Náboženská výchova na začítku padesátých let
24. 7. 2020 (Výňatek z chystané knihy o Hodkovičkách) Z našeho domu do kostela na Lhotce jsou asi dva kilometry.
Moje maminka, katolička, tam chodila pravidelně. A mnoho místních i přespolních, třeba herec Josef Kemr. Jako děti jsme občas šli s maminkou. Nenutila nás, ale nabídla barvité vyprávění o zkáze Titaniku. Do chrámu jsme vstupovali, když se voda vlévala do plechů a hymna na palubě dobublávala. Maminka byla členkou chrámového sboru; měl slušnou úroveň, zpívali v něm i někteří sboristé z Národního divadla.
Domácí náboženská výchova byla nepatrná. Omezovala se na četbu Karafiátových Broučků a v době Vánoc na Ježíška. Zbytek byl svěřen základní škole, která v letech 1948–52 stále měla víru v osnovách. Byl to paradox, jehož vysvětlení spočívá ve střetu politiky s nejistotou ateisty. Vatikán komunistickým režimům nepřál a snažil se mít nohu ve dveřích. Šlo o majetky, protože noví vládcové mohli být ještě horší než Josef II. Režim tedy byl ve střetu s vysokým klérem a těžko kontrolovaným osazenstvem klášterů.
Úplně dole to zřejmě bylo jinak. Tehdejší komunističtí politici pocházeli z velmi chudých poměrů a měli náboženské vychování. Odklonili se od víry, ale patrně i pro ně platila poznámka v deníčku Járy Cimrmana: „Jsem zapřísáhlým ateistou, až se bojím, že mě pánbůh potrestá.“
Nábožka s katechetkou Vlastou Čisteckou
Maminka nejspíš věřila, že díky náboženské výchově na základní škole nezvlčíme. Já ale měl na tu katechetku pifku, protože mi zabavila a nikdy nevrátila vreckový nožík. Měla syna, myslím, že se jmenoval Pavel, který přivedl do jiného stavu jakousi dívku. Byli jsme tenkrát naivní a žasli, jak to je možné, když není ženatý. Podobnému omylu podlehl i vídeňský profesor Fiedler, pseudoznalec Cimrmanova života: „Jára prý nemohl zanechat potomka, protože nebyl nikdy ženat.“ Na současném stupni poznání již víme, že se příčina s následkem může prohodit, takže bez těhotenství by mnohé manželství nebylo nikdy uzavřeno.
Naše školní náboženství začalo starozákonními báchorkami. Oblíbený byl božsko-ďábelský scénář, jak vyhnat nemakačenky z Ráje. Na počátku bylo Adamovi vyjmuto žebro, k němuž byla připlácána Eva. S Adamem se poflakovala po Ráji, kde byla hojnost jídla, neboli many, rajské klima nevyžadovalo oblečení a sex byl dosud tabu. Celkem vzato nuda.
I stalo se, že se Eva bezmyšlenkovitě protáhla pod jabloní a dotkla jablka. Kde se vzal, tu se vzal, v koruně byl had. Moderní žena by nejspíš šíleně zaječela a zhroutila se hrůzou, kdežto u zatím nepoučené Evy převážila zvědavost a snad i potřeba trochu si pokecat. „Dopřej si vitamín, Evo, budeš valit oči, až ti řeknu, co ti vrchní tají,“ zavábil had. Vyjevil, že Archanděl Gabriel, příslušník rajské ochranky, má pod křídlem plamenný meč a na povel zamkne Ráj na všechny potřebné západy. Ráj není holubník, a pak: volný pohyb osob směrem do Ráje byl již předběžně nežádoucí.
Had navíc zmínil cosi o bolestivosti porodů i to, že Adam má utrum s poflakováním, protože se bude muset v potu tváře dřít na poli. „To je síla, pojď sem,“ zavolala Eva na Adama, který lelkoval opodál. Adam si taky kousl a možná pocítil mužnou sílu, protože mu docvaklo, proč má dole ten přívěsek. Omámen, neposlouchal dost pozorně výklad hada o polnostech a dřině.
Bůh a ďábel jedno jsou, takže je celkem jedno, co kdo řekl. Had odsyčel, Gabriel vytasil zpod perutě ohniváka, čímž celé báji zatrh‘ tipec. Od té doby se o Ráji nemluví a potomkům Adama a Evy se o něm může jen zdát.
Dobrá byla i bajka o Sodomě a Gomoře. Katechetka nám neprozradila, co se v Sodomě dělo, a tak se nám zdála přeměna staré Lotky v solný sloup krutá. Možná ji při úprku do hor rozbolely nohy, zastavila se, aby si odpočinula a přišlo jí, že leccos bylo lepší, když ještě byla mladá a s lítostí se ohlédla za minulostí. Přiznejme si, že to bůh tímto nehorázným trestem přeťápl.
Věci se totiž posléze vyvinuly tak, že dvě dcery, vymknuté z Lotčiny kontroly, svého papá opily, jednotlivě znásilnily, a každá s ním zplodila dítě. bChlast byl možná ještě ze Sodomy, přibyl incest a bůh to nechal být. V okamžiku, kdy vyprávění nabíralo grády, paní katechetka bajku rázně uťala. Podle osnov byl totiž čas na přípravu k první svaté zpovědi.
Hříchy se sepisovaly podle Desatera ochuzeného o požádání manželky bližního a statků jeho. Nesesmilnění zůstalo, avšak jeho obsah byl ponechán naší, teprve se rodící, fantazii. Náš třídní kolektiv se domníval, že smilstvem se rozumějí nemravné myšlenky, sprostá slova, čmárání kosočtverců a sebedotýkání. Se seznamem hříchů, které jsme jeden od druhého opisovali, jsme vyrazili na Lhotku se vyzpovídat.
Na svatou zpověď
Tenkrát jsem šel do Lhotky sám. Cestou mě tlačila mě obava, jestli mám hříchů dost a na co se mě pan farář asi tak bude ptát. Ve zpovědnici bylo tajemné šero. Když mě kněz vyzval, překoktal jsem obsah taháku. Kosočtverce, tedy „sprosté obrázky,“ jsem měl poznamenané, ne že bych je kreslil, ale měli je na seznamu pro jistotu všichni. Potíž byla s nemravnými myšlenkami a dotyky, protože hrozila otázka: Kdy, čeho a kolikrát? Šlo nejspíš o vlastní tělo, protože hry na doktora začínaly o rok či dva později. Farář se naštěstí na nic neptal a uložením několik zdrávasů ukončil slyšení. Poklekl jsem u oltáře, oddrmolil žádané a vyběhl z kostela do pozdního odpoledne.
Domů ze zpovědi
Vracel jsem se do záře zapadajícího slunce a připadal si čistý, skoro znovuzrozený. Věděl jsem, že tak musím vydržet až do nedělního svatého přijímání, jinak bych se přijetím svátosti dopustil hříchu. Krásný pocit očistění mi vydržel půl cesty domů. Zbývající kilometr jsem načal s obavou, že jen co přijdu domů, zase budu muset lhát. Rodiče budou nejspíš vyzvídat, jestli jsem náhodou nerozbil kamenem okno sousedovy chaty.
Tehdy, ještě dávno před Dr. Plzákem, mi pud sebezáchovy velel zatloukat, zatloukat a zatloukat. Dnes, kdy už jsou tehdejší dospělí na pravdě boží, kdy rozbité okno bylo dávno spraveno, aby spolu s chatkou ustoupilo domu, mohu konečně přiznat, co jsem tehdy nemohl: Ano, byl jsem to já, kdo hodil kamenem.
Náš dům byl skoro na dohled, když mi došlo, že to vše je podvod. Kněz předstírající zájem o polepšení hříšníka a možná čekající na chlapce s většími pindíky, falešný seznam hříchů i snadnost jejich odpouštění. Na zbytku té cesty jsem se rozešel s náboženstvím.
Pokud se tehdy rodiče na okno zeptali, určitě jsem, byv zbaven strachu, zalhal. Setrvačností jsem ještě završil náboženskou peripetii přijímáním, ale kouzlo vyprchalo. Později se moje poznání rozšiřovalo, ale neshledal jsem důvod, proč svůj světonázor měnit.
Věčný kolotoč hříchu, pokání a očistění, doprovázený pokrytectvím, s nímž sprostý člověk vymýšlí uniformy a jiné důvody, aby se mohlo znásilňovat, mučit a zabíjet, mě přivedly k pochybování o existenci boha i smyslu oběti za pravdu šizuňků.
V moderní době není snadné dovolávat se Pána, když pro jehož existenci neexistují jiné důkazy než ty, které si vymysleli lidé. Jistý britský spisovatel řekl, že bůh buď neexistuje, nebo je šílené hovado, když připouští, aby lidé jeho jménem páchali tak hrozné zločiny. Mezi tím nic jiného není.
Jan Hus o pravdě boží nejspíš zapochyboval, když kouř štípal do očí a plamen začal pálit. Mohl jen těžko přijmout, že ho ta parta církevních šejdířů vydala jménem božím světské moci.
A bůh Všemohoucí zase nic. Žádné zatmění slunce, zemětřesení nebo povodeň, Čecháček Hus mu za to nestál. Hus si dovolil zpochybnit pravdu šmejdů, kteří se dokázali zaštítit bohem lépe než on. Totéž lze říct o Giordanu Brunovi, kterého dala církev za jeho názory v roce 1600 upálit.
No aby ne, vždyť zpochybnil legendu, že Ježíš byl Syn boží.
Trik s ukřižováním byl výzvou k poslušnosti: I vy musíte, stejně jako bůh, zabít svoje syny (holky se začaly počítat, když došlo na čarodějnice), když bude zapotřebí.
Církevní šmejdi dokonce změnili i slovo boží, tedy Desatero. Nepochybně přišli na to, že sošky, kříž a obrázky jsou z píárového hlediska oukej. Původní druhé přikázání totiž znělo: „Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.“
Tím ovšem jedno přikázání chybělo a tak církevní podvodníci rozdělili desáté přikázání na dvě. Desatero zkompletnělo a bůh to zase nechal být. Přikázání podobného znění zůstalo v Koránu a zahrnovalo i zákaz zobrazování proroků. Kvůli tomu to přece schytal francouzský satirický týdeník Charlie Hebdo.
Katolická církev se dokázala vypořádat i s Galileem. V roce 1633 se dostal do křížku s pravdou, kterou církev vydávala za boží. Moc bezmocného tehdy spočívala jen v tom, že se navenek omluví a uvnitř si myslí svoje. Za upálení nestojí žádná pravda. Církevní šaškové mu dávali najevo svou moc ukazováním mučicích nástrojů a hrozbou smrtí. Galileo k pánu nespěchal a tak odvolal.
Možná z té doby pochází Cimrmanova myšlenka, že když je nejhůř, lze i podlézt, ale člověk se pak musí do další překážky napřímit. Polibte mi prdel, šeptnul si možná Galileo, ale jen tak, aby ho ti grázlové neslyšeli. Nechat se zabít pro nic za nic za to nestojí.
Středověk, jak kdysi vysvětloval Werich, není nic konstantního.
Kupčení s vírou se posouvá a jednou se naši potomci na nás budou dívat jako na středověké barbary.
Církev potřebuje mít nohu ve dveřích a tak jménem boha žehná zbraním a v Česku i tunelům na silnici nebo lékařským přístrojům.
Desatero je zapomenuto, a místo přikázání 5, 6 a 7 platí marnost vyjádřená lidovou moudrostí: „Lidi jsou kurvy, mrdaj a kradou.“ A hojně zabíjej, lze dodat.
Nejvyšší představitel katolické církve, papež, je považován za zástupce boha na zemi. Pokud tuto „pravdu“ přijmeme, musíme se ptát, proč ten současný neexkomunikuje z církve politiky, kteří se zasloužili o poslední války. Nebo mu to jeho bůh pro jistotu neradí?