Podnikatelka, umělkyně, designér. Dva roky války očima ukrajinských kreativců
Jedna má vyhlášenou pekárnu, druhá je držitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého, třetí založil designové studio IHOR. Společné mají to, že jsou z Ukrajiny a žijí v Česku. Jak se jim pracuje, když se v rodné zemi válčí?
Válka na Ukrajině už trvá přes dva roky. Jak se na ni dívají Ukrajinci trvale usazení v Česku? Jak vnímají náladu v české společnosti? A jak se zapojují do pomoci?
Zeptali jsme se Darii Kulachek, architektky a spoluzakladatelky pekárny Defidu, Olgy Krykun, umělkyně a držitelky Ceny Jindřicha Chalupeckého, a designéra a zakladatele studia IHOR Ihora Sabadoshe.
Daria Kulachek, spoluzakladatelka Defidu
Do Česka přišla, když jí bylo sedmnáct let. O tři roky později měla vážnou nehodu na kole, a tak se do tuzemska přestěhovala i její maminka. Pocházejí z Chersonu a nešťastné zranění podle ní jejich stěhování z Ukrajiny jen uspíšilo.
Dariina maminka, Oksana Kulachek, pracovala celý život v bance. V nové zemi, kam se jela postarat o dceru, začala zahánět stesk po rodné zemi pečením. Pekla tak moc, že se jí její vlastní výrobky začaly přejídat, a tak je nabízela svým známým. Reakce byly nadšené.
Na skvělé dorty se tak začaly objevovat i první objednávky. V roce 2020 přišlo rozhodnutí, že si duo maminka-dcera otevřou vlastní sladký podnik. První vznikl na Žižkově, druhý pak před dvěma lety na pražské Vinohradské třídě. Prodávají tu croissanty, ale i ekléry nebo dorty.
Jak ve svém každodenním životě sledujete dění na Ukrajině?
Stejně jako většina Ukrajinců čtu buď zprávy na internetu, nebo na telegramových kanálech. Moje maminka, šéfcukrářka, je v kontaktu se svými kamarádkami z Chersonu. Jejich telefonáty bývají dost hrozné. Občas se stane, že druhá strana musí zavěsit, protože se musí schovat do bezpečí.
Sledujete zprávy se stejnou intenzitou jako na začátku?
Na začátku jsem zprávy sledovala neustále. Hlavně proto, že jsme v mém rodném městě měli rodinu. Ta už tam není, přestěhovali se za námi do Česka. Od minulého listopadu bydlíme s mým dědečkem, ostatní členové rodiny pak žijí zvlášť. I proto jsem od neustálého sledování zpráv trochu ustoupila, bylo to psychicky vyčerpávající.
Neznamená to ale, že zprávám uniknete. To bych ostatně ani nechtěla. Jen je důležité myslet i na svoje zdraví. Na maminku špatné zprávy z Ukrajiny neměly dobrý vliv, takže se snaží zprávy – zejména ty z našeho města – sledovat třeba jen jednou týdně.
CROISSANTYZmínila jste, že jste jako rodina v kontaktu se známými, kteří na Ukrajině zůstali. Dokážete říct, jaká tam teď panuje nálada?
Řekla bych, že na začátku válka lidi spojila: Měli chuť společně bojovat, bránit se, ve vzduchu byla cítit optimistická, patriotická nálada. Tohle ale v průběhu času opadlo. Nálada není zdaleka tak pozitivní.
Lidé, kteří z Ukrajiny odešli, zjistili, že se do země jen tak zpátky nevrátí. Moje teta tady například nechtěla vůbec zapouštět kořeny, protože věřila, že bude brzy zpátky doma. Teď ale musí budovat život od začátku.
Počáteční nadšení naráží na každodennost.
Ti, co na Ukrajině zůstali, jsou podle mě zase v trochu apatickém stavu. Počáteční nadšení naráží na každodennost – život na Ukrajině je teď samozřejmě těžký, realita je opravdu drsná.
Jsem z Chersonu, chodila jsem na dobrou střední školu, měli jsme tam opravdu kvalitní žáky. Většina mých spolužáků, které na Ukrajině nic nedrží, například bojující manžel na frontě, odešla do zahraničí.
Jak vnímáte náladu Čechů vůči Ukrajině a Ukrajincům?
Je to stejné jako s lidmi na Ukrajině – nálada je horší než na začátku. Vnímám to tak, že postoj vůči válce je dost ovlivněný tím, jak na Čechy dopadá ekonomická krize. Nijak to nesoudím, rozumím tomu.
Pokud například kvůli energiím mají hluboko do kapsy, chápu, že mají války po krk. Ostatně ekonomické dopady cítíme i u nás v pekárně. Za energie platíme 2,5krát více, než jsme platili dva roky zpátky. Pro náš byznys je to brutální zásah.
Na druhou stranu ale musím říct, že u lidí, na které válka nijak finančně nedopadla, podpora pořád cítit je. Osobně jsem zaangažovaná v iniciativě DoToho! UA, kde děláme program pro ukrajinské podnikatele. Ze strany českého byznysu cítím stále velkou chuť pomáhat.
Jak se Defidu daří?
Nedávno jsme se začali soustředit na B2B segment, spolupracujeme nově například s kancelářemi, kam dodáváme pečivo a občerstvení. To nám dost pomohlo. Ve zlaté éře ale nejsme. Podnikání v tomto oboru je pořád dost těžké, nejen kvůli energiím, velmi vzrostly náklady na mzdy, ale například i ceny čokolády.
Snažíme se proto na situaci adaptovat a přizpůsobovat tomu naši nabídku, abychom se nemuseli rozloučit s polovinou našich zákazníků. Navzdory všemu chceme, aby byl náš produkt dostupný.
Jste součástí nějaké aktivní pomoci na Ukrajině?
Ráda pomáhám tam, kde to má smysl. Jak jsem zmínila, působím v projektu DoToho! UA, kam se snažím dostávat další ukrajinské podnikatele. Cítím, že takto dokážu pomoct nejvíc efektivně.
Olga Krykun, umělkyně
Rodačka z Oděsy na sebe upozornila před dvěma lety, když se společně s dalšími čtyřmi umělci stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé talentované umělce do pětatřiceti let.
Ze své rodné země umělkyně odešla společně se svou rodinou, když jí bylo šestnáct. Za hranice Ukrajiny se tehdy stěhovalo mnoho lidí, podle Olgy Krykun to byl pro mnoho z nich kolektivní sen devadesátých let. „Zároveň se během vlády Janukovyče situace rapidně zhoršila,“ připomíná bývalého premiéra a prezidenta země.
Tady Olga Krykun nastoupila na střední uměleckou školu a od té doby se tvorby nevzdala. Absolvovala Ateliér malby na pražské UMPRUM.
V její tvorbě se válka na Ukrajině objevuje velmi zřetelně, umělkyně se nechala slyšet, že se vpádem ruských tanků v roce 2022 do její rodné země přestala mít možnost dělat apolitické umění.
Vliv války můžeme nejvíce pozorovat v sérii obrazů Pomněnky (Forget-me-nots) znázorňující symbol Ukrajiny, rozkvetlé slunečnice.
Když jsme se spolu bavily naposledy, vzpomínala jste, že na začátku války jste byla neustále na telefonu, abyste sledovala zprávy. Jak je to teď?
Zprávy z Ukrajiny nejde nesledovat, mám jich plné sociální sítě. Kdykoli se stane něco zásadního, hodně lidí to začne řešit právě na Instagramu nebo na Telegramu. I když vím, že na sítích občas může být i něco nepravdivého nebo diskutabilního, stále se snažím dění skrze ně sledovat.
S jakou emocí dnes dění na Ukrajině sledujete?
Na situaci jsem si už trochu zvykla, ale pořád se snažím něco dělat. Adrenalin, který jsem měla na začátku, kdy jsme s umělkyněmi z Ukrajiny a Česka pořádaly charitativní prodej umění, samozřejmě trochu vyprchal.
Člověk taky musí myslet sám na sebe a dávat si pauzy, aby z pomoci nevyhořel. Snažím se ale stále angažovat. Jsem součástí projektu Umělci po škole, což je platforma, kde umělci společně s učiteli učí na základních školách. Tento projekt se teď rozjíždí i na Ukrajině, takže pomáhám s organizací tam.
Pomáháte ještě jinak?
Hodně Ukrajinců, zejména mých známých z větších měst, teď sbírá peníze do takzvaných Zavařovaček. Jde o skvělou funkci Monobank (ukrajinská online banka, pozn. red.), která umožňuje vybírat peníze na daný účel. Někdo sbírá pro svého bratra, otce nebo pro nejrůznější organizace.
Já jsem nedávno takto dělala give-away jednoho mého díla. Do soutěže se mohl přihlásit každý, kdo do zavařovačky přispěl stovkou ukrajinských hřiven. Peníze jsem sbírala pro dobrovolnickou organizaci Cvit, která vybírá prostředky pro ukrajinskou armádu.
Jak vnímáte aktuální náladu lidí, kteří zůstali na Ukrajině?
Popravdě se mi to těžko soudí, každý to má různé. Můžu ale říct, že mí přátelé, kteří na Ukrajině zůstali, rozhodně nepolevují v aktivitě a v nejrůznější pomoci. Mám také hodně známých, kteří aktivně bojují. Nesmíme zapomínat, že na frontě jsou i umělci a kulturní pracovníci.
Nesmíme zapomínat, že na frontě jsou i umělci a kulturní pracovníci.
Polevuje podle vás ochota Čechů pomáhat?
Lidé v Evropě si na válku zvykli, možná ji i trochu vytěsnili. Je to ale přirozené – když se vás věci nedotýkají existenciálně, tak máte o dění pochopitelně menší zájem. Vnímám, že moji přátelé v Česku jsou z války na Ukrajině unavení. Navíc přišla ještě jedna válka, pozornost proto už není tak velká.
