Australané získali právo na volný čas. Uchytí se trend i v Česku?
V Austrálii tento týden vstoupilo v platnost takzvané právo na odpojení. Nový zákon nabízí úlevu lidem, kteří se cítí nuceni přijímat telefonní hovory nebo číst e-maily od zaměstnavatelů mimo svou pracovní dobu. Dočkáme se někdy podobného pravidla, zejména s nástupem generace Z, i v Česku?
Termín work-life balance, neboli koncept rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, se poprvé objevil v osmdesátých letech minulého století. Zpopularizovalo ho hnutí za osvobození žen, které usilovalo o lepší pracovní podmínky, včetně zavedení mateřské dovolené a flexibilních pracovních úvazků.
Už v tehdejší době se však objevili i kritici, kteří tvrdili, že se myšlenka rovnováhy sama o sobě stala příliš zjednodušeným řešením složitého problému. Představuje totiž vztah mezi prací a životem jako dvě protichůdné síly, které je potřeba vyvážit. Podle nich je pracovní a osobní život ve skutečnosti značně propojený.
Podle pracovního psychologa a krizového interventa Martina Matuška i dnes existují lidé, kteří neuznávají hranici mezi prací a osobním životem, pro většinu společnosti však stále existuje. Pracovní stres navíc bývá více toxický než ten, co pramení z našich osobních životů.
„Tak jako je ve sportu nezbytné vyvážit intenzivní trénink kvalitní regenerací, potřebujeme i práci doplnit kvalitativně a kvantitativně odpovídajícím odpočinkem. Pokud k němu nedochází, dostavuje se celá řada psychických a fyzických potíží,“ vysvětluje Matušek.
Work-life balance může ovlivnit i naši spokojenost v práci. Průzkumy ukazují, že jenom pětinu Čechů jejich práce naplňuje. Další dvě pětiny pro svou práci nehoří. A zbývající dvě pětiny se věnují profesi, která je vyloženě nebaví. Češi jsou rovněž osmými nejnaštvanějšími zaměstnanci v Evropě.
Australské řešení
Austrálie se nyní vůči přesahu pracovního světa do toho osobního důrazně vyhranila. V platnost tam vešel zákon o odpojení a neodpovídání. Ten nově dává zaměstnancům právo nereagovat na pracovní požadavky mimo pracovní dobu. Nezakazuje však zaměstnavatelům, aby své pracovníky kontaktovali. Zaměstnanec se tak může svobodně rozhodnout, zda chce úkol v mimopracovní době splnit, či nikoliv.
Případné spory bude řešit Australská komise pro spravedlivou práci. Ta může v krajním případě zaměstnavateli nařídit, aby přestal zaměstnance kontaktovat po pracovní době úplně. Když naopak shledá, že nereagování zaměstnance je nepřiměřené, může mu přikázat, aby odpověděl.
Psycholog Matušek tento typ ochrany vítá a domnívá se, že se jím dá předcházet negativním vztahovým i zdravotním důsledkům. „Takové opatření je ve shodě s principy psychohygieny. To, že jsme stále v pohotovostním režimu, že nám může kdykoliv zazvonit služební telefon nebo přijít email, je pro nás energeticky velmi náročné,“ podotýká.
Práce mi končila v pět. Šéf mi přesto často volal i večer s tím, že jsem během pandemie stejně doma, tak ať se ještě podívám na ten a ten email.
O rovnováze mezi pracovním a osobním životem se čím dál tím častěji začíná diskutovat i v Česku. Přispěla k tomu především covidová pandemie, která lidi vyčerpala, a aniž by měli čas si odpočinout, přišla válka na Ukrajině, energetická krize a vysoká inflace. Proto častěji než dříve přehodnocují svůj život a své životní priority. Zjistili, že bez každodenního dojíždění do práce ušetří spoustu času, který mohou trávit s rodinou nebo svými koníčky. Jenže zároveň se prolomila hranice konce pracovní doby.
„U bývalého zaměstnavatele mi práce končila v pět. Často mi ale volal i večer s tím, že jsem během pandemie stejně doma, tak ať se ještě podívám na ten a ten email,“ popisuje svou zkušenost Lucie M., která pracovala jako správkyně sociálních sítí.
„Co se týče rovnováhy mezi pracovním a osobním životem, nachází se Česká republika na zajímavém rozhraní mezi tradičními hodnotami a moderními výzvami. Z pohledu mezinárodních srovnání vykazujeme relativně uspokojivé výsledky. Stále však existuje prostor pro zlepšení, zejména pokud jde o flexibilitu pracovních úvazků a podporu rodinného života,“ souhlasí ředitel náboru a marketingu v personální agentuře ManpowerGroup Jiří Halbrštát.
