Co je otravnější než overturismus? Tvrdit, že turisté můžou za vše a nepřinášejí nic

Stříkat na někoho vodu jen proto, že přiletěl na dovolenou? Redaktor a cestovatel Miroslav Němý ve svém komentáři vysvětluje, že jsou lepší cesty, jak naložit s turistickým přetlakem.

Střelba vodními pistolemi po turistech nevyřeší ani ťuk. Opravdové dilema, před nímž stojí Baleáry, Kanárské ostrovy či Santorini, zní úplně jinak a o dost závažněji: Volíte klid, nebo peníze?

Na chuť toho vína si pamatuji doteď, bylo velmi výrazné a také vcelku drahé. Sopečná půda ze Santorini je ostatně specifická a dřina na tamních vinohradech pod ostrým řeckým sluncem náročná i nákladná.

Matthew Argyros se však bojí, že podobným večerům se skleničkou je navždy konec. A ví, kdo za to může: vy, váš soused, vaše kolegyně z práce a vůbec všichni, kteří cestují.

„Turismus ničí naše vinice,“ cituje ho agentura Bloomberg. Turisté podle něj révě ze Santorini berou vodu. A vinařům zaměstnance.

Aby bylo jasno, autor tohoto textu v žádném případě netvrdí, že masová turistika nepřináší problémy. Přináší, i o nich bude řeč. Jenže po litanii šéfa rodinného vinařství Argyros máte v ústech pachuť kocoviny jako po nejlacinějším krabicovém patoku.

Mít vinohrad je krásná věc, ale upřímně, hlavně pro někoho, kdo má vyděláno a pojme to jako koníček, relax, radost. Jinak je to dřina, dřina a zase dřina – navíc do ní jako ve správném řeckém dramatu v roli deus ex machina neustále vstupují příroda a její vrtochy.

Volit mezi touto prací a pozicí číšníka, řidiče, hoteliéra, animátora, průvodce či dokonce podnikatele, zkrátka přejít do služeb a dát zemědělství sbohem? Tomu se s dovolením neříká krutý následek overturismu. Říká se tomu pokrok.

Léto 2024 vygenerovalo cosi ještě otravnějšího než davy lidí se selfie tyčemi na přeplněné pláži či u bělostných domků na Santorini: stížnosti na overturismus, které vůbec neřeší podstatu. Jen opakují, že turisté mohou za vše, snad i za mraky zakrývající slunce.

Staré problémy plodí nová dilemata.

Stesky na přílišné těsno na nejzajímavějších místech jsou staré téměř jako cestování samo. Že nabobtnaly do současné podoby, vychází spíš z toho, že žijeme v časech bezprecedentního bohatství a planety s osmi miliardami obyvatel.

Staré problémy ale plodí nová dilemata.

Když zůstaneme v Řecku, tamní HDP tvoří turismus přibližně ze dvaceti procent. Hrubou matematikou: pokud se sníží počet turistů na polovinu, a tím pádem HDP poklesne na devadesát procent dnešního stavu, bude mít teoreticky každý Řek devadesát procent příjmů a o dost větší klid – na papíře a v očích statistiků.

V realitě ale desetitisíce lidí přijdou o práci a celá města skončí na sociálních dávkách. Kréta, Sicílie, Kanárské ostrovy… Kdo si dá trochu práce s rychlokurzem historie, ten zjistí, jak děsivě chudé byly a do jisté míry stále chudé jsou.

Představa, že si zrovna tam letos všichni radostně narazí slamáky a vyrazí se lopotit na pole, či dokonce budou stát fronty na místo na vinicích na Santorini, je přinejlepším naivní. Pokud by turisté okamžitě roztrhali letenky, šlo by o to nejhorší, co by se těmto regionům mohlo stát.

Problémy tu samozřejmě jsou. S cenami nemovitostí (byť z Česka můžeme vyprávět, že dostupnost bydlení lze zničit jinak než turismem) a hlavně s odpadky, drancováním zdrojů, obecně s neúctou – přičemž ta k přírodě je oproti vzájemné neúctě mezilidské akcentována.

Abychom mohli žít udržitelně, je pořád třeba umět se uživit. Ale jak? Zemědělství je ukrutně těžká, navíc pavučinou dotací pokřivená činnost. Průmysl Tenerife, Kréta ani Mallorca nemají. Technologickými huby také nejsou.

Služby a konkrétně turismus umožnily skok z chudoby k prosperitě, ale až nyní se to celé v očích místních pokazilo. Je fér dodat, že tato prosperita není distribuována rovnoměrně, ale stejně tak je fér poznámka, že na každého, kdo si dnes nemůže dovolit drahou nemovitost, připadají ti, jejichž byty a domy se naopak v průběhu let buffettovsky zhodnotily.

Hodně to připomíná stav věcí, který vám popíše každý druhý majitel firmy. Je naprosto v pořádku, když někdo chce pracovat méně, neboť vzývá work-life balanc, je v pořádku i nechtít pracovat vůbec. Jenže když někdo chce za částečný úvazek plný plat, už vzniká problém.

Regiony, v nichž sledujeme demonstrativní palbu vodními pistolemi po turistech v restauracích, nechť se připraví na analogická dilemata. Buď víc klidu, nebo méně peněz. Rozhodně ne větší klid a stejné peníze. Ani ne větší klid a o něco menší peníze. Takto to nebude.

