Skládá pro Hollywood, hry i módní show. Chci vyprávět příběhy, říká Ilan Eshkeri
Ilan Eshkeri patří k nejzajímavějším skladatelům současnosti. Má široký záběr a dělá soundtracky k filmům, seriálům, ale i počítačovým hrám nebo módním přehlídkám. Pro Forbes.cz poskytl rozhovor.
Co spojuje videohru The Sims 4, film Hvězdný prach a módní přehlídku Burberry na londýnském fashion weeku? Pravděpodobně jediná věc: osoba britského skladatele Ilana Eshkeriho, jehož hudba vše zmíněné doprovázela.
Pozoruhodný umělec svou všestrannost potvrzuje i nadále. Nedávno složil hudbu k úspěšnému seriálu Pluk mizerů o britských jednotkách SAS, ale zároveň pracoval na neotřelém projektu Space Station Earth, filmu zachycujícím cestu astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici v doprovodu živého koncertu jeho hudby.
Na počítače zároveň nedávno vyšla původně konzolová výpravná hra Ghost of Tsushima ze středověkého Japonska, kterou Eshkeri svým soundtrackem doprovodil rovněž.
„Cokoliv, na čem dělám, v sobě mívá nějaké narativní prvky,“ tvrdí sedmačtyřicetiletý Brit, který má na svědomí také soundtracky pro filmové klasiky jako Hvězdný prach nebo Kick-Ass.
Co vám je tedy nejbližší?
To asi nejde říct. Vždycky chci vyprávět příběh. A to mě vede k práci na různých platformách nebo médiích. Můžu psát balety, hudbu k filmům, seriálům, hrám, teď jsem napsal hudbu k audioknize 1984. A taky můžu dělat speciální show, jako je třeba Space Station Earth: docela abstraktní příběh, ale pořád dost emotivní zážitek.
Snil jste o tom odmala, že budete hudbou vyprávět příběhy?
Ne, chtěl jsem být astronautem. A pak kytaristou v rockové kapele. Až poté jsem zatoužil po práci přímo v hudebním průmyslu. Začal jsem dělat pro skladatele jménem Michael Kamen. To mi bylo devatenáct. Ale u toho jsem studoval na univerzitě literaturu, takže myslím, že touha vyprávět příběhy mi byla vždycky blízká.
Zároveň jste neměl úplně jednoduchou cestu: jste dyslektik a synestetik.
Ano, což znamená, že když slyším hudbu, vidím barvy. Takže moje rané vzpomínky se pojí s tím, že máma hraje na piano a já vidím barvy a cítím nějaké emoce. Vždycky jsem to měl v sobě, ale nešel jsem za tím od začátku.
Jak vás tedy tyto diagnózy ovlivňují při práci?
Mám díky tomu hodně silné estetické cítění, vnímám, jak by věci měly fungovat pohromadě. V ničem mě to neomezuje. Zároveň mě to ale nutí k jisté organizovanosti, třeba na počítači.
Kdokoliv se mnou dělá, tak ví, že si potrpím na určitou práci s barvami: dechové nástroje musí být zelené, žesťové červené a smyčcové modré. Když to tak není, šílím z toho, přijde mi to chaotické. Potřebuju mít zvuk nástroje asociovaný s určitou barvou.
Takže to berete spíš jako výhodu?
Myslím, že všechny formy neurodivergence usnadňují kreativní proces. Nutí vás to vymýšlet nová řešení, přistupovat k problémům neotřele. Nejdete skrz les po pěšině, ale vyrazíte mezi stromy. Což je tak trochu definice kreativity.
Jak jste se dostal ke skládání pro seriály a filmy?
Dost mě to lákalo. Už jako student jsem posílal kazety s ukázkami své práce na všechny strany a doufal, že si mě najmou pro skládání hudby k nějakým krátkým filmům. Začínal jsem na televizních dokumentech, ale dělal jsem i na nějakých hrách. Takže jsem se postupně do světa popkultury dostával.
A pak se prvním celovečerním snímkem, k němuž jste skládal hudbu, stal film Po krk v extázi, který si časem vydobyl kultovní status a z režiséra Matthewa Vaughna a Daniela Craiga se staly hvězdy. Jaké to bylo?
Tehdy to byl malý nezávislý film, Daniel Craig byl ještě divadelním hercem a nikdo o něm neslyšel. Největší hvězdou byl Michael Gambon, který nedávno zemřel a všem nám chybí. Nikdo každopádně netušil, že to bude mít úspěch.
A já se k tomu dostal úplně na poslední chvíli. Setkal jsem se s Matthewem Vaughnem a za dva týdny už ve studiích na Abbey Road nahrával. Bylo to bláznivé. Dva týdny jsem nespal.