Právo na odpojení proniká do Česka
Půjde tedy ve stopách Austrálie a dalších dvaceti světových zemí, kde existuje právo na odpojení i Česká republika? Podle Matuška se tento trend uchytí. „Možná bych to přirovnal k zákazu používání fyzických trestů při výchově dětí. Není tím automaticky míněno, že pokud rodič plácne dítě přes zadek, okamžitě nastoupí sociálka a rovnou mu dítě odebere. Ale takovým nařízením ustanovujeme nějaký očekávaný a nejen odbornou veřejností doporučovaný standard,“ říká expert.
„Je to myslím dobrý krok, který může usměrnit špatné manažery, kteří potřebují obtěžovat své kolegy dlouho po pracovní době nebo o víkendech, aby si uvědomili, že takto se to dělat nemá. Stejně tak může usměrnit i jedince, kteří prostě nedokážou vypnout a odpočívat,“ dodává Halbrštát a připomíná, že i u nás už některé firmy večer vypínají emailové servery.
„Za mě emaily nebo zprávy po pracovní době značí, že má dotyčný problém s time managementem nebo potřebuje deklarovat vytíženost. I emaily si můžete nastavit, aby odešly v pracovní době,“ potvrzuje i personální ředitelka Pluxee Martina Machová. „U nás po nikom nevyžadujeme, aby mimo pracovní dobu odpovídal a něco pracovního řešil, samozřejmě pokud se nejedná o krizovou situaci,“ doplňuje.
Čtyřdenní pracovní týden
Dalším zajímavým trendem současnosti, který s work-life balancem souvisí, je takzvané quiet quitting čili tichá výpověď. Ten vyjadřuje postoj lidí nedělat nic nad rámec svých explicitních povinností, nedělat přesčasy, práci za někoho jiného a vůbec se nenechat nikterak v zaměstnání stresovat.
Označuje lidi, kteří jsou velmi aktivní v soukromém životě a chtějí minimalizovat energii a čas v práci, aby ho měli co nejvíce na své záliby. Nemusí to být tedy o flákání a nicnedělání v práci. Někteří tito lidé mohou naopak pracovat velmi efektivně bez pauz a prokrastinace.
„Je celá řada profesí, kde hlavním očekáváním je udělat práci dobře a bez chyb. Někde může být dokonce pro zaměstnavatele na obtíž, když někdo požaduje častou změnu, chce se neustále posouvat, touží po povýšení a rychlém nárůstu mzdy. Jsou ale také profese, kde je hlavním cílem posouvat věci dále, přicházet s inovacemi a tam by tito lidé asi brzo dostali výpověď,“ konstatuje Halbrštát.
Zhruba osmdesát procent našich pracovních výsledků pochází z dvaceti procent našeho úsilí.
S tématem work-life balance určitě souvisí i švédský model čtyřdenního pracovního týdne. I ten by se podle expertů mohl brzy uchytit na českém trhu. „Firmy budou nabízet čtyřdenní pracovní týden. To já bych ho dneska nabídla taky. Myslím, že většina lidí stejně reálně pracuje jen čtyři dny v týdnu,“ soudí generální ředitelka ManpowerGroup ČR Jaroslava Rezlerová.
Psycholog Matušek v tomto kontextu zmiňuje takzvané Paretovo pravidlo 80/20, které uvádí, že zhruba osmdesát procent našich pracovních výsledků pochází z dvaceti procent našeho úsilí. „Zdá se, že čtyřdenní pracovní týden napomáhá vyšší výkonnosti, angažovanosti a spokojenosti pracovníků a pozitivně přispívá k jejich psychickému zdraví,“ shrnuje Matušek.
Přejít na čtyřdenní pracovní týden ovšem vyžaduje velkou důvěru k zaměstnancům ze strany firmy, tedy manažerů a majitelů. „Pokud mají manažeři takové úvahy, že přechod na tento model znamená, že zaměstnanci pracovali doposud jen na osmdesát procent, když teď stíhají stejnou práci za čtyři dny, tak je jasné, že firma na tento krok nemá správně nastavenou kulturu,“ varuje Halbrštát.
Změní zvyklosti nová generace?
Pracovní trh v každém případě čekají do budoucna velké změny, nejen v souvislosti s novými trendy, ale též s nástupem moderních technologií a umělé inteligence, která dost pravděpodobně mnohé profese nahradí.
Pozitivní změny může přinést i nastupující generace Z, která má úplně jiné požadavky od svého působení na pracovním trhu než měly ty předchozí. „Chtějí žít svůj život a není to život naplněný prací. Pro ně práce není hodnota, je to prostředek k cíli,“ tvrdí Rezlerová.
Lidé z generace Z si také přejí dělat práci, která dává smysl, pro odpovědného zaměstnavatele, jenž pozitivně ovlivňuje svoje okolí. Stresu zažili v uplynulém období dost, hůře se s ním vyrovnávají a potřebují větší podporu svých šéfů, od kterých očekávají víc empatie.
„Myslím si, že jako máloco jiného potřebujeme generaci, která nebude mít na prvním místě úctu k autoritě, ale spíše bude řešit odpovědnost ke společnosti a planetě. V otázce work-life balance bude generace Z určitě náročnější, než jsme byli my, starší ročníky,“ uzavírá Matušek.