Patrioté na rozcestí mezi lidem a lůzou
1. 3. 2021
Nejde jen o vztahy mýtů, ideologií a konspiračních (fantazijních) vyprávění. Podstatné je připomenutí, že je lid a lůza není totéž. To je naprosto klíčové pro pochopení současného dění a předvídání dalšího vývoje. Právě tenhle rozdíl rozhodne o tom, jestli bude úspěšná vzpoura proti panství současné elity, která vede k sebevraždě sebe i celou západní civilizaci.
Všechno je naopak
Narazili jsme na problematiku, jejíž pochopení není snadné. Mimo jiné proto, že současná elita (ve smyslu viditelných držitelů finanční, mediální a politické moci) i aspiranti na členství v této elitě vynikají právě těmi vlastnostmi, které byly v minulosti typické pro lůzu. Davovost, iracionalita, primitivismus, tupá útěk k jednoduchým vyprávěnkám, nezvládnutá agresivita spojená se zbabělostí.
Vedle toho hraje roli, že se tato „elita“ snaží vytvořit mediální obraz, ve kterém existuje pouze elita a lůza. Kde jsou slova jako vlastenectví, národ, tradice, důstojnost zobrazována jako znak „spodiny“. A do určité míry jsou v tom úspěšní. Vzniká tak celý falešný obraz, ve kterém se za „kosmopolitní elitu“ považují ti, kdo jsou chováním i životními šancemi spíše lůza. Pojem „navoněná bída“, který je poslední době používán stále častěji, to vystihuje správně. Výrazy jako „lůza,“ „chátra“ či „póvl“ jsou naopak – neprávem – nálepkování běžní pracující lidé.
K boji o duši nižších tříd
Proč to vůbec rozlišovat? Výraz „lid“ zní hrdě, výraz „lůza“ urážlivě. Ale jde ještě o něco mnohem důležitějšího. Lid, to je cílevědomá masa schopná (za určitých okolností) měnit svůj osud a otáčet směr dějin. Lůza jsou lidé bez naděje, rozšlapáváni pod nohama mocných. Mění se vlastně jen vládci, osud těch dole je stále stejný.
Lid je schopen revolucí (i když nejsou zdaleka všechny úspěšné) nebo alespoň rebelií. Je schopen svrhávat vládu elit, a třeba i přivést krále na popraviště, zradí-li svou zemi. Lůza vyběhne do ulic a vybije se v neproduktivním násilí, často vůči nějaké bezbranné menšině. Lid – to je dav, který vtrhne do sídla zkorumpovaných úředníků či poslanců. Lůza vyběhne do ulic a zapaluje automobily, zpravidla svých sousedů.
V moderních dějinách vidíme téměř neustálý boj o to, jestli nižší společenské vrstvy budou jednat jako lid nebo jako lůza. O to zápasil Masaryk. To měl na mysli Marx svým rozdělením na „proletariát“ a „lumpenproletariát“. S tím souvisí osvětová činnost, ať už obrozenecká nebo nejrůznější dělnické akademie. Nešlo o to, že by se jejich vedoucí chtěli na někoho vytahovat nebo s někým manipulovat. Podstatné bylo dát lidem možnost, aby pochopili, o co jde, a začali sami zápasit o svůj osud.
V penězích ani titulech to není
Nemáme žádnou všeobecně akceptovanou slovníkovou definici, co je to lid, ani co je to lůza. Nicméně to podstatné je vždy chování a způsob myšlení. Nikoliv majetek, formální vzdělání, kariéra nebo jiný vnější znak. Může v tom hrát roli výchova nebo zděděné schopnosti, ale nakonec stejně rozhoduje osobní volba.
Jako u většiny společenských jevů, i zde platí, že čisté typy jsou poměrně vzácné. Většina z nás je někde mezi. V jednání většiny skupin najdeme různé prvky. Kdybychom měli neomezeně času, mohli bychom se třeba pokoušet o vytvoření jakéhosi indexu lůzovitosti.
Nicméně lze si všimnout řady prvků, které se historicky vyskytují poměrně pravidelně. Vybírám z nich sedm nejvýraznějších, a připomínám, že bude jen málo lidí a skupin, o kterých platí „všech sedm“ nebo „nic.“ Většina z nás má v sobě něco ze vznešeného lidu a něco z lůzy. U většiny z nás se to během života mění.
