý se dostal roku 2020 do větší pozornosti internetu, protože se ukázalo, že už v letech 2010–2012 předpovídal další „špičku“ násilností a nestability v USA na letošní rok. (Článek s matematickým modelem, PDF.) Zhruba řečeno, z jeho modelů vychází dost jednoduché pravidlo, že v Americe funguje přibližně padesátiletý cyklus, ve kterém země propadá chaosu.
Může to být náhoda, nakonec předpovídají-li tisíce a tisíce intelektuálů budoucí vývoj, jeden z nich se musí zákonitě trefit. I když nutno přiznat, že ten padesátiletý cyklus vypadá logicky. Je to přesně doba, za kterou – vzhledem k průměrné délce lidského života – společnost jaksi institucionálně zapomene, jak vypadal ten předešlý Velký Bordel, a že nebylo zas tak moc o co stát. A v případě USA, izolovaných od dalších velkých mocností širokými oceány, do toho cyklu nevstupují vnější faktory v podobě cizích invazí, které by narušovaly jeho pravidelnost.
Něco je špatně
Nicméně tento model, i když zajímavý – trochu to připomíná Asimovovu Nadaci – by mě asi k psaní článku nepřivedl. To, co mě k němu přivedlo, je jiná Turchinova myšlenka, a tou je nadprodukce elit (elite overproduction).
Pojem „elita” je poslední dobou trochu politicky zprofanovaný, používá se i urážlivě ve smyslu „lidi, kteří už nevědí, která bije, ale rádi by se dál drželi u koryta”. Pro účely tohoto článku a této úvahy na takové konotace prosím zapomeňme a berme to slovo neutrálně – jako popis skupiny lidí, která usiluje o nějaká vyšší místa na společenském žebříčku.
Na tenhle fenomén jsem poprvé narazil asi před dvaceti lety, a to nepřímo, ve vyprávění kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty UK, který strávil část svého studia ve Francii. Říkal mi, že jednoho dne se na jisté provinční univerzitě v nepříliš velkém městě konal konkurz na odborného asistenta, který měl učit matematiku. Nešlo o žádné elitní vysoké učení, ale opravdu místní vysokou školu. Na konkurz prý dorazily celé zástupy zájemců s požadovanou kvalifikací. Bohužel už si nepamatuji přesné číslo, už je to přeci jen dávno, ale byly to stovky. Menší armáda odborných matematiků, kteří všichni toužili po teplém státním fleku s jistotou zaměstnání až do smrti.
Hergot, to je divné, že? Teoreticky by zrovna tak centralizovaný stát jako Francie měl mít aspoň zhruba přehled, kolik je těch matematiků potřeba na univerzitách, kolik jich přibližně vstřebá soukromý sektor, a přizpůsobit tomu kapacity vysokých škol. Něco bylo špatně.
Turchinova myšlenka o nadprodukci elit by vysvětlovala „co“, a podle mého názoru se týká i běžné střední třídy, nejen těch, kdo usilují o nejvyšší křesla.
Inflace titulů
„Kdybyste mě nechal domluvit…“
Ford sklesle přikývl.
„Děkuji. Jelikož jsme se před několika týdny rozhodli přijmout list jako legální platidlo, jsme teď všichni samozřejmě ohromně bohatí.“
Ford nevěřícně zíral na Golgafrinčamany, pochvalně mručící a chamtivě ohmatávající balíky listí, jimiž měli vycpány tepláky.
„Tím nám ovšem také vznikl menší problém v důsledku vysoké míry dostupnosti listu,“ pokračoval řečník, „což znamená, že současný běžný kurs je něco kolem tří opadavých lesních za jeden arašíd z lodi.“
Dav začal znepokojeně reptat. Pracovník v řídicím aparátu je pokynem ruky utišil.
„Abychom tedy problém vyřešili,“ pokračoval, „a účinně revalvovali list, zahájíme rozsáhlou odlistňovací akci, a… éé… spálíme všechny lesy. Myslím, že všichni souhlasíte, že je to za daných okolností jediné rozumné řešení.“
Dav vteřinu či dvě váhal. Pak ale kdosi poznamenal, že to prudce zvýší hodnotu listí v jeho kapsách, načež shromáždění nadšeně zajuchalo a poděkovalo pracovníkovi potleskem vstoje. Účetní, kterých bylo v zástupu dost, se už těšili na výnosný podzim.
Douglas Adams: Restaurant na konci vesmíru, PŘEVZATO Z KULTURNÍCH NOVIN.
Na stránkách Trexima.cz jsem narazil na čtyři roky starou statistiku, že Česká republika má ve věkové kategorii 30–34 let pouze třetinu (32,8 procenta) lidí s vysokou nebo vyšší odbornou školou, a že je to na poměry EU málo; první byla Litva (58,7 procenta).
Bavím-li se o inflaci titulů s příslušníky generace „nad čtyřicet“, většinou se obávají snížení kvality vzdělání a toho, že novopečený magistr nebude ani vědět, kde psát měkké a kde tvrdé I/Y. To je samozřejmě legitimní obava, zejména u oborů, kde nekvalitní práce může ohrozit lidské životy.
Frustrace narůstá
Na co ale nepřichází řeč, je opačný pohled. Jak vypadá jejich perspektiva, těch mladých absolventů? To je otázka, kterou klade právě Turchin.
