Dávej pozor, investore. Tanečky kolem mimořádné daně podrývají důvěru v Česko

Měla to být dočasná daň, která pomůže státu provést občany energetickou krizí. Místo toho je z ní politické téma a největší zkouška důvěry investorů ve stát v novodobé historii Česka.

Akcionáři ČEZ letos na pražské burze přišli o téměř desetinu své investice. Cena jejich akcií se od počátku roku propadla o více než osm procent na 882 korun a opět se tím oddálila od tisícikorunové hranice, nad kterou se naposledy podívala v říjnu loňského roku. 

Investorská nervozita tím jen stoupá. O to víc, když cenu akcií energetického obra v posledních letech ovlivňuje hlavně politika – před dvěma lety svázala ČEZ na burzovním parketu a omezila energetický kolos v dalších růstech zavedením sektorové daně z mimořádných zisků, takzvané windfall tax (WFT).

Dle dřívějšího vyjádření ministra financí Zbyňka Stanjury měla skončit, ovšem státu chybí peníze a každý dodatečný příjem se hodí. I proto současný strážce státní kasy navzdory předchozím slibům nově otočil a přiznal, že WFT se nakonec rušit nebude ani letos, ani pro příští rok.

„Mimořádné výdaje převyšují mimořádné příjmy, takže není prostor pro zrušení mimořádné daně,“ uvedl Stanjura a dodal, že na konci roku bude tento účet kvůli vládním podporám v podobě cenových stropů pro firmy i občany nebo odpuštění příspěvku na obnovitelné zdroje energie v manku 35 miliard korun. 

Daň z mimořádných zisků byla zavedena před dvěma lety v reakci na prudce stoupající ceny energií poté, co do Evropy jednak vlivem válečných sankcí a také i poškozením plynovodu Nord Stream přestal proudit levný ruský plyn. Ceny plynu a elektřiny tak vylétly do výšin a výrobci energií inkasovali obrovské zisky. 

Aby vláda ochránila firmy a občany před dopady energetické cenové tsunami, snažila se do pomoci zapojit právě ty soukromé subjekty, které z krize začaly těžit. Zavedla proto daň z mimořádných zisků na dobře vydělávající energetický, petrochemický, těžební i bankovní sektor. 

Windfall tax daň funguje od roku 2023 jako šedesátiprocentní daňová přirážka aplikovaná na nadměrný zisk zmíněných firem stanovený jako rozdíl mezi základem daně v letech 2023 až 2025 a průměrem základů daně za roky 2018 až 2021 navýšeným o dvacet procent.

Z loňských čísel ale vyšlo najevo, že banky a mnohé petrochemické firmy se WFT dokázaly s větším či menším úspěchem vyhnout. U bank se očekávalo, že do rozpočtu díky WFT přispějí až tři desítky miliard korun, loni to přitom bylo jen 700 milionů. Největším plátcem se tak stal ČEZ, který ze sedmdesáti procent ovládá právě stát.

Pro konkrétní představu o míře zapojení ČEZ: na windfall tax stát loni vybral 39,1 miliardy korun, z toho 30,1 miliardy přitekla přímo ze sídla skupiny v pražské Duhové ulici. Dalších 18,5 miliardy přinesl loni do státní kasy odvod z nadměrných příjmů, který už letos není v platnosti.

Letos do konce července byl výnos samotné windfall tax 18,2 miliardy korun a podle březnového vyjádření ministra Stanjury by tak měl pokrýt plánované inkaso, které mělo dle tehdejších plánů činit 17 miliard korun. Nyní ale ministr přišel s tím, že to bude až 34 miliard korun. A nakonec přiznal, že mimořádným zdaněním si stát vypomůže v jiných ztrátových položkách rozpočtu.

Vzhledem k tomu, že letos musí udržet rozpočet s maximálním schodkem 252 miliard a v příštím roce ve výši 231 miliard, si nemůže dovolit jen tak se mimořádných příjmů zbavit. Musel by škrtat jinde – a Stanjura i vláda budou nakonec rádi, když vůbec ustojí tlaky a ochrání státní kasu před dalšími výdaji například v podobě zvyšování platů pro státní zaměstnance. 

Stanjurova (ne)překvapivá otočka v minulém týdnu umazala opět několik dalších procent z hodnoty akcií ČEZ na pražské burze a zase o něco více rozlítila investory. Ti považují kroky vlády ohledně WFT, kvůli které v podstatě jen oni přicházejí na hodnotě akcií celkově o desítky miliard korun, za šikanu.

Jde o nespravedlivou zátěž úzké skupiny poplatníků, a navíc zbytečnou, protože stát si peníze z ČEZ může každým rokem brát formou dividendy. Není proto divu, že minoritní akcionáři se mezitím mezi sebou spojují a čím dál častěji hovoří o žalobě. A mnozí z nich i o tom, že v Česku s investicemi končí.

Kličky vlády kolem WFT jsou tak bezprecedentním ohrožením po tři dekády budovaného českého kapitálového trhu, kterému vévodí pražská burza s pouhými deseti tituly na hlavním parketu a s loňským ročním objemem obchodů kolem 120 miliard korun, což znamenalo čtvrtinový meziroční pokles. 

A právě investoři ČEZ patří k těm hlavním, kteří dennodenními obchody v objemu desítek milionů korun drží burzu a tím i český akciový trh při obstojném životě. 

Pokud by nakonec z důvodu ztráty důvěry v české investorské prostředí odešli, pražskou burzu by čekalo zapomnění stejně jako tu bratislavskou, která se k velkým obchodům stále nedokáže rozhýbat.

Zabít akciový trh by pak byl opravdový majstrštyk pro jakoukoli pravicovou vládu.

Současné tanečky politiků kolem WFT také ukazují, jak je zavedení mimořádné daně, z níž plynou nadprůměrné příjmy, nebezpečné. Nebo spíše pro politiky lákavé do takových příjmů sáhnout a měnit pravidla hry v jejím samotném průběhu – zejména v době vysokého schodku rozpočtu, kdy se tyto dočasné příjmy snadno stanou součástí každoročních výdajů.

Situaci nevyjasňuje ani mlžení ministra Stanjury ohledně toho, k čemu přesně budou peníze z WFT využity vedle anulování výdajů na pomoc s energetickou krizí. Rozuzlení přinese příští rok, kdy se ukáže, zda státní rozpočet vyjde s penězi bez WFT a rozpočtových škrtů, nebo vláda daň prodlouží do dalšího období. 

Důvěra investorů ve stát už je však značně pošramocená a bude se těžko získávat zpět.