Hrdí burani versus lůza
Za prvé. Hrdost nebo zakomplexovanost.
„Zakomplexovaný buran se stydí za to, čím je. Cítí nesmírnou vděčnost za každý závan pozornosti, kterou mu aristokracie věnuje, i kdyby to mělo spočívat třeba jen v kopanci do obličeje. Nechá si líbit naprosto cokoliv a doufá, že na něm ulpí aspoň malý kousek vznešenosti šlechtice. O co je servilnější vůči šlechtě, o to víc pohrdá spoluburany. Je ochoten tiše tolerovat i vyhlazovací tábory a plynové komory, pokud je řídí kultivovaní lidé, co čtou Goetha a poslouchají Wagnerovy opery. A naopak si nedokáže představit nic děsivějšího než být okraden ještě horším buranem, než je on sám. Doufá, že si ho vrchnost dříve či později všimne a odmění za jeho poníženost.
Hrdý buran hájí svoje zájmy. Klidně se uprdne v přítomnosti knížete nebo dokonce knížete kopne do zadku. Nenechá si nic líbit a je ochoten za svá práva bojovat. Nikdy se nesmíří se špatnými věcmi jen proto, že je požaduje vrchnost. Jeho loajalita vůči spojencům není neomezená. Nikomu nevěří bezmezně.“
Tak jsem zapsal už před mnoha lety v úvaze o politickém a kulturním buranství. Tentokrát připomenu, že ta zmíněná zakomplexovanost se neprojevuje jenom v pokusech o napodobování životního stylu filmových hvězd, ale také třeba v různých označeních typu „univerzita života.“ Dobrý zedník vystačí s tím, že je zedník a nemá potřebu řešit, jestli má vysokou školu. Za tím je celková spokojenost s životem, a hrdost na to, co člověk dosáhl.
Mezi davem a osobností
Za druhé. Osobitost nebo davovost
Pro lůzu (intelektuálskou i bez formálního vzdělání, bohatou i chudou) platí, že v ní neexistují osobnosti. Od všech se očekává, že budou smýšlet stejně. Od všech se očekává, že budou cítit stejně. Vybočení z řady či nová myšlenka je chápána jako ohrožující. Individuální svědomí, které člověku někdy zabrání jít s ostatními, je pokládáno za ohrožující. Vytlačování nežádoucích je běžné. V takovém prostředí nemohou vyrůst osobnosti, protože každý projev osobitosti je potlačen v zárodku. Nahoru jdou lidé, jejichž hlavní výhodou je schopnost číst instinkt davu a podřídit se mu.
Jak píše Gustave Le Bon: „Vědomí naprosté beztrestnosti a vědomí značné okamžité moci dovolují skupině skutky a činy, jež jsou nepředstavitelné u osamělého jedince. Hlupák, nevzdělanec a závistivec jsou v davech zbaveni své bezvýznamnosti a bezmocnosti, a nabývají vědomí brutální, pomíjivé, ale nesmírné síly.“ Le Bon nemohl vidět dnešní univerzity a davy zaměstnanců redakcí podepisující petice za vyloučení toho či onoho, případně strhávající sochy. Nicméně jeho popis je přesný.
Tak to funguje ve vyšších kruzích – managementech, vedení politických stran, velkých redakcích. To je jeden z klíčových rozdílů mezi „novou aristokracií“ a vládnoucími vrstvami minulosti. Bill Gates by mohla být zaměněn za kohokoliv z tisíců jiných a rozdíl by se nepoznal. A liší se Ivan Bartoš od ostatních ještě něčím jiným než účesem a starou fotkou s logem Antifa?
Má-li lid prosadit svoje zájmy, musí vytvářet prostředí, které produkuje osobnosti – další a další Orbány, Salvini a Bannony.
Knihy. Číst nebo pálit?
Za třetí. Vzdělání. Lid nemá úctu před vzdělanci, ale váží si vzdělání. Chce, aby se jejich děti učily matematice, fyzice, biologii a všemu ostatnímu. Chápe vzdělání jako zbraň, kterou se snaží použít pro své účely. Statkář George Washington a jeho přátelé byli vzdělanější než většina královského dvora – i když neměli žádné formální tituly. Husitská vesničanka znala Bibli lépe než profesionální teologové. Husitský lid ovládal moderní technologie podstatně lépe než ti, kdo pracovali pro panstvo.