Taková Barcelona je nádherná, ale to Praha taky. Poptejte se pražských hoteliérů na vzpomínky na covid – a nezapomeňte se zeptat i jejich dodavatelů, subdodavatelů, recepčních, uklízeček, hospodských a dalších. Kdo žil v centru Prahy a turismus se ho netýkal, byl v letech 2020 až 2022 asi spokojen. Na zainteresované dopadly byznysové morové rány (že je často v podobě státní podpory zaplatil daňový poplatník, je věc jiná).

Splňte si přání o zmizení všech turistů a bude zajímavé sledovat dění na Mallorce, na Tenerife, ale i v Benátkách nebo Amsterdamu. Přesto je teď v módě nadávat nahlas těm, jejichž ruka vás živí.

Jistě, oni přece nechtějí, aby zmizeli všichni, jen ti „špatní“ a ti „masoví“. Jak to ale rozlišit a uvést v praxi, to připomíná Rubikovu kostku v pětidimenzionálním světě. Všichni sedí, hledí na ni – a neví ani, kde začít.

Je svatým právem každého protestovat, je lidské si postěžovat, i frustraci lze dočasně pochopit. Ale pokud k tomuto města či regiony nedodávají řešení a plány, je to především venkoncem úmorné. Zvlášť když po deseti vteřinách googlování zjistíte, že třeba na Santorini „řešili“ overturismus v roce 2019. Nejspíš ale nebyl tak nepříjemný, pořád ostrov dobře živil, a navíc přišel covid, co bychom to neodložili!

Celé se to jeví jako memento naší doby, která důsledky našich činů zavřela do šuplíku a řeší jen přítomnost a nic než přítomnost. Hlavně hrr a být proti něčemu. Co na tom, že se pak může přihnat potopa, to vyjdeme na barikády znovu, obrněni amnézií, kdo vlastně novou krizi způsobil…

Osvěžující v horkém létě plném stížností jsou tak aspoň slova autonomní vlády Baleárských ostrovů, že v řádu měsíců proti masové turistice přijme „odvážná opatření“ – byť zatím nespecifikovala, co přesně to má znamenat.

Odvaha bude skutečně třeba, neboť se nabízejí dvě hlavní možnosti:

1) Uvalit dodatečné daně, což je mimochodem dnes často spíš standard, nikoli výjimka. Jenže to by nesmělo zůstat u stávajícího eura za noc na osobu, spíš jít o desetinásobky, možná ještě více. Což naráží na problém, k čemu budou tyto extra příjmy využity. K čištění pláží, nebo ke zvýšeným nákladům na administrativu?

Tím se dotýkáme tématu lokálního, regionálního i státního leadershipu, respektive jeho absence. Málokterá ze zmíněných zemí slouží jako vzor moderní státní správy nebo jako etalon nakládání s penězi (stejně jako jím rozhodně není Česko).

2) Kosmicky zdražit základní služby, primárně ubytování. Nejen pro Santorini je tu nápověda: minimální sazba za noc pět set eur, nebo rovnou tisíc, proč ne – a máte klid. A zůstanete na svém, protože pak přijede pětina bohatých za pětinásobné ceny, takový je přece plán. Leda že by nepřijela.

Ono totiž ze Středomoří přes noc nové Maledivy ani Seychely neuděláte. Jakkoli jsou místa, o nichž je řeč, bez diskuse krásná, kdo je poslední roky navštívil, také ví, že leckde už jsou omítky notně otlučené, apartmány potřebují zrenovovat, služby zkvalitnit, pláže upravit… Kdo za tohle zaplatí sumy jako za atoly v Indickém oceánu? A proč by to vůbec dělal?

Ze Středomoří přes noc nové Maledivy neuděláte.

Oba dva scénáře se ostatně nerozjely také proto, že velká část zainteresovaných tento způsob podnikání a života stále považuje za výhodný. Ano, nejspíš současně i za dost otravný. Ucpané cesty, plné restaurace, neurvalí hosté, to nebaví nikoho. O dost zábavněji naopak zní, že z kalendářního roku vaše sezona trvá čtyři, pět, šest měsíců a na zbytek je vystaráno, což je často středomořská realita.

Pokud se jí Řekové, Španělé a další chtějí vzdát a zkusit to jinak, nelze než jim ke kurážnému rozhodnutí popřát hodně štěstí, teď už bez jakékoli ironie. Jen by měli nahlas dodat, co je to bude stát.

I pokud by chtěli svá místa strukturálně přeměnit, je to úkol na nižší desítky let. Do té doby ouzo ani cava proudem nepotečou – pokud ano, tak na žal.

Anebo lze pracně a nákladně pilovat marketing, cílit na specifické typy návštěvníků. Sankcionovat mizerné restaurace a ubytování a podporovat ty skvělé. Myslet si o hostech své, ale usmívat se na ně.

A co tak rozjet v Evropské unii, která na nadnárodní úrovni řeší kdejakou marginálii, společný přístup k turistice? Co třeba rotující prázdniny s využitím června a září, které by ze dvouměsíční sezony, z níž celý evropský overturismus vychází především, udělaly měsíce čtyři?

Podobných nápadů mohou být desítky. Ano, nebude snadné je provést, ne všechny musí vyjít, ale je to nesrovnatelně lepší než po někom stříkat vodu jen proto, že si dovolil přiletět na dovolenou.

Do té doby se nabízí následující: Nejezděte nikam, kde nejste vítáni. Pokud místní volí domov bez turistů, je fér jejich volbu respektovat. Nechť praxe ukáže, zda to pro ně bude taková výhra, jak s chutí prezentují.