Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží
Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.
V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce?
Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…
Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury?
Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.
Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci. Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?
To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.
Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?
Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.
Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?
Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.
Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená?
Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.
Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory?
Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.
Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit?
Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba.
A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.
A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas?
Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.
Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.