Lůza vzděláním pohrdá. Zapaluje knihovny a utíká se k jednoduchým pověrám. Lid – to jsou lidé, kteří v chalupách schovávají knihy před razií panstva. Lůza neumí číst a knihy nenávidí.
S tím souvisí i vztah k vyšší kultuře. Dnes zní neuvěřitelně, že na opery chodili do Národního divadla i příslušníci lidových vrstev. Ještě v 80. letech jste bylo normální, že na představení Prodané nevěsty v sobotu večer byla spousta „jezeďáků“. My Pražáci jsme se jim pošklebovali kvůli neelegantnímu oblečení, ale i tak to byla i jejich kultura (vedle dechovky a vesnických tancovaček). Bylo také normální, že se člověk aspoň jednou či dvakrát za život podívá do Národního muzea a Národní galerie. Dnes tyto instituce slouží „kosmopolitní elitě“ a s národem nemají nic společného. Ale lidé si celý ten kus světa nechali ukrást příliš snadno. Kdo dnes pustí svým dětem Smetanovu Mou vlast?
Prvek, který tím vším prostupuje spojuje, je četba. Vzniká celá škála přijímání obsahu od čtení složitých knih přes jednoduché knížky, různě složité články… až po videa, kde vám někdo dramatickým hlasem řekne, čemu máte věřit, vyvolá správnou emoci, a s nějakým zdůvodněním se nenamáhá. Nejde o jednotlivé názory, ale o nastavení myšlení. Jedni se učí složitějšímu přemýšlení, druzí se učí rychle nechat se strhnout pocity. Ty první jsou pak schopni diskutovat s vědci, a do značné míry je kontrolovat, ti druzí jsou bezbranní vůči manipulaci. A kruh se uzavírá.
Zabte černokněžníka!
Mimochodem, i vztah k životní zkušenosti může mít různou podobu. Někdo ji pod vlivem propagandy úplně zahodí nebo změní, někdo se jí vzdává jen velmi neochotně. Všimněte si třeba, kolik lidí se celý život nechávalo očkovat, aniž by jim to působilo jakékoliv problémy. A pak stačilo pár dnů intenzivního přesvědčování, a zjistili, že jsou vlastně rozhodnými odpůrci očkování. Celoživotní zkušenost zahozena.
Za čtvrté. Věda a racionalita. Lid je nedůvěřivý. Posuzuje a porovnává se svou zkušeností. Není imunní vůči hloupým pověrám (stejně jako není imunní žádná jiná společenská vrstva), ale dokáže se učit. Do určité míry uvažuje o následcích a do určité míry přemýšlí o budoucnosti své i dalších generací. To souvisí se vzděláním více, než se zdá na první pohled.
Pokud umím počítat, pokud mám základy logiky, pokud jsem zvyklý přemýšlet, tak své životní zkušenosti vyhodnocuji jinak, a mohu se o ně pevněji opřít.
Lůza je emotivní a impulsivní. Neexistuje pro ni delší přemýšlení. Utíká se k pověrám hlavně proto, že je to snadné – během pár vteřin máte jasno. Rozum vidí jako svého nepřítele.
To se pochopitelně projevuje ve vztahu k technice. Lidový mlynář zavádí ve svém mlýně elektřinu. Lůza hrozí, že mlýn zapálí, protože se bojí ďáblova vynálezu. To je dáno mimo jiné tím, že onen mlynář strávil nějaký čas samostudiem, a ví, o co jde. Ti druzí ten čas strávili nasloucháním hrůzostrašných vyprávění o elektrických strašidlech.
Rozum a cit. I v politice
Za páté. Časový horizont. Lůza chce změnu okamžitě. Vyběhnout na náměstí, změnit režim a večer téhož dne si už užívat vyšší životní úrovně.
Pro lid je naopak typický dlouhodobý setrvalý tlak na změnu. Každý den, každý rok, kousek po kousku. Na to narážel Masaryk, když znovu a znovu doporučoval „každodenní drobnou práci“ místo menších změn.
