Ukrajinismus a otázky jazykovědy

Maxim Sokolov

15. 9. 2021

Brožura J. V. Stalina „Marxismus a otázky jazykovědy“, která vyšla v roce 1950, překvapila výběrem tématu, jakkoli koryfej všech věd si samozřejmě umí poradit se vším. V této brožuře však ani ti největší tehdejší antistalinisté (v emigraci), dokonce ani ti pozdější nenašli nic skandálního a principiálně závadného. Brožura uspokojila všechny, což se ne vždy stávalo s jinými vizionářskými vystoupeními soudruha Stalina.

To interview na téma jazykovědy, které poskytl rozhlasové stanici „Radio Svoboda“ tajemník ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany, luganský kozák A. M. Danilov, vyvolalo mnohem kontroverznější výměnu názorů.

To, že Danilov upozornil na velký význam současného celosvětového „koiné“ a vyzval k zavedení anglo-ukrajinské dvojjazyčnosti („Jsem pro dva jazyky v naší zemi. Anglický jazyk musí být povinný. Pokud mluvíme o civilizovaném světě, tak anglický jazyk je jazykem civilizované komunikace. Všichni musí umět anglicky. Je to těžké pro ty starší, to je jedna věc, ale od mateřské školy to musí ve školách být povinně.“), nikoho do extáze nepřivedlo. I u nás, a to včetně nejvyšších společenských tříd, vládne směsice angličtiny a obecné ruštiny, proč by tedy Ukrajinci nemohli míchat jejich „movu“ se slangem, obzvláště ve svém současném polokoloniálním statutu.

Zaujala jiná věc. Tajemník rozhodně prohlásil: „Domnívám se, že jednou ze základních věcí bude, že se musíme zbavit azbuky a přejít na latinku.“ Přitom v kyjevském vládním systému není tajemník RNBO ten nejméně významný člověk, není to aktivistický novinář, který může v rámci základní loajality naplácat, co chce. Svého času byli sekretáři RNBO Turčinov a Porošenko, takže je to velmi významný post, a totéž lze říci o slovech tajemníka.

Samozřejmě, že některé námitky vůči Danilovovi prosazujícímu latinku se míjí cílem. To, že peníze, které bude nutné vynaložit na reformu systému psaní, by byly rozumněji vynaložené na nemocnice, silnice či pečovatelské domy, se říká vždy. Takové reformy se přitom obvykle neprovádějí v obdobích klidu a prosperity. Reforma ruského pravopisu v roce 1918, přechod turečtiny na latinku v roce 1928, piruety s jazyky národů Sovětského svazu, jež byly nejprve (ve 20. letech 20. století) převedeny do latinky a o deset let později do azbuky, byly tohle léta hojnosti?

Ne, byly to ideologické epochy a my na ideologii nešetříme.

Problém je jiný. Seznam profesí A. M. Danilova je: Veterinář, právník, učitel, manažer, podnikatel. Profese jsou to důležité, ale lingvista mezi nimi není. Ortografická reforma však minimální jazykové znalosti vyžaduje.

Hlavní chyba diletantů spočívá v tom, že se mu úkol zdá velmi jednoduchý. „Pište, jak to slyšíte, a budete šťastní. Filologové jen všechno komplikují.“

Potíž je v tom, že živá a psaná řeč nejsou nikdy v dokonalé rovnováze. Úkol lze přirovnat k zobrazení zeměkoule, tj. trojrozměrné koule do mapy, tedy do dvojrozměrné roviny. Ať už zvolíte jakýkoli způsob projekce mapy, zkreslení je nevyhnutelné. Buď bude Grónsko větší než Afrika, nebo něco jiného. Stejně tak je to s jazykem.

Současně samozřejmě různé skripty mají různé problémy. Například latinská abeceda, na rozdíl od cyrilice, je špatně přizpůsobena přenosu sykavek (š, šč, ž), které jsou u slovanských jazyků časté, ale také zobrazení tvrdosti/měkkosti souhlásek, které ve východoslovanských jazycích mají rozlišovací význam.

