Výlet do galerie jako meditace. Proč navštívit výstavu Filomeny Borecké?

Jak se dá zachytit dech nebo plynutí času? To prozradí nová komorní výstava Filomeny Borecké, české umělkyně usazené v Paříži.

Dýchám, není to vše? ptá se v jednom ze svých děl francouzský básník a spisovatel Paul Valéry. Umělkyně Filomena Borecká, která už více než dvacet let žije ve Francii, by pravděpodobně odpověděla: jistě, přirozeně. Lidský dech, ale i plynutí času je totiž její hlavní umělecké téma a inspirace. 

Ruku na srdce. Jak často přemýšlíte o svém dechu? Kdy naposledy jste se zamysleli nad tím, co pro vás znamená? A pokud vůbec něco, změnila vám na něj pohled pandemie koronaviru? 

Všechny tyto otázky – ať už přímo, či nepřímo – vám položí čerstvě otevřená výstava Dech tichých myšlenek české sochařky, kreslířky a výtvarnice Filomeny Borecké. K vidění je v Grafickém kabinetu ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.

Vystavené tu jsou maloformátové i rozměrnější kresby, sochařské plastiky, ale také interaktivní instalace. Pojítkem komorní výstavy je dech.

„Dech je pro mě pomůckou, nástrojem, stejně jako tužka. Je to motor třech způsobů uměleckého vyjádření, které jsou mi blízké: kresba, socha a participativní projekty,“ říká šestačtyřicetiletá umělkyně. 

I když se svou tvorbou začala v rodném Česku – Filomena Borecká studovala na Akademii výtvarných umění v Praze a předtím na Střední umělecko-průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích –, ve dvaceti letech se usadila v Paříži. 

Zde studovala na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts, ale pracovala i na dekorech v pařížské opeře Bastille, věnovala se také pedagogické praxi.

Minulý rok dokončila doktorské studium, které absolvovala na Art Plastique & Sciences de l’Art École des Arts na pařížské Sorbonně. 

Jejím tématem byl nejen stav flow, ale právě i dech. Tím se Filomena Borecká zabývá už několik let. K na první pohled umělecky těžko uchopitelnému tématu ji podle jejích slov dovedly pocity samoty.

„Právě v momentech samoty jsem si uvědomila, že i když vedle sebe zrovna nikoho nemám, všechny nás spojuje dech,“ vysvětluje. 

Jemné tahy i zvuk

Téma dechu Filomenu Boreckou fascinuje i proto, že si ho lidé většinou nevšímají a považují ho za něco výsostně automatického. A když už k němu pozornost upřou, tak obvykle jen v situacích, kdy dech ztrácí svůj přirozený rytmus.

„Z mé poetické ankety, kterou si vedu, plyne, že lidé vnímají svůj dech například při fyzické námaze nebo stresové situaci,“ říká umělkyně.

„V tématu dechu navíc vidím ještě jednu linku, a to znečištění ovzduší, před kterým jsme si všichni téměř rovni. Znečištěný vzduch je už i v horách u Grenoblu,“ dodává s tím, že zkušeností „par excellence“, která odkazuje k dechu a společnému vzduchu, pak podle ní byla celosvětová koronavirová pandemie. 

I když tohle všechno – stres, fyzická námaha, znečištěné ovzduší nebo nebezpečí přenášené vzduchem – může v člověku vyvolávat spíše úzkost, kresby a sochařské plastiky Filomeny Borecké zanechávají zcela opačné pocity.

Zklidňují, dávají prostor pro krátkou meditaci a nevtíravě lahodí oku. A to nejen maloformátové kresby, které jsou intuitivním zachycením konkrétního momentu, třeba vysokých vln ve slunném Portugalsku, ale i velkoformátová centrální kresba.

To podle ní je výstava pojmenovaná. Tato speciálně vytvořená in-situ kresba záměrně přesahuje a nabourává hranice papíru, a plíživě si tak podmaňuje galerijní zdi. 

Kreslířka ve svých dílech pracuje primárně s vícebarevnou duhovou tužkou (tu ostatně vytáhla i při rozhovoru z kabelky), tuší jim pak dodává potřebné kontrasty a kontury. Na plastiky pak využívá recyklovaný polystyren.

„Když jsem pracovala na dekorech pro operu Andrea Chénier (opera o čtyřech dějstvích italského skladatele Umberta Giordana, pozn. red.), spousta tohoto materiálu se vyhazovala,“ popisuje. Se zbytky proto začala pracovat ve svém pařížském ateliéru na Montmartru.

„Perfektně se z něj vyřezává,“ vysvětluje. K už použitým materiálům má ostatně Filomena Borecká blízko – na její pražské výstavě můžeme vidět i nafukující se vzduchové měchýře vytvořené z látky z vyřazeného horkovzdušného balonu.

Meditace v instalaci

Vedle jemných kreseb a pohyblivých soch rozhýbaných pomocí motorku z disko koule vystavuje Borecká v druhém patře Veletržního paláce i svou instalaci Phrenos ⁠–⁠ Banka dechu.

Do ní můžete jen vstoupit, usadit se a zaposlouchat se do dechů, které umělkyně zaznamenala, když její zkoumané subjekty spaly.

„Jsou jich tam desítky a projekt, který byl předtím k vidění i na jiných výstavách, pokračuje. Jsem dokonce domluvená s českým zvukařem, že by mi pomohl nahrát dechy lidí tady v Praze,“ říká k dalšímu rozvoji dechové banky.

I když v ní nežije více než dvacet let, k Praze má stále silný vztah. „Kořeny jsou elastické,“ říká umělkyně, která vystavovala v Curychu, Madridu nebo Paříži.

Expozici, která trvá až do 8. září tohoto roku, můžete pojmout jako záměrně ordinovanou meditaci. „Člověk je v dnešní době neustále vyrušován, ať už telefonem, nebo reklamami. Výstava připomíná, že by se člověk měl snažit na sebe více napojit. Třeba právě skrze dech.“