Otevřel vám tento film dveře do Hollywoodu, nebo to přišlo až později?
Těch momentů bylo několik. Roky jsem dělal s Michaelem Kamenem. Pak jsem dostal šanci pracovat s Hansem Zimmerem na filmu Černý jestřáb sestřelen. A s pár dalšími uznávanými jmény, třeba s Harrym Gregsonem-Williamsem. Od Hanse Zimmera jsem dostal nabídku zůstat v Los Angeles a pracovat pro jeho společnost, ale rozhodl jsem se ji odmítnout a vrátit se do Londýna.
Všechny to překvapilo, ale já myslel, že v Londýně budu moct potkávat mladé talenty a udělat si vlastní kariéru. Omyl, byly to hrozné časy. Nemohl jsem sehnat žádnou práci. Až pak jsem dostal šanci udělat hudbu k dramatizovanému dokumentu o gladiátorech, dostal jsem za to nějaké peníze a všimlo si toho pár lidí.
Pak jsem dělal soundtracky k Po krk v extázi, Hannibal – Zrození nebo Hvězdný prach, to všechno byly větší filmy, díky nimž jsem prorazil v Hollywoodu.
Ale jen u filmů jste nezůstal.
Kdepak, pořád jsem chtěl psát balety, vydávat alba, skládat písně. Taky jsem spolupracoval s dalšími hudebníky, jako třeba s Davidem Gilmourem nebo Annie Lennox.
A taky jste skládal soundtracky k hrám, což moc hollywoodských skladatelů nedělá. Máte k nim nějaký zvláštní vztah?
Jsem osmdesátkové dítě, vyrůstal jsem na Commodore 64 a dětství jsem strávil hraním her. Zbožňoval jsem hudbu třeba k závodní sérii Outrun, ale i dalším titulům ze Sega Mega Drive nebo raných konzolí Nintendo. Dělal jsem se Sony na titulu, který pak bohužel zrušili, ale nakonec jsem se dostal k The Sims 4.
Pořád pracuji na různých přídavcích pro tuhle hru, je to už skoro deset let a je to jeden z mých oblíbených projektů. Vždycky mi jednou za čas zavolají a říkají: Děláme nový přídavek, potřebujeme nějakou hudbu o kočkách a psech. Nebo: Udělej hudbu o lyžování v Japonsku.
Je to zábava. Ale ve skutečnosti se tomu věnuje docela dost známých lidí z hudebního byznysu, jen třeba nejsou uvedení v titulcích. Prostě je to baví.
Zaráží mě na tom ale to, že jste říkal, že rád vyprávíte skrze hudbu příběhy. The Sims 4 příběh nemají, je to spíše simulace.
Máte pravdu, možná proto to mám tak rád. Je to jediná věc, kterou dělám jen kvůli hudbě samotné.
Jaký je rozdíl mezi děláním hudby k velkofilmu typu Hvězdný prach a ambiciózní hře jako Ghost of Tsushima?
Je to velký rozdíl. Každé médium má svá specifika. V tanci máte určitou dobu, po jakou zvládnou tanečníci vystupovat. Film je nejomezenější, musíte napsat melodie a přizpůsobit je konkrétnímu obrazu. Videohry jsou fascinující, protože nepíšete přímo pro nějaký obraz, ale skládáte hudbu, která se inspiruje atmosférou hry, což je kreativně dost uspokojivé.
Ale v jistém ohledu jsou všechna tato média stejná, protože zachycujete emocionální podstatu příběhu. Liší se médium, omezení a formát, ve kterém musíte tvořit.
Ještě s jedním žánrem jste měl zajímavé zkušenosti. Složil jste hudební doprovod pro přehlídku Burberry na londýnském fashion weeku.
Ukázalo se, že bývalý šéf značky Chris Bailey je velkým fanouškem mé práce, tak jsme se bavili o různých projektech. Dlouho nám to nevycházelo, ale pak se Chris rozhodl, že zkusí něco úplně jiného a že udělá přehlídku pánské i dámské módy najednou. A chtěl to postavit na knize Orlando od Virginie Woolf.
To je jedna z mých oblíbených spisovatelek, navíc jsem studoval literaturu a tohle byla příležitost, která mě dost inspirovala. Tak jsme si spolu sedli a vymysleli společně přehlídku, která se stala jedním z mých oblíbených projektů vůbec. Jsem na tu hudbu fakt hrdý. A líbila se i divákům, stala se číslem jedna v žebříčku klasické hudby.
To vás muselo potěšit.
Ano, stejně jako to, že mě pak Chris pozval na svoji poslední přehlídku, když se loučil s Burberry. Snad budeme moci spolupracovat znovu.