Tohle vše se dá samozřejmě řešit. Můžete psát, stejně jako v polštině, „jeszcze“ (ve významu „ještě“, „více“), písmena můžete ozdobit diakritikou, konečně můžete jen vymýšlet nová písmena jako německé ostré s (ß). První zkušenost s takovým evropským vynálezem odhalil franský král Chilperich vládnoucí v 6. století n. l., který navrhl speciální znak pro psaní mezizubních souhlásek podobných těm, jež jsou v angličtině označeny kombinací th. Předchozí pravopis přikázal vymazat pemzou z pergamenů. Pravda, ne vše se povedlo, ale pokus proběhl.

Mezitím se otázka, co se starými pergameny, tedy se starým korpusem psaných textů, vždy znova vynoří při jazykových reformách. A dvojnásob při tak lehkomyslných a bezohledných, jaké navrhl tajemník Danilov.

Anglický pravopis je přece prostě hrozný, napíšeš „Liverpool“ a čteš „Manchester“. Francouzský je jen o trochu lepší. Tak co brání ho vzít a zjednodušit?

Brání tomu velikost souhrnné knihovny, tedy korpus textů v daném jazyce. Když je taková knihovna velmi rozsáhlá a navíc je stará mnoho století, je otázka okamžitě smetena ze stolu, protože reforma pravopisu by z celé této knihovny udělala odpadový papír. Cenou za řešení problému je úplný rozchod s předchozím napsaným, tedy kulturní, vědeckou, vzdělávací atd. tradicí.

V případě reformy podle Danilova přestanou obyvatelé Ukrajiny rozumět nejen „veršům od Alexandra“ (odkaz na Puškina – pozn. překl.), to je možná dokonce jeden z jejich cílů. Stejné neštěstí je ale postihne s „Tarasovým blábolením“ (odkaz na Ševčenka – pozn. překl.), stane se stejně nečitelným jako Alexander. Šťastným Ukrajincům tak zůstanou jen komiksy v newspeaku.

Všimněte si, že reformy jsou relativně bezbolestné, pokud je populace negramotná nebo zcela negramotná a korpus předchozích textů je malý nebo zcela chybí, jako tomu bylo například u mnoha národů SSSR. Pokud zastánci „evropské pěšiny“ věří, že ukrajinský jazyk je de facto nepsaný, což znamená, že náklady na reformu budou minimální, co se na to dá říci? S takovou ukrajinofobií se nesetkáte ani v tom nejstrašnějším ruském světě.

Tajemník RNBO je však mimořádně potěšen: „Pokud se zastáncům ruského světa přitížilo, znamená to, že Ukrajině se povede dobře.“ Významný kyjevský hodnostář je připraven, že jako naschvál ruskému světu rozpoutá kulturní katastrofu na Ukrajině, tedy zmrazí svým krajanům nejen uši, ale i mozky a další části těla.

Snad ho zastaví ti „svidomí“ Ukrajinci, kteří se ještě úplně nezbláznili.

Převzato z RT

***

Po zeměkouli kolem energetiky

Sergěj Vasiljev

16. září 2021

V souvislosti s mimořádným růstem cen zemního plynu a energetickou panikou v EU je vhodné se podívat na jednání „západních partnerů Ruska“ usilujících o dohnání ujíždějícího energetického vlaku s případným vhozením klacku do kol. Zima je na krku.

V irácké Basře má být realizována akce čtyř velkých energetických projektů francouzské Total za 27 miliard USD. Média vytrubují do světa, že bylo nalezeno řešení nedostatku elektřiny a přerušování jejích dodávek a obyvatelstvo že bude mít své potřeby zajištěny. Vyřeší to Total.

Jenže přerušování dodávek je každoroční a je způsobeno nevyřešeným systémem zásobování elektřinou a horkem. Vláda Iráku má na řešení věci zájem. Tendr na naleziště Rataví proběhl již před několika lety, kdy nebyla dlouhá jednání ani se Saúdy, ani s Brity nebo Francouzi.

Letos se sešlo několik faktorů: Odchod USA z Afghánistánu, panický strach z neschopnosti iráckých justičních struktur vypořádat se s teroristickým nebezpečím, každoroční období veder (stávky a ještě silněji postižená energetická infrastruktura) a odpojení dodávek plynu ze strany Íránu. Znamená to, že obyvatelstvo s nedostatkem běžných služeb postižené panikou je  při stálé přítomnosti ozbrojenců ochotno přijmout kohokoliv.

Tady přijíždí do Iráku Macron a slibuje, že Francie nikoho neopustí, tak jako to praktikují USA. Jenže jeho slova je potřeba brát s ohledem na nikdy nekončící spolupráci jeho země s USA. Paříž vždycky přijímala při konfliktech logistickou a informační podporu USA a zpravodajské informace ze štábu „Unwavering Determination“. Takže francouzský kontingent bude jednat ve shodě s poskytovateli informací. Ohromný infrastrukturní projekt nebude budován ihned a potíže obyvatel neskončí ani v průběhu dvou let.

Plynové pole Rataví lákalo mnoho let Saúdy a vstoupit tam chtěla i Británie, ale byla šikovně vyřízena skandálem s úplatky.

Snahy vyhrát tendr na rozvoj Rataví se ukázaly po příchodu k moci současného proamerického předsedy vlády Al-Kadhimího, který vztahy se Saúdy začal normalizovat. Za prezidenta Trumpa se plánoval společný americko-saúdský projekt na vybudování plynového uzlu pod vedením Saudi Aramco.

Po nástupu Bidena do funkce prezidenta USA se ochladily vztahy s Rijádem a o společném projektu se nemluví. Avšak po rozdělení globalistických hodnot (Pařížská dohoda o klimatu, společný nátlak ExxonMobil a podporování trhu se zelenou energií) nevypadá projekt Total se svým přistáním na íránském trhu nijak mimořádně. Navíc se dlouholeté rvačky o Rataví musely dříve nebo později skončit. Zde pomohl Írán (oteplení vztahů a aktivizace mezinárodních kontaktů mezi Paříží a Teheránem). Bagdád je odpojen od volného plynu z Východu, irácká vláda musí tendr aktivizovat.

Uzavřením velkého kontraktu s gigantem Total nabývá Paříž dřívější stabilizované postavení v energetickém sektoru Iráku. Ve své době získal Total na rozvoji polí v Kirkúku a v roce 2000 spolkl druhou francouzskou ropnou a plynovou společnost Elf Aquitaine. Ta měla podle francouzského prezidenta de Gaulla zajistit i po dekolonizaci přístup Francie ke strategické surovině. Stalo se tradicí jmenovat do čela společnosti francouzské zpravodajské důstojníky a po sloučení obou společností zřejmě nedá francouzský stát kontrolu do soukromých rukou.

Elf Aquitaine realizovala naleziště ve východní části země a v osmdesátých letech měla také možnost získat přilehlá naleziště v irácké provincii Chúzestán. Francouzští energetici tlačili na Saddáma Husajna, aby rozpoutal válku mezi Irákem a Íránem.

Jednání Francie v Jižní Americe je jiné než její jednání v Iráku nebo v Libyi. Paříž se nemůže honosit ohromnými investicemi a nadvládou svých paliv nízké kvality v ekonomice zemí Jižní Ameriky. Zde si všechno přisvojily USA, Čína, Nizozemí, Kanada a Španělsko. Přesto je Francie vlivná a přebírá obchody druhým. Příkladné je její jednání v Kolumbii.

Paříž se stala prostřednicí mezi FARC a Bogotou. Oběma stranám konfliktu poskytovala diplomatické služby. Musela zasáhnout v únosu prezidentské kandidátky Betancourtové s dvojím občanstvím – kolumbijským a francouzským. Francouzské nadace a nevládní organizace začaly sponzorovat mírové projekty v zónách konfliktu a tak posílily vliv na politický proces v zemi. Kolumbie dostává od Francie největší zahraniční pomoc v Americe.

Na kolumbijském trhu dominují francouzské obchodní řetězce a Francie je největším zahraničním zaměstnavatelem v zemi, zaměstnává 120 tisíc lidí. Bogota si tyto velké společnosti netroufá omezovat. Francie také už od konce 19. století trénuje a vyzbrojuje kolumbijskou policii. A od konce šedesátých let dodává do země mnoho vojenské techniky.

Kolumbie chce vyměnit zastaralé fregaty třídy Admirál Padilla, dodávky na prvním místě jsou z Naval Group a společnost krom toho protlačuje ponorky. Některé jsou již nasmlouvány pro Brazílii a Chile, a Kolumbie o ně také projevuje zájem.

Na řadě je i podpora zelené energie. V Kolumbii v tomto směru vede EDF spolu s dalšími firmami (zelená energie a solární panely).

