Daniel Herman nekompromisně ve stopách Emanuela Moravce

Už při prvním spatření jeho tváře a při prvním zaslechnutí jeho hlasu musel každý vnímavý člověk konstatovat jediné: tenhle odsvěcený farář se přírodě a Bohu nepovedl, je to kaz, který se neštítí a ani v budoucnu nebude štítit jakéhokoli činu směřujícího proti dobru a lidství, a stejně jako se vzdal svého náboženského poslání, vzdá se v budoucnosti i zájmu národa, ze kterého vyšel.

Vzdá se všeho ušlechtilého, co mu lidé z jeho okolí kdy vštěpovali, zboří mosty, bude brojit proti svým, a s veškerou náruživostí zla v sobě bude sloužit cizím, pokud ovšem shledá zabezpečeným, že ti cizí jsou dost silní na to, aby ho v jakékoli možné krizi před jeho lidmi ochránili. A aby mu poskytli cosi jako kredit svého zahraničního zastánce a podporovatele, nad všechny ostatní cennějšího o to, že pochází z tábora těch, kteří z vůle a rozhodnutí oněch lidí cizích, měli po vítězné válce proletět komíny koncentráků k nebi hned po židech.

Což byl přesně typ člověka, vhodného pro to, aby se v roce 2016 jako první člen české vlády (ministr kultury), účastnil sudetoněmeckého sjezdu v Norimberku, čili srazu těch, kteří na Hitlerův rozkaz rozbili náš stát Čechů a Slováků a uvrhli nás do německého područí, v němž jsme měli už definitivně a naposledy vydechnout.

„Milí krajané (Liebe Landsleute)“ oslovil ministr Herman shromážděné sudetoněmce, kterýmžto oslovením neučinil nic menšího než to, že se jím pokusil rozbít či aspoň očernit poválečné uspořádání Německa a Evropy, jak o něm v roce 1945 rozhodly vítězné mocnosti (USA, Británie a Sovětský svaz), na konferenci v Postupimi, obrátit výsledek války v její pravý opak a všeobecně známé násilníky a utlačovatele proměnit v jejich bezbranné oběti.

Jak „milí“ tito Landsleute zvláště na nás Čechy a Slováky byli a jak vlídně na nás nahlíželi, dokládají tato zachovalá hlášení RSHA, čili Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, jak je v knize So oder so uvedl historik B. Čelovský:

„Německé obyvatelstvo v Sudetech bylo atentátem na R. Heydricha nanejvýše rozhořčeno a žádalo o nejpřísnější represálie až po zastřelení tisíců Čechů (1. 6. 1942)

„Také nyní požadují němečtí obyvatelé likvidaci českého problému co nejradikálnějším způsobem (11. 6. 1942)

A o jaký způsob jde, osvětlil tento tajný oběžník vedoucího kanceláře NSDAP Martina Bormana ze dne 8. 6. 1942: „Je již dnes slyšet hlasy, že jakmile se dokončí evakuace (rozuměj zabití a spálení -pozn. LM) Židů, musí se začít s vysídlením (čili téhož – pozn. LM), Čechů“.

Tolik k plánu našeho konce, který sice nevyšel, ale vyšlo aspoň cosi jako jeho ne sice plnohodnotná, ale i tak cenná obměna, spočívající ve skutečnosti, že to, co oslovením sudetských Němců „Milí krajané“ náš bývalý ministr v roce 2016 mínil, se stalo i dnešním stanoviskem Evropské unie i celého západního světa – a teď jde už jen o to, aby se stalo i stanoviskem a názorem nás Čechů. Abychom i my konečně pochopili, že v Postupimi Angličané a Američané Stalinovi zbaběle ustoupili, že všechna utrpení 2. světové války nezačala německým útokem na Polsko, ale uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop, že Sovětský svaz byl vždy rozhodnut Německo napadnout, takže Hitlerova válka proti SSSR byla skutečně jen válkou preventivní čili obrannou – a že tedy nebýt SSSR, byl by ráj na zemi, a byl by jím i dnes, nebýt Ruska.

Divíte se tedy dnes tomu, že náš někdejší ministr, který už v roce 2016 tohle vše chápal a tomu všemu dobře rozuměl, si na letošní sudetoněmecký sjezd v Mnichově zajel převzít nejvyšší ocenění sudetských Němců, jímž je Evropská cena Karla IV? Která tak neodbytně připomíná Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, jež zřejmě byl sudetoněmecké ceně Karla IV vzorem. A to ve všech ohledech.