Za šesté. Zvládání života. Lidové vrstvy dokážou udržet pohromadě rodiny, dokáží si udržet pracovní morálku a sebeúctu. I když je tlak stále větší, pořád ještě dokážou nějak prokličkovat. Životy lůzy se už v mnoha případech rozpadly. A mezi tím je spousta lidí, kteří velice těžce bojují o udržení jakž takže spořádaných životů.
Za sedmé. Rozum nebo emoce. „City projevované davem jsou vždy velmi jednoduché a velmi přehnané. I v tomto směru se jedinec v davu blíží bytostem primitivním. Neschopen odstupňování vidí věci jenom v hrubých rysech a nezná mezistupně… Jednoduchost a přehnanost citů působí, že davy neznají pochybnost ani nejistotu. Zacházejí hned do krajností podobně jako ženy. Jednou vyslovené podezření se stává okamžitě nepopiratelnou pravdou. Počínající antipatie nebo odpor, které by si osamělý jedinec téměř neuvědomil, mění se u jedince v davu ihned v hlubokou nenávist.“ Tolik podruhé Gustave Le Bon.¨
Každý je občas stržen emocemi. Každý se může stát součástí davu. Ale pro lidové vrstvy je to jenom jednou z částí života. Lůza je emotivní a davová z principu. Není schopna se zastavit. Není schopna přemýšlet. Není schopna plánovat.
Proč elity potřebují lůzu
Vlastně bychom mohli vykreslit jakési ideální typy. Na jedné straně sedlák, co dobře spravuje svůj statek, postará se o své blízké, čte knihy, přemýšlí a roky připravuje změnu. Na druhé straně bezdomovec nebo nádeník, který neví, na které ubytovně bude příští týden spát, ale který se dusí vzteky.
Jenže ve skutečném životě se takové krajní typy vyskytují jenom vzácně. Většina lidí je někde mezi. A mění se to i během života.
Kromě toho, rysy lidovosti či lůzovitosti nejsou ani tak otázkou jednotlivců, jako spíš skupin a společenství, které se mohou navzájem povzbuzovat v různých postojích a charakterových rysech.
V celkovém obrazu společnosti nemůže chybět mocenská elita – patriciové, aristokraté, továrníci, příslušníci vládnoucí strany nebo kdokoliv jiný. Je neštěstím naší doby, že „nová aristokracie“ si osvojila psychologii a chování lůzy. Rozpadá se tak celá společnost.
Mocenská elita se pochopitelně vždy snaží, aby lůzovité převládalo nad lidovým. Prostě proto, aby jim nevyrostl soupeř. Ale i proto, že lůza představuje dokonalé zákazníky i dokonalé zaměstnance. A vlastně i dokonalou politicky podřízenou masu neschopnou odporu. To nemusí mít povahu přesného cíleného plánu. Stačí intuitivní nastavení, které působí, že lůzovité rysy jsou systematicky podporovány a že útoky naopak cílí na všechno, co se tomu vymyká. Je náhoda, že Nová republika je atakována častěji než servery šířící absurdní konspirační historky? Není za tím spíš to, že je pokládána za nebezpečnější?
Lidový odpor nebo bezmocný vztek
Vše ovšem nasvědčuje tomu, že sebedestrukce nové aristokracie probíhá rychleji než sebedestrukce společnosti jako celku. Oslabení je otázkou času. Ale objeví se této elitě soupeř? Vznikne vrstva schopná proti neosobnostem postavit osobnosti? Bude jí soupeřem lid schopný odporu nebo lůza schopná jen bezmocného vzteku? Nenechme se mýlit. Motorem společenské změny není zoufalství. Motorem společenské změny je síla. A navzdory tomu, co zpívá Daniel Landa, moc nejsme „my“ – pokud je tím výrazem myšlen momentální dav.
Bylo by krásné apelovat na patriotické politiky, aby povzbuzovali k cílevědomosti, racionalitě a dlouhodobé práci – spíš, než aby se vezli na vlně momentálních emocí. Ale zůstaňme na zemi. Český Orbán ještě nevyrostl.
Nicméně pozitivní je, že se stále častěji mluví o novém národním obrození. Má-li být úspěšné, musí obnášet povzbuzování nové lidovosti. To není jen otázka folklórních tanců a dějepisu, ale celkového vzdělání, racionality, osobnostního růstu a schopnosti zvládat vlastní životy. Bez toho se nezmůžeme na nic jiného než na občasné výbuchy hněvu. Budeme toho schopni?