Extrémní jízda Lael Wilcox. Na kole objela zeměkouli za rekordních 108 dní
Vyjela z Chicaga a za 108 dní, 12 hodin a 12 minut se tam vrátila. Lael Wilcox na kole objela celou zeměkouli, a přepsala tak dosavadní světový rekord. Nyní českému Forbesu poskytla unikátní rozhovor, ve kterém popsala svou cestu k zápisu do Guinessovy knihy rekordů i to, jak chutná úspěch.
V Austrálii viděla klokany, exotické ptáky a vombaty. Na Aljašce medvědy a losy. Rekord, který se jí podařil, vyžaduje, aby cyklisté překonali včetně letů, trajektů a veřejné dopravy celkovou vzdálenost odpovídající 40 000 km – obvodu rovníku. Minimální vzdálenost ujetá na kole musí přesáhnout 28 970 km.
Wilcox zajela 29 169 kilometrů. Z Chicaga zamířila do New Yorku, kde nastoupila na let do Portugalska. Poté strávila několik týdnů cestou na sever do Amsterdamu, přes Německo, skrz Alpy, na Balkán a nakonec přes Turecko do Gruzie. Následně odletěla do Austrálie, jela z Perthu podél jižního pobřeží do Brisbane, odkud přelétla na Nový Zéland.
Potom, co objela oba ostrovy, odletěla do svého rodného města Anchorage na Aljašce. Dál jela podél pobřeží Tichého oceánu do Los Angeles a po Route 66 do Chicaga. Tam dorazila minulou středu 11. září a překonala tak původní rekord Skotky Jenny Graham o 16 dní.
Nejde přitom o její první velký úspěch. Cyklistka z Aljašky byla například první ženou, která vyhrála TransAm, téměř 6500 km dlouhý závod po celé délce USA. Zasloužila se i o rekordy v Tour Divide, vyčerpávajícím závodě překračujícím americkou kontinentální propast podél Rocky Mountains.
Předtím byla běžkyní a cestu ke kolu si nacházela až postupně. „Vždycky jsem milovala dlouhé vzdálenosti, ale vyrostla jsem na Aljašce a cyklistiku jsem nikdy moc nevnímala,“ přiznala usměvavá, sympatická a zdánlivě věčně dobře naladěná Američanka.
Co vás přivedlo k extrémní cyklistice?
Já původně běhala. Hned na střední škole jsem uběhla maraton. To mi mohlo být nějakých sedmnáct let. Vždycky jsem milovala dlouhé vzdálenosti, ale vyrostla jsem na Aljašce a cyklistiku jsem nikdy moc nevnímala. Předtím jsem všude chodila pěšky nebo běhala.
A pak jsem dostala kolo, když jsem dělala v pivovaru. Bylo to šest kilