Čus, je tu zas Juice. Tim Burton po letech působí, že se znovu baví
Je to všechno v příručce, opakují všichni trochu naštvaně čerstvě utopenému páru v šestatřicet let staré komedii Beetlejuice. Noví nebožtíci si totiž ve světě duchů počínají jak sloni v porcelánu, přitom by stačilo otevřít onoho průvodce pro zesnulé. Hollywood má také takové příručky, určené ale pro filmaře, kteří chtějí oprášit své zašlé hity. Druhý Beetlejuice se jí drží, pak z ní ale začne různě vytrhávat listy, žmoulat je a rozhazovat všude kolem.
Režisér Tim Burton, který v poslední dekádě zažíval ústup ze slávy, se vrací k jednomu ze svých ikonických filmů, aby natočil jeho pokračování. Povolá více či méně zestárlé herce z původního filmu, které kostýmy a mejkapem co nejvíc přiblíží starým známým postavám, čímž v divácích vyvolá žádanou nostalgii. Ale pozor, jen na ní to celé postavit nejde.
Vedle originální sestavy se objeví i mladé hvězdy zítřka, které nesou tuhle znovu zažehnutou pochodeň k novým demografickým skupinám, které by jinak do kina možná nepřišly.
Celé to pak díky tomu vypadá nejen jako remake, ale zároveň i pokračování – a dokonce už pro to máme díky filmům jako Top Gun: Maverick, Jurský svět, Twisters nebo Vetřelec: Romulus název – jde o takzvaný legacy sequel.
Dalším takovým filmem do série je i Beetlejuice Beetlejuice, ostatně posuďte sami: vrací se dvaasedmdesátiletý Michael Keaton jako potměšile hubatý titulní přízrak, podobně jako Winona Ryder a Catherine O’Hara jako Lydia a Delia Deetzovy, které přijíždějí do rodinného sídla z prvního filmu, kde Beetlejuice před lety nadělal paseku. Padouchů je tady ale víc.
Čelí jim nově i nejmladší členka rodiny Deetzových, již hraje Jenna Ortega, hvězda seriálu Wednesday, možná vůbec nejúspěšnějšího titulu Netflixu posledních let, který Burton také částečně režíroval. A mladou Addamsovou připomíná…
Podobně jako by antagonistka Monica Bellucci klidně mohla suplovat její matku Morticii. Vyjukaná Ryder zase ve své bezpečné „quirky“ póze nechá vzpomenout na Stranger Things a výstřední O’Hara na Městečko Schitt’s Creek.
Ne, v tomhle filmu vás nic nemá vyvést z míry, naopak se při něm jen utvrdíte ve zjištění, že opravdu žijeme v éře neustálých návratů, rekontextualizací a aluzí již viděného a divácky úspěšného.
Přesto tenhle film kupodivu přes zástupy nabalzamovaných umrlců málokdy zapáchá. Má to hlavně jeden důvod. Štáb i zástupy hvězd před kamerou si dávají setsakramentsky pozor, abychom si nemysleli, že by raději chtěli být kdekoli jinde.
Otázka tak nezní, zda je Beetlejuice Beetlejuice zbytečným sequelem – samozřejmě že je. Zásadnější je se ptát, zda na to během sledování myslíte.
A tady je odpověď naštěstí potěšující, protože po rozpačitém úvodu, kdy se musí celé osazenstvo potkat na jednom místě, aby se mohlo konečně střídavě propadat do rozjuchaného zásvětí, Burton najednou režíruje jako mladík, který ctí ducha rozevlátých crazy komedií.
Není tak důležité, co se tady děje – vlastně už nevím, kdo se jak chtěl vysvobodit z posmrtné byrokracie, ale pamatuji si, že kdykoli jsem začínal ztrácet pozornost, začalo se vtipkovat o „nezpracovaných traumatech“, někdo na mě spustil místo angličtiny italsky, asi k poctě režiséra Maria Bavy, digitální triky se aspoň naoko změnily v praktické anebo kolem prošla zmíněná Bellucci, jejíž role byla do filmu dopsána očividně jen proto, že zrovna chodí s Burtonem.
Celé to možná mohlo ulítnout ještě víc, jako finální muzikálové číslo, dost možná nejlepší režisérův kousek za poslední roky.
Z Burtona, jehož estetika už je tak vykotlaná různými licencovanými show, muzikály či pochybnými výstavami, tak najednou vyvěrá energie, která v jeho jiných korporátních trápeních typu Alenky v říši divů nebo Dumba nebyla k zastižení.
Čím to je, si můžeme jen domýšlet. Možná je to tím, že se vrátil k jednomu ze svých vůbec prvních filmů. Anebo prostě konečně zpracoval nějaké trauma?