Soudružská návštěva
Poskok ředitele zeměkoule rozdal v Čečensku všechny přivezené notičky i korále, poplácal po zádech všechny loajální domorodce ze seznamu a šťastný, že to má konečně za sebou odletěl do další kolonie. Mediální prostor se vzápětí zaplnil nadšením, opájením se mezinárodním významem Česka a debatami o tom, zda nás fakt, že Mike Pompeo u nás přespal a v Polsku ne, řadí do spojenecké kategorie A+ nebo dokonce A++. Mně notičky ani korále nikdo nevozí, takže si můžu psát co chci a proto mohu návštěvu amerického ministra zahraničí v Česku zhodnotit tak, jak jsem ji vnímal.
Jako klasický velmocenský nátlak. Velice primitivní, protože se to dá dělat určitě mnohem…ééé, nenápadněji? Nicméně to USA nijak nevyčítám. Velmoci tohle dělají neustále, zaprvé prostě proto, že můžou a za druhé, protože jinak by dlouho velmocí nezůstaly. Život je stále především boj o existenci. Navzdory tomu, že v televizi teď dokola říkají opak. Ale odmítám nad tímto smutným faktem radostně hýkat.
Takže, když neskáču radostí nad tím, jak nás Amerika miluje, jak tedy tu návštěvu hodnotím? Tak, že se chtě nechtě stejně musím smát. Protože úplně stejný dojem jsem kdysi míval, když sem na podobně soudružskou návštěvu přiletěl sovětský ministr zahraničí Gromyko. Aby tady rozdal korále, kaviár, notičky a poplácal věrné po zádech. Za ohlušujícího potlesku médií a politiků.
Mnohokrát byla během návštěvy ministra Pompea zmíněna česká suverenita a svoboda a potřeba oboje hájit před Ruskem a Čínou. Se Spojenými státy americkými po boku. Zajímavé. Pokud si dobře vzpomínám, během návštěv ministra Gromyka se vždycky hovořilo zhruba o tom samém, jen to bylo třeba hájit před USA a se Sovětským svazem po boku. Výsledek je ovšem v obou případech stejný: suverenity a významu jsme ve vztahu k nám zrovna vládnoucí velmoci vždycky měli a zase máme asi tolik jako měla a má ďubka v Karibském moři jménem Anguilla vůči Velké Británii.
Ovšem jeden drobný rozdíl tu je. K postavení vazala Sovětského svazu jsme přišli jak slepej k houslím, když si vítězné velmoci dělily po roce 1945 poválečný svět. Po roce 1989, když se tak nějak samovolně dělil ten studenoválečný, jsme měli na výběr. Z postavení servilního vazala Moskvy jsme se tak do postavení servilního vazala Washingtonu vecpali úplně sami a dobrovolně. V hlubokém předklonu.
A když se na praktický výsledek toho počínání teď dívám v televizi a čtu si o něm v médiích, je mi na zvracení. Bravo Havle, bravo Klausi, bravo Zemane. Výsledek návštěvy ministra Pompea v suverénní a svobodné kolonii Česko bude tedy podle mého názoru zhruba tento:
Pokud se něco z toho nestane, budu velice mile překvapený.
Shrňme si to nejpodstatnější. Případné přidělení zakázky na jaderné bloky Rusku – Čínu, jako projev dobré vůle vynechám – by znamenalo závislost a riziko, zatímco přidělení lukrativního byznysu USA znamená nezávislost a bezpečí. Hm. Vzhledem k tomu, že tento nezávislý názor zastává americký ministr a nejrůznější proameričtí hujeři a lobbisté, mám jisté nepatrné pochybnosti o nestrannosti těchto odborných stanovisek. A závislost je velice relativní pojem. Co když na podzim vyhraje senilní Biden, za měsíc to s ním sekne a k veslu se dostane ta americká Dolores Ibárruri, co si ji dědek vybral za viceprezidentku, a z USA se obratem stane něco jako sovětská republika? Bude to fakt o tolik bezpečnější investice?
Čínský Huawei je konkurentem amerických firem, nabízí totéž mnohem levněji a zároveň je velkým hráčem. Vyřadit někoho takového ze hry je vždycky terno. Hlavním argumentem je, že zařízení Huawei představují bezpečnostní riziko – čínský Velký bratr by prý mohl naslouchat. No, možné to jistě je. Nicméně zatím pokaždé, když se něco takového provalilo, stál za tím americký Velký bratr. Za mne jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Jen to bude mnohem dražší.
Boj USA s Ruskem a Čínou, jehož podstatou je, že zmíněné velmoci tak úplně neskáčou, jak Washington píská, je svatou válkou světla proti temnotě a nikoliv snahou o udržení ohrožené americké světové politické i ekonomické hegemonie. A ekonomická i politická závislost na USA jsou nejlepší možnou obranou proti východním temným silám. Řekl nám mnohokrát, abychom to správně pochopili, pan ministr.
No, já vám nevím. Ani ta stará, ještě svobodná Amerika nebyla jako lenní pán nic moc, natož ta Amerika, která se právě před našima nevěřícíma očima vytváří. Co kdybychom se, čistě pro jistotu, alespoň projednou zkusili zachovat tak, jak nám velí pouze náš národní zájem, zájem sice malé ďubky na mapě, ale jenom náš.
Možná nás cizí ministři přestanou plácat po zádech a možná nám už neprodají žádné staré vrtulníky, ani drahý břidličný plyn, upravenou sóju a tak. Ale je ke zvážení, jestli by to třeba nestálo zato. Když nám zároveň s tím i přestanou posílat notičky a peníze na rozesírání…ech, posilování naší občanské společnosti.