Mezi Bogotou a Paříží jsou i historické a kulturní vazby, které trvají dodnes. Ve druhé polovině dvacátého století byla Bogota politicky zcela orientována na Washington, ale političtí uprchlíci utíkali namísto do USA do Francie. O spolupráci s Kolumbií usiluje Čína a snaží se vniknout do jejích záležitostí.

Ve vztahu k USA je zřejmý střemhlavý úpadek. @CIG_Telegram uvádí mapu amerických základen v regionu kolem Íránu. Afghánistán je už mimo a nyní se ztrácí i Saúdská Arábie. Významné je už jen ústřední velitelství v Dauhá (ale proslýchá se o stažení do roka) a koordinační štáb operace „Unwavering Determination“ v Sýrii a Iráku. Ohledně Iráku se mluví o zachování přítomnosti, ale o změně formátu.

Do vakua vytvořeného po neúspěšném zničení Íránu se sune Čína i Írán. To je z globalistického pohledu mimořádně výhodné.

Demokraté nyní protlačují globalistické trendy, sesazují vedení ropných gigantů a prosazují „zelenou energetiku“. Pokud se blízkovýchodní region ještě více propadne do chaosu, bude konflikt nízko stojících elit v USA s rozdělením společnosti pokračovat. Krize v USA je modelem otřesů ve zkostnatělé Evropě. „Horečka“ pevnosti demokracie se jako bumerang odrazí na aktivitě lidových mas a nepokoje v tradičních evropských zemích způsobí vždy fungující chaos. Světové elity budou za pomoci úspěšných schémat vždy vydělávat. Pro Rusko existuje jiný scénář:

Několik publikací v západním tisku v srpnu nečekaně osvětlilo skutečné příčiny vzniku Pařížské dohody. Podrobná analýza ukazuje, že boj proti globálnímu oteplení je až na druhém místě. Hlavní důvod proč je kladen důraz na odstranění uhlíkové stopy, je vytvořit pro Rusko takové problémy, aby se zřeklo ovládnutí Arktidy. Tímto se „partneři“ Ruska zbaví konkurence ruské ropy a plynu a ruskou ekonomiku oberou o pořádný kus zisku.

V srpnu oznámila ruská vláda na svých webových stránkách téze koncepce rozvoje vodíkové energetiky. Jejím cílem je odhalení národního potenciálu v oblasti výroby, využití a vývozu vodíku a vstupu Ruska mezi vůdčí země v této oblasti. Přáním Západu je, aby se Rusko vzdalo fosilních paliv a připojilo se k výhradní zelené energetice. Odmítnutí uhlí a ropy by Rusko stálo biliony rublů a znamenalo by brzdu hospodářství a nikoliv investice pro lepší život. Když bude Rusko investovat do ozelenění energetického sektoru, nepřijde efekt hned, přijde-li vůbec.

Americký portál Oil Price zabývající se vším kolem ropy a plynu vyjádřil znepokojení nad „plány některých zemí přijmout strategii ve věci ropy a plynu v Arktidě“.

Nátlak na Rusko za pomoci Pařížské dohody přinesl již před lety Západu dobré výsledky. Tenkrát některé skupiny vědeckých ekologů ujišťovaly, že Rusko vypouští do atmosféry čtyřikrát až jedenáctkrát více oxidu uhličitého než absorbuje. Existoval však také tým specialistů, kteří tvrdili, že Rusko ve skutečnosti překrývá své emise čtyřnásobnou absorpcí. Na Západě to nebrali v úvahu. Podstata rozdílu byla ve způsobu výpočtu. Zastánci ruské viny v katastrofálním znečištění atmosféry pominuli vliv boreálních severských lesů, které zabírají asi třetinu celosvětové plochy lesa a které se ze 70 procent nacházejí v Ruské federaci.

Západ nemá čas na to, aby zamezil přání Ruska využívat bohatství Arktidy. Avšak hledí tlačit na Rusko prostřednicím „starosti o budoucnost planety“. Kdyby Rusko odmítlo využívat Arktidu, zhoršila by se jeho hospodářská situace. Arktida by se změnila na pusté území, které by Západ převzal za pakatel.

