Ze skládky oáza. V Jindřichově Hradci vdechli zahradnímu skvostu další život

Téměř tři sta let starému areálu Krafferovy zahrady hrozila proměna v parkoviště, díky nadšení a tvrdé práci ale místo toho září jako za nejslavnějších dob. A tak hledáte-li tip na výlet, zamiřte se na něj podívat do Jindřichova Hradce.

Pokud vám není jedno, co se kolem vás děje, může i vaše město rozkvést. V tomto případě doslova. Téměř tři sta let starému areálu Krafferovy zahrady hrozila proměna v parkoviště, díky nadšení a tvrdé práci ale místo toho září jako za nejslavnějších dob.

Jsem v ráji. Cedule, která to tvrdí, nijak nepřehání, zvlášť pokud sem dorazíte v nádherný letní den. Jen kousek od centra Jindřichova Hradce rostou barevné záhony květin a vůkol kromě bzukotu hmyzu visí ve vzduchu těžko popsatelný mix šlechtické historie, rodinného byznysu, kruté totality, pádu na dno i čerstvého znovuzrození.

„Prošly tudy dějiny a je to cítit, není to plácek uprostřed ničeho, ale místo s obrovskou energií a velkým potenciálem. Návštěvníci se sem i proto vracejí zpátky,“ poví Michaela Zudová. „Když občas klesáme na mysli, mrkneme se na staré fotky a povíme si: Ty jo, fakt to tady vypadalo takhle? To jsme opravdu zvládli? Snažíme se ze skládky udělat oázu.“

Jižní Čechy požehnal stvořitel laskavou krajinou, ale tady nestojíme uprostřed luk a rybníků, nýbrž na dohled náměstí. O kousek níže se u Nežárky zvedá tovární komín, u řeky dohlíží na kolemjdoucí socha Jana Nepomuckého. I světec snad musí někdy v noci spokojeně pokývat kamennou hlavou nad tím, jaké malé zázraky se občas dějí.

Jan Makovička (vlevo) s manželkou Annou (vpravo) a kamarádkou Michaelou Zudovou (uprostřed) totiž vdechli nový život Krafferově zahradě. A může za to jediný telefonát.

„Na podzim 2020 jsem byl v Českém lese, když mi volá kamarád a skvělý zahradník Martin Charvát, že na tomto místě po dvaceti letech končí, že mu došly síly,“ vzpomíná Jan Makovička.

„Tak jsem obratem zavolal spolužačce Míše, jestli ví, co se zahradou bude – prý se má změnit v parkoviště. Potom jsem už jen hledal signál a hned volal na město, že o prostor máme zájem a co pro to máme udělat,“ líčí.

Zalévat veřejný prostor betonem a asfaltem je smutný český porevoluční zlozvyk, tady to ale zavánělo barbarstvím.

Za markýzy Marie Isabelly Johanny Merode de Westerloo, známé též jako hraběnka Černínová, se v původně barokní zahradě založené v roce 1759 ve vyhřívaných sklenících pěstovaly pomeranče i citrony; tak fortelní naši předkové byli. O století později ji převzali Krafferovi, vystavěli fungující zahradnictví, úspěšnou rodinnou firmu.

Jenže pak si dějiny zatančily svůj surový kvapík.

„Přišel soudruh a všechno zestátnil,“ vypráví Jan Makovička; po roce 1953 komunisté nechali Krafferovy milostivě v jejich vlastní zahradě jako zaměstnance.

Ta stejně jako celá země chřadla a chřadla, načež ji v roce 2003 v podobě vzrostlého lesa převzal zahradník Martin Charvát. Vyklučil stromy, založil trvalkovou školku, jenže i jemu došly síly a už málem vznikalo parkoviště, než se tři lidé rozhodli, že se tohle nesmí stát.

„Záchranářský impulz přišel jako první. Hrklo ve mně, že se územní plán naplní a zahrada se zalije asfaltem – za zdí za námi je bývalá františkánská zahrada, ze které už parkoviště je,“ popisuje Jan Makovička. „Já tady přitom jako student chodil mezi trvalkami, učil jsem se květiny, měl jsem k místu osobní vztah.“

Michaela Zudová zde zase brigádničila jako studentka. Oni dva i Anna Makovičková jsou zahradními architekty, což je prosperující i časově náročné řemeslo. Tím spíš je tento příběh důkazem, že se občas vyplatí poslouchat svůj vnitřní hlas.

„Nejdřív bylo nadšení, až pak jsme řešili peníze. Možná je to tak správně,“ usměje se Jan Makovička a druhá jednatelka Krafferovy zahrady doplní: „Tohle místo si hledá lidi samo, tak to je. I my musíme mít trpělivost, vždyť zahrady tu jsou po staletí. Někdy si říkáme, že jiné firmy vystřelí za šest měsíců a my tu jsme tři roky, plyne to pomaličku. Ale zase hezkým směrem.“

Nejde o dobrovolničení či podnik, který by jednorázově zadotoval mecenáš. Jakmile se s městem domluvili na dvacetiletém pronájmu, věděli, že se obrozená zahrada musí umět uživit. Jako jedinou podmínku si Jindřichův Hradec kladl, aby byla přístupná veřejnosti. Tak začala práce.