Zkusme alespoň jednou jedinkrát každou minutu existence té naší ďubky nelézt nějaké velmoci pokaždé tak strašně a tak hluboko do zadku, zachovejme si nějakou elementární důstojnost a uvidíme, co se stane.
Něco mi říká, že nejspíš nic.
Jako klasický velmocenský nátlak. Velice primitivní, protože se to dá dělat určitě mnohem…ééé, nenápadněji? Nicméně to USA nijak nevyčítám. Velmoci tohle dělají neustále, zaprvé prostě proto, že můžou a za druhé, protože jinak by dlouho velmocí nezůstaly. Život je stále především boj o existenci. Navzdory tomu, že v televizi teď dokola říkají opak. Ale odmítám nad tímto smutným faktem radostně hýkat.
Takže, když neskáču radostí nad tím, jak nás Amerika miluje, jak tedy tu návštěvu hodnotím? Tak, že se chtě nechtě stejně musím smát. Protože úplně stejný dojem jsem kdysi míval, když sem na podobně soudružskou návštěvu přiletěl sovětský ministr zahraničí Gromyko. Aby tady rozdal korále, kaviár, notičky a poplácal věrné po zádech. Za ohlušujícího potlesku médií a politiků.
Mnohokrát byla během návštěvy ministra Pompea zmíněna česká suverenita a svoboda a potřeba oboje hájit před Ruskem a Čínou. Se Spojenými státy americkými po boku. Zajímavé. Pokud si dobře vzpomínám, během návštěv ministra Gromyka se vždycky hovořilo zhruba o tom samém, jen to bylo třeba hájit před USA a se Sovětským svazem po boku. Výsledek je ovšem v obou případech stejný: suverenity a významu jsme ve vztahu k nám zrovna vládnoucí velmoci vždycky měli a zase máme asi tolik jako měla a má ďubka v Karibském moři jménem Anguilla vůči Velké Británii.
Ovšem jeden drobný rozdíl tu je. K postavení vazala Sovětského svazu jsme přišli jak slepej k houslím, když si vítězné velmoci dělily po roce 1945 poválečný svět. Po roce 1989, když se tak nějak samovolně dělil ten studenoválečný, jsme měli na výběr. Z postavení servilního vazala Moskvy jsme se tak do postavení servilního vazala Washingtonu vecpali úplně sami a dobrovolně. V hlubokém předklonu.
A když se na praktický výsledek toho počínání teď dívám v televizi a čtu si o něm v médiích, je mi na zvracení. Bravo Havle, bravo Klausi, bravo Zemane. Výsledek návštěvy ministra Pompea v suverénní a svobodné kolonii Česko bude tedy podle mého názoru zhruba tento:
- naše nové jaderné bloky postaví insolventní a drahý Westinghouse
- naše sítě 5G nepostaví nejlevnější Huawei
- nakoupí se další předražené americké zbraně, které na nic nepotřebujeme
Pokud se něco z toho nestane, budu velice mile překvapený.
Shrňme si to nejpodstatnější. Případné přidělení zakázky na jaderné bloky Rusku – Čínu, jako projev dobré vůle vynechám – by znamenalo závislost a riziko, zatímco přidělení lukrativního byznysu USA znamená nezávislost a bezpečí. Hm. Vzhledem k tomu, že tento nezávislý názor zastává americký ministr a nejrůznější proameričtí hujeři a lobbisté, mám jisté nepatrné pochybnosti o nestrannosti těchto odborných stanovisek. A závislost je velice relativní pojem. Co když na podzim vyhraje senilní Biden, za měsíc to s ním sekne a k veslu se dostane ta americká Dolores Ibárruri, co si ji dědek vybral za viceprezidentku, a z USA se obratem stane něco jako sovětská republika? Bude to fakt o tolik bezpečnější investice?
Čínský Huawei je konkurentem amerických firem, nabízí totéž mnohem levněji a zároveň je velkým hráčem. Vyřadit někoho takového ze hry je vždycky terno. Hlavním argumentem je, že zařízení Huawei představují bezpečnostní riziko – čínský Velký bratr by prý mohl naslouchat. No, možné to jistě je. Nicméně zatím pokaždé, když se něco takového provalilo, stál za tím americký Velký bratr. Za mne jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Jen to bude mnohem dražší.
Boj USA s Ruskem a Čínou, jehož podstatou je, že zmíněné velmoci tak úplně neskáčou, jak Washington píská, je svatou válkou světla proti temnotě a nikoliv snahou o udržení ohrožené americké světové politické i ekonomické hegemonie. A ekonomická i politická závislost na USA jsou nejlepší možnou obranou proti východním temným silám. Řekl nám mnohokrát, abychom to správně pochopili, pan ministr.
No, já vám nevím. Ani ta stará, ještě svobodná Amerika nebyla jako lenní pán nic moc, natož ta Amerika, která se právě před našima nevěřícíma očima vytváří. Co kdybychom se, čistě pro jistotu, alespoň projednou zkusili zachovat tak, jak nám velí pouze náš národní zájem, zájem sice malé ďubky na mapě, ale jenom náš.
Možná nás cizí ministři přestanou plácat po zádech a možná nám už neprodají žádné staré vrtulníky, ani drahý břidličný plyn, upravenou sóju a tak. Ale je ke zvážení, jestli by to třeba nestálo zato. Když nám zároveň s tím i přestanou posílat notičky a peníze na rozesírání…ech, posilování naší občanské společnosti.
Zkusme alespoň jednou jedinkrát každou minutu existence té naší ďubky nelézt nějaké velmoci pokaždé tak strašně a tak hluboko do zadku, zachovejme si nějakou elementární důstojnost a uvidíme, co se stane.
Něco mi říká, že nejspíš nic.