Prodáváme hezky česky. Jasně. Ale zahraniční potraviny...Expertka ukazuje fakta

rozhovor s Mgr. Ing. Jarmilou Dubravskou, PhD.
7. 3. 2021   ParlamentníListy
(Na snímku Mgr. Ing. Jarmila Dubravská, PhD., členka Evropského hospodářského a sociálního výboru

Kolik procent českých potravin se tedy u nás prodává?

V maloobchodě se prodává 20 až 27 procent zeleniny, kolem 30 procent ovoce, 40 procent brambor a bramborových výrobků, 30 až 35 procent vepřového masa, 50 až 57 procent drůbežího masa a 50 až 55 procent vajec českého původu. Myslíme tím opravdu české slepice chované v České republice, ne tedy vejce od českých slepic chovaných v Polsku, co jeden z maloobchodů tvrdil, když chtěl vysvětlit, že označení PL je vlastně původem Česká republika, ano i takové absurdity v honbě za ziskem se dějí. Naši zemědělci a potravináři ale svou produkci nemohou v maloobchodním prodeji prodat. Ne, že by kvalita nebyla lepší nebo potraviny jsou dražší. Často je naše domácí zboží výrazně kvalitnější, je čerstvé, často je naše zboží levnější, protože jsme nuceni prodávat pod nákladové ceny a tím zisk maloobchodům neúměrně roste. Ale to vy, spotřebitelé, nevíte, že to, co jsme my, zemědělci, prodali za 2,5 korun, vy koupíte za více než 20 korun. To je reálný prodej u brambor. Není zájem od majitelů maloobchodního prodeje, není zájem od nákupců potravin pro maloobchod, nakupovat české zboží. Je zájem nakupovat co nejlevnější zboží a prodávat ho co nejdražší. To je realita dnešních dnů. Maloobchod musí přece v první řadě prodat přebytky ze svých zemí, které jsou v řadě komodit několikanásobně více dotovány, přestože výrobní náklady jsou u nich vyšší než u nás.

Tento tlak na uvolnění trhu pro dodavatele ze starých zemí přináší u nás stagnaci až likvidaci středních a menších podniků. A v poslední době došlo už i na ty větší, které ještě dokázaly dosud odolávat nízkým nákupním cenám stanoveným smlouvami ze strany maloobchodu, často pod výrobními náklady. Jak tomu větší výrobci mohou vzdorovat? Jen díky vysoké produktivitě práce, nejmodernější technice a technologii, rozložením rizika, díky úsporám. Ale tomu je už konec. Není možné prodávat se ztrátami donekonečna a maloobchod to ví. Beze změn podmínek a bez zákona skončí i poslední větší české podniky s vysokou produktivitou práce, s nejmodernější technikou a technologií, které jsou dnes už poslední konkurenceschopnou hrází, hrozí úplná likvidace čerstvé české potraviny. Tlak na náš trh neplněním přístupové smlouvy v části tzv. Společné zemědělské politiky a jednotného trhu, který nikdy neexistoval, dostaly (myšleno SZP a jednotný trh dohromady) zemědělce a potravináře produkující potraviny z českých surovin na kolena. A bez pomoci zákonných opatření české podniky opravdu skončí. To není černý scénář, to bude realita.

Řeči o tom, že český zákazník může kupovat domácí potraviny a tím mohou zemědělci a potravináři (myslíme tím opravdu české potravináře, ne ty, kteří se za české jenom vydávají tím, že jsou sdruženi v různých organizacích, ale je to jen zahraniční kapitál, který je dobře investován a rozhoduje pod rouškou „českého původu“) vyrábět domácí potraviny, je směšná lež. Pokud maloobchodní prodejce nekoupí a nevystaví na svůj pult domácí potravinu, nemá možnost si ji kdokoliv koupit. Mluvit o tom, že máme vychovávat českého spotřebitele ke koupi domácích potravin, je směšná manipulace s důvěřivým spotřebitelem. Lži o tom, ať se prosadí domácí producenti svou kvalitou, jsou liché, pokud nebudou mít maloobchodní prodejci povinnost na pult zboží umístit a následně prodat našim spotřebitelům za férové ceny, nedostane se nikdy kvalitní české zboží ke spotřebitelům. Ví dnešní zákazník, že vepřové maso se už šest měsíců prodává pod výrobními náklady? Měl možnost koupit kvalitní české vepřové maso bez toho, aby zaplatil maloobchodu 100, 200, 300 a víceprocentní obchodní přirážku? Tento pozměňovací návrh zákona o potravinách vznikl z důvodu, že přes již velmi nízkou výrobu nejsou domácí potraviny na pultě, ale na pultě jsou potraviny dovozové. Tím je vytvářen tlak na likvidaci českého zemědělství a potravinářské výroby. Proto pak musí český zemědělec prodat část své produkce do zahraničí s velkými ztrátami. Naopak se na pultě objevují zejména dovozové produkty, a to i v případě, že český zemědělec a potravinář má k dispozici kvalitní potravinu z domácí produkce.

Vyhrožování, že porušujeme společný trh, jsou směšná (tímto se může ohánět jenom ten, komu chybí v hlavě mozek). Opak je pravdou, společný trh je porušován starými zeměmi od roku 1990 (tehdy ještě nepřípustný dumping) a od vstupu do EU v roce 2004 nastavenými podmínkami a rozdílnou mírou podpor, na základě perfektně znalých poměrů u nás a díky naši naivitě. Došlo k likvidaci zemědělských a potravinářských výrob. V roce 1990 byl rozsah výrob, jako jsou ovoce, zelenina, brambory, vepřové maso, hovězí maso, mléko a dalších komodit na 100 hektarů zemědělské půdy téměř stejný, jako ve vyspělých zemích západní Evropy. Česká republika byla vývozcem většiny základních potravin. My jsme však vyváželi to nejkvalitnější, co jsme doma vyrobili, k nám se však to nejkvalitnější dnes nevozí. Neplněním a nedodržováním nastavených pravidel „Společné zemědělské politiky a jednotného trhu“ bylo postupně likvidováno české zemědělství a trh s potravinářskými výrobky.


Nelze dále pokračovat a trpět likvidaci našeho trhu s potravinami a je nutné ....

(celý rozhovor najdete ZDE)