Jsou tu samozřejmě i Češi, kteří jsou vyloženě proti pomoci na Ukrajině, ale o těch vím málo, není to moje bublina.
Se začátkem války jste téma reflektovala i ve své tvorbě. Je tam zřejmá i dnes, dva roky po začátku ruské agrese?
Téma války je v mé tvorbě stále přítomné, i když v poslední době rozjíždím i jiné linky. Válku nejvíce odrážela série Pomněnky. Teď už rozšiřuji motiv slunečnic o další, budu pracovat s nejrůznějšími symboly nebo bytostmi. A ty budou částečně navázány na můj původ. Jsem z Ukrajiny a to mě vždycky bude ovlivňovat.
Pořád platí, že byste se na Ukrajinu ráda vrátila?
Rozhodně, moc se těším, až válka skončí. Ráda bych na Ukrajině více propojila tamní umělce s evropskou scénou. Tak doufám, že to jednou bude možné.
Ihor Sabadosh, designér Studio IHOR
Pochází ze Zakarpatí, do Česka se společně s rodiči odstěhoval už v sedmi letech. Vyrůstal v severozápadních Čechách, v Praze následně studoval architekturu na ČVUT, z níž přesídlil na UMPRUM do Ateliéru designu nábytku a interiéru.
V roce 2020 založil společně se Sárou Matysovou multidisciplinární značku a studio IHOR. V nabídce jejich produktů najdeme svítidla, bytové textilie, ale i keramiku nebo nábytek ze dřeva a kovu.
Jak dnes, více než dva roky od začátku války, sledujete dění na Ukrajině?
Na zprávách jsem byl nalepený dost dlouho, brzy mi ale došlo, že informace o věcech, kterým nemůžu pomoct, mě spíše paralyzují. Přestal jsem proto sledovat válečné zprávy a spíše jsem se začal zajímat o to, co se děje v mém oboru. Sleduji dění skrze firmy nebo designéry.
Jaká mezi ukrajinskými designéry panuje nálada?
Jsem v kontaktu se dvěma projekty, s Gunia, kteří se věnují především interiérovým doplňkům a módě, zpracovávají témata z ukrajinské historie a tradiční motivy, a pak s projektem Re:Quiet, ti vyrábějí akustické panely a prvky především do kancelářských prostor.
Druzí zmínění dlouho objížděli zahraniční veletrhy. Potýkají se ale s tím, že i když se jejich věci líbí, potenciální obchodní partneři mají strach navázat byznys s podnikem, který sídlí v zemi, kde je válka. Je to pro ně frustrující.
Gunia projekt je na tom lépe – prodávají lifestylové produkty, nepotřebují lákat firmy a jiný byznys, ale jednotlivé zákazníky, což jde o poznání snadněji. Hedvábný šátek, šálu, náušnice prodáte přece jen snáz než akustický panel.
To ale neznamená, že kreativci z Gunia válku nijak neprožívají. Nedávno například sdíleli, že nedaleko porcelánky, kde vyrábějí, dopadla bomba, která budovu vysklila.
Máte na Ukrajině příbuzné?
Pocházíme ze Zakarpatí, mám tam dvě babičky. Jsou daleko od fronty, válka se jich příliš nedotýká, nedopadají na ně bomby. Válka je ale i tak přítomná: Z oblasti se rekrutují vojáci. Hodně se také proměnilo osazenstvo míst, kde obě babičky žijí.
Už tradičně z pohraničí odjížděli muži pracovat do ciziny, teď jich je tam kvůli válce ještě méně. Zároveň se ale do pohraničí přestěhovaly nové rodiny z vnitrozemí Ukrajiny, pro které je Zakarpatí bezpečnější.
Vnímáte nějaké změny v české společnosti vůči dění na Ukrajině?
Mám pocit, že válka na Ukrajině už není takové téma. Nemluví se o tom. Navíc vnímám, že když přišly na řadu debaty o drahých energiích, tak podpora Ukrajinců ze strany Čechů přirozeně opadla.
Když se vás válka dotkne osobně, je těžší vnímat širší kontext a větší obraz. I tak se ale podle mého stále pomáhá, ať už ze strany vlády, nebo českých podnikatelů, i když třeba už ve větší tichosti.
Když se vás válka dotkne osobně, je těžší vnímat širší kontext.
Jak se daří studiu IHOR?
Poslední měsíce intenzivně pracujeme na nové fázi našeho studia. Oddělujeme značku IHOR a Studio IHOR, abychom mohli pod značkou IHOR obchodovat, rozvíjet produktové řady s vlastní estetikou, pracovat na projektech, které by jinak nebyly realizované, a v neposlední řadě abychom nabídli adekvátní servis zákazníkům.
Tento krok by nám měl umožnit také spolupráci s výrobci, kteří nemají vlastní distribuci. Teď sice zažíváme turbulentní časy, ale věřím, že je na co se těšit.