Pojďme si teď promluvit o vašich třech projektech z nedávné doby. Seriál Pluk mizerů byla stylová podívaná z druhé světové s úderným soundtrackem. Jak jste k němu došel?
SAS byly hodně speciální jednotkou. Přemýšleli jinak, šli proti všem pravidlům. Cesta, jak je hudebně popsat, byl punk rock. Může to znít zastarale, punk rock už je skoro dvacet let out, ale sedí to k duchu SAS, takže podle toho vznikal i soundtrack.
Teď děláme na druhé řadě, kdy se jim dějí dost děsné věci. Když se díváte na ten seriál, tak máte pocit, že to není možné, že si autoři museli něco vymyslet, ale ona se většina z toho opravdu stala. A oni opravdu byli tak blázniví.
Dobře, co zmiňovaná hra Ghost of Tsushima, samurajský příběh ve velkém otevřeném světě?
Upřímně, nejdřív se mi do toho nechtělo. Přišlo mi, že k tomu nemám moc co říct, příběhu o tom, jak samurajové řežou lidi meči. Pak jsem ale letěl do Seattlu do studia Sucker Punch, aby mi hru ukázali. Přiblížili mi ji i její příběh a vzalo mě to za srdce. Krásná a silná záležitost.
Je to o mladém muži, který chce uctít tradici svého otce a jeho předků, ale aby přežil a zachránil lidi, které miluje, tak musí tyhle tradice popřít. Takže je v emočním zmatku. A zároveň je to dobrá výchozí pozice pro psaní hudby.
Byla to výzva?
Určitě! Nechci nic vyzrazovat, ale v závěru hry je scéna, kde musíte s někým bojovat. A autoři mi řekli, že tam bude muset hlavní hrdina bojovat s největším nasazením, co dokáže, a zároveň chtějí, aby u toho hráč brečel. To bylo náročné. Zároveň jsem měl možnost pracovat s japonskými hudebníky, hodně jsem studoval a snažil jsem se, aby to bylo co nejautentičtější.
A do třetice: Space Station Earth. Nestal jste se astronautem, ale aspoň takhle jste se vesmíru přiblížil.
Další výjimečná věc. Ukázalo se, že britský astronaut Tim Peake je velkým fanouškem mé tvorby. Poprvé o mně slyšel díky filmu Po krk v extázi. A když se chystal do vesmíru, kontaktoval mě a řekl: „Hele, nenapsal bys nějakou hudbu pro film, který budu točit o vesmíru?“
Navštívil jsem ho v Houstonu v Johnsonově vesmírném středisku NASA, kde se připravoval, a strávil tam pár dní, ukázal mi to a šli jsme na večeři. Když jsme končili, říkal jsem si, proč dělat jen krátký film, proč radši nenatočit velkou věc a neudělat s tím turné?
Stalo se.
Jeden z šéfů Evropské vesmírné agentury řekl: „Nepracujte jen s Timem, ale se všemi našimi astronauty.“ A pak se zeptali: „Nechceš jít natočit start rakety?“ A já na to: „Ano, rozhodně chci jít natočit start rakety.“
To byl ohromný zážitek. Stál jsem pod obrovskými raketami, které vypadjí jako mrakodrapy. Mohl jsem natáčet i noční start, což bylo úžasné, něco jako sledovat východ slunce. Měl jsem šanci si zkusit nulovou gravitaci, to vše abych pochopil emoční zkušenost astronautů. A to je účel filmu, zprostředkovat tyhle emoce.
Astronauti obvykle bývají hodně technicky zaměření a nedokážou to úplně předat. Přitom to je velká věc: jakmile opustíte planetu, už na ni nikdy nekoukáte jinak, vidíte svět v jiné perspektivě.
A filmem jste to chtěl zprostředkovat.
Ano. Když se podíváte na planetu zvenčí, vidíte propojené oceány, meteorologické systémy, zkrátka všechny věci. Často přemýšlíte nad tím, že pokud se o planetu nebudeme starat a nebudeme se starat jeden o druhého, nepřežijeme.
Proto se někteří astronauti po návratu zasazují o světový mír, jiní zase o klima. Chtěl jsem dát divákům příležitost, aby něco takového zažili, a zároveň poslouchali hudbu, která vám pomůže se na tu cestu vydat.
Je ještě nějaký vysněný projekt, který by vás lákal?
Dělám teď na pár zajímavých věcech, ale bohužel o nich nemůžu ještě mluvit. Ale v téhle době se hlavně dívám na to, co by udělalo radost mé dceři.
Třeba chystaný film podle The Sims.
Třeba! Nebo další pixarovka. To by se jí líbilo.