„Všude černé plachty a štěrk, z horní části byla víceméně skládka, zdi byly z větší části zbořené, objekty určené k demolici, nefungovala elektřina, netekla voda,“ rozhlédne se Jan Makovička okolo, až se tomu u úhledných záhonů ani nechce věřit. „Na začátku jsme byli rozpačití, ale podařilo se nám najít kompromis.“

Z horní části byla víceméně skládka, zdi byly z větší části zbořené, objekty určené k demolici, nefungovala elektřina, netekla voda.

Provoz je stojí ročně zhruba milion a půl korun a projekt vystavěli na několika nohách. Dole je květinová farma, staré konstrukce z komunistických časů využili k pěstování kytek na prodej.

Také tu nabízejí skvělou kávu, místo pronajímají pro svatby, pořádají gastroakce, probíhají zde komentované prohlídky, environmentální výchova pro školy, divadelní představení, autorská čtení…

Hraběnka Černínová by asi jen zírala na to, že už se tu sešlo i 1500 návštěvníků, vždyť ona mívala prostory sama pro sebe, včetně kašny s reliéfem delfína, do nějž kloval orel, a navazovala na ni kaskáda ve tvaru lastury. To všechno postupně dnešní správci Krafferovy zahrady objevují.

„Do historie jsme se ponořili a je nádherná, teď ji vyprávíme návštěvníkům, a když máme čas, hledáme další a další prameny. Je to pro nás bojovka, zároveň vzniká zajímavé turistické lákadlo pro místní,“ říká Jan Makovička.

A nejen pro ně. Obdivovat lze barokní etážovitý reliéf z hraběnčiných časů; když čistili schody zarostlé břečťanem, objevili voluty z mušličkového vápence. Důmyslný rozvodný systém od Krafferových z devatenáctého století upomíná na časy, kdy zde po zahradě běhal mladý Bedřich Smetana. Skleníky mívaly vlastní kamna, proto i na jihu Čech šlo sklízet citrusy.

„Taky se nám dějí magické chvíle, jako když před Mikulášem přes noc napadlo šedesát centimetrů sněhu a děti tady pak chodily po andělské stezce ozářené jen svíčkami,“ zasní se Michaela Zudová.

Ani snové výjevy ale neznamenají, že by oni byli snílky, naopak. Z vlastní zahradnické praxe vědí, jak pracné řemeslo to je. Že letní pohled na barvy je jen odměnou za to, kolik péče všemu věnujete na podzim, v zimě, na jaře.

„Zahrada běží, máme tu květinářství i stánek s kávou a občas nás napadne, že od toho trochu zmizíme, ale ono to tak nefunguje,“ přiznává Jan Makovička.

„Inspirovali nás jiní a my teď inspirujeme další. Vidíme, co se stane, když někdo vystoupí z komfortní zóny, jde hrabat lopatou a chce udělat něco hezkého. Pak se z toho může stát třeba i byznys, který uživí několik lidí.“

Mimochodem, pokud je vám jeho příjmení povědomé, nemýlíte se: jeho bratrem je elitní český šéfkuchař Martin Makovička, který po pražském finediningovém Vallmo nedávno otevřel i restauraci Vratislavský dům v nedaleké Třeboni.

„Když mu covid neumožnil pokračovat ve Vallmo, zavolal mi – hele, potřebuju práci. Tak se mnou tady házel šest týdnů lopatou,“ vzpomíná jeho sourozenec Jan. „Notovali jsme si, že zahradničení i gastronomie se navzájem hodně podobají. V obojím musíte mít fortel a taky je potřeba hodně dřiny, než něco vykvete.“

Od začátku se proto v Krafferově zahradě snaží pořádat gastroakce, a Martin Makovička dokonce plánuje, jak si odsud bude do Třeboně vozit čerstvou sezonní zeleninu.

„Zase to přišlo samo, třeba to bude další schůdek k tomu, jak projekt finančně pokrýt. Pilířů máme několik, a když přibude další, jen dobře,“ ví Jan Makovička.

Jejich vekou inspirací je bylinková zahrada ve Valticích, jiný prostor na jihu země (byť tom moravském), který byl zdánlivě odsouzený k zániku, přesto se z něj podařilo učinit místo pro setkávání lidí, pro požitek ze subtilní krásy přírody ve městě.

Krafferova zahrada by se výhledově měla rozrůst o zázemí, které by tu umožnilo uspořádat akce i za horšího počasí. Vysněnou variantou je proměnit zbytky komunistických skleníků v zastřešený multifunkční prostor, mít tu stálou kvalitní gastronomii.

To sami a jen s nadšením už nezvládnou. Ale zároveň se naučili, že tady se dějí věci tak trochu samovolně. Že když zahrady přežily tři turbulentní staletí, nějaký ten rok navíc v přechodném stadiu zvládnou bez zaváhání taky.

„Všichni, co tady pracují, to mají jako srdeční záležitost, stali se součástí celku. Není to práce od do, do které musíte kvůli platu. Možná to cítíte sám,“ říká Michaela Zudová. A opravdu – pocit květinového ráje uprostřed města je v ten moment intenzivní.