Převzato z RussiaPost.su

***

Jaderná Austrálie a cena spojenectví Anglosasů

Anton Kaněvskij

18. září 2021

Fragmentace kolektivního Západu

Austrálie má 25 milionů obyvatel a je na samém konci světa. Ve světové politice ani ve světových zprávách nebývá příliš uváděna. Dokonce si ani Biden nemohl vzpomenout při vystoupení ohledně společného prohlášení USA, Británie a Austrálie o vytvoření nového svazku tří zemí na jméno australského předsedy vlády Morrisona a nazval jej „hochem ze země opačného konce světa“.

Dne 16. září přinesly informační kanály zprávu o tom, že australské námořnictvo dostane nejméně 8 atomových ponorek vystavěných v loděnicích v Adelaide, což Austrálii zajistí „bezprecedentní vojenský potenciál a vyžádá si významné zvýšení rozpočtových výdajů na obranu“. Nové ponorky budou stát 90 miliard australských dolarů (65,9 miliard amerických dolarů). Osm jaderných ponorek je přibližně tolik, kolik mají dohromady vojenská námořnictva Francie a Británie. Třeba Indie má dosud jen dvě atomové ponorky, z čehož jedna (Nerpa) je pronajatá z Ruska na 10 let. Pět ponorek je ve výstavbě nebo se výstavba plánuje.

USA a Británie pomohou Austrálii zajistit jaderné válečné námořnictvo v rámci třístranné dohody AUKUS. Podle australského ministerského předsedy je toto partnerství „největší iniciativou v otázkách bezpečnosti“ od roku 1951, kdy byl vytvořen vojenský svazek Austrálie, USA a Nového Zélandu ANZUS. „Jak je známo, je jedinou zemí, se kterou USA tradičně sdílejí technologie jaderných silových zařízení tohoto druhu, Británie. Tato dohoda má kořeny v roce 1958. Austrálii k tomuto partnerství připojujeme,“ uvedl Morrison.

Přišlo ve známost, že dohoda předpokládá vytvoření základen amerického letectva a námořnictva v Austrálii, a to vše je zaměřeno proti Číně. Bidenova administrativa určuje jako hlavní zahraničně politický úkol USA postavit se proti čínské moci.

Všechny tři spojenecké země jsou anglosaské. Austrálie je nezávislým státem dlouho, ale má zvláštní vazbu na bývalou metropoli, vždyť její hlavou je britská královna. Ta pověřuje výkonem své funkce generálního guvernéra, navrženého místními politiky.

Británie udržuje značný vliv na své bývalé „bílé“ kolonie. Aktivně pracuje sdružení zpravodajství anglicky mluvících zemí Five Eyes, kam vedle USA, Británie a Austrálie patří i Kanada a Nový Zéland. Všechny byly účastny na vojenských kampaních v posledních dvaceti letech (Irák, Afghánistán). Canberra podporuje všechny protičínské demarše Washingtonu, na oplátku zavedla Čína sankce proti australskému hospodářství.

V zemi jsou silné protimonarchistické nálady. V roce 1999 zde proběhlo referendum, kdy se 45 procent obyvatel vyjádřilo pro republikovou formu vlády a za rozrušení posledních ústavních vazeb na Británii.

Vytvoření „svazu Anglosasů“ mluví o tom, že se Západ tříští a že se zájmy různých západních mocností budou stále méně shodovat s globálními zájmy USA.

Další projev nové tendence: současně s vyhlášením AUKUS zrušila Austrálie smlouvu s Francií na stavbu atomových ponorek. V roce 2016 byla uzavřena s Francií smlouva na stavbu 12 dieselových ponorek za 40 miliard USD, ale ta byla zrušena.

Francie zareagovala ihned. Francouzský ministr zahraničí Le Drian řekl: „Je to skutečná rána do zad. Navázali jsme s Austrálií vztah důvěry a ten byl zničen. Dnes jsem rozhněvaný s velkým pocitem hořkosti ohledně zničení kontraktu. Tak nepostupují spojenci.“ Příští den Francie odvolala své velvyslance z Washingtonu i z Canberry, to znamená, že došlo k jedné z nejtvrdších demarší.

Následovalo pokračování fragmentace kolektivního Západu: Za několik hodin po vyhlášení AUKUS požadovala předsedkyně Evropské komise von der Leyenová urychlení rozvoje evropské obranné unie. Podtrhla, že v unii musí být dostatečná vůle používat vojenské nástroje v mezinárodních záležitostech bez pomoci USA a NATO.

Převzato z Fondsk.ru