Představte si situaci čerstvého absolventa vysoké školy někde v USA. Poslechl jste společenskou normu, která vám říká, že vysokoškolské vzdělání je důležitou podmínkou pro budoucí úspěchy v životě. Jelikož jsou to USA, zaplatil jste za toto privilegium nějaké školné a nejspíš jste si musel i půjčit, přičemž toho dluhu se je těžké se zbavit, ani osobní bankrot nemusí zabrat. A protože školné v posledních desetiletích brutálně narostlo, představuje vzniklý dluh docela výraznou „kouli na noze“ přesně v okamžiku, kdy máte startovat do života, zakládat rodinu apod.
No jo, jenže tu radu poslechly další stovky tisíc lidí ve vašem věku, takže je vás na tom trhu práce hodně a navzájem si konkurujete. Navíc jste v USA, kde vám konkurují nejen vaši krajané, ale i kvalifikovaní zájemci o imigraci z ciziny (a že zájem je ve světě velký). To obvykle znamená zvýšený tlak na úroveň mezd.
Ale školné není jediná věc, která v USA za poslední generaci disproporčně zdražila. Mnohem dražší než dříve je také zdravotní péče nebo třeba školky.
Zdroj.A co bydlení? Nepřekvapivě vzhledem k příjmům běžné domácnosti taky dost zdražilo.
Zdroj.Regionálně dokonce ještě více.
A netýká se to jen „pseudooborů“. Dokonce ani velmi dobře placení programátoři v Silicon Valley mnohdy nedosáhnou na bydlení v okolí své práce. Vysoké příjmy, které vypadají tak dobře v hospodářských statistikách, jsou okamžitě negovány vysokými výdaji a z člověka se stává průtokový ohřívač na peníze.
Takže ve výsledku jste takzvaně udělali všechno správně, jak to po vás společnost chtěla, a přesto postrádáte základní atributy zajištěné střední třídy, třeba vlastní bydlení. Protože na ně nemáte. Kvůli tomu taky někteří lidé budou odkládat založení rodiny, i když by ji třeba chtěli.
Taková frustrace se přeci jednoho dne musí vyzuřit. Že by zrovna teď? Dokonce i to zuřivé vzájemné udávání se na Twitteru by v tomhle kontextu dávalo určitý racionální smysl. Učiníte-li svého kolegu nezaměstnatelným, máte do budoucna o jednoho konkurenta míň.
Zlevnit bydlení pro mladé rodiny
Dvě věci, které stojí za povšimnutí.
Za prvé, mnoho mých přátel na pravici soudí, že zavedení školného by vedlo k samoregulaci, protože si přeci každý rozmyslí, než zaplatí za studium nedobře placeného oboru. Řekl bych, že aktuální situace v USA či Velké Británii (kromě Skotska, kde se školné ve většině případů neplatí) téhle pěkné teorii dává na frak. Nastal tam spíš pravý opak a situace se ještě přiostřila. Pokud je něco vnímáno jako prestižní statek, jsou na jeho pořízení lidi často ochotní i prodělat, nebo minimálně riskovat, že prodělají. Asi každý známe někoho, kdo se sotva potácí pod tíhou splátek na luxusní auto. Lidská psychika se nedá modelovat zase tak snadno podle schématu má dáti / dal, navíc u osmnáctiletých, jejichž životní zkušenosti jsou nevelké a najednou se mají rozhodovat o investici v řádu 100 tisíc dolarů, když předtím tahali po kapsách pár stovek (jestli vůbec).
Za druhé, jestliže v USA je mladá střední třída drcena svěrákem hned z několika stran (školné, zdravotní pojištění, cena nemovitostí), u nás jsou to hlavně ty nemovitosti, a to zase zejména v Praze a Brně, městech s vysokou koncentrací vysokoškoláků. Setkáte-li se s mladšími lidmi těsně po škole, překvapivě často slyšíte stížnost, že mají problém zaplatit ze dvou platů 2+kk někde v Čimicích. To pak ale zase znamená odsouvání potomků až někdy do pětatřiceti let věku, kdy už ale výrazně klesá biologická plodnost.
Pokud by měl Turchin ve své teorii pravdu, mohli bychom předejít podobným problémům v ČR aspoň tím, že bychom se opravdu systematicky snažili o zlevnění bydlení pro mladé rodiny. To by dalo té mladší věkové skupině pocit, že dosáhla nějakého stabilního společenského statutu, a také možnost zabývat se něčím konstruktivnějším než pouličními nepokoji – třeba právě přiváděním dětí na svět, což by zase pomohlo celkové demografii státu.
Tady někde je skulinka pro úspěšnou „populisticko-konzervativní“ politiku. Takovou tu, o kterou se teď snaží Boris Johnson ve Velké Británii, aby u toryů udržel i netradiční voliče. Zainteresujte lidi na tom, aby byl klid a pořádek, a hnutí, která se snaží svrhnout systém, nebudou mít odkud verbovat členskou základnu. A naopak, čím větší prekariát vznikne, tím větší množství paliva čeká na budoucí požár. Přičemž zrovna ty nemovitosti a jejich cenová dostupnost jsou v ČR hodně závislé na míře byrokracie spojené s povolováním staveb, takže toho zlevnění by se dalo dosáhnout i uplatněním klasicky pravicových prostředků (deregulace).
Jsem upřímně zvědavý, zda to některá z těch konzervativnějších stran aspoň zkusí realizovat. První politik, kterému se tohle povede, si pojistí několik volebních vítězství za sebou.
Samozřejmě je možné i to, že se to nepovede nikomu.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
{loadmodule mod_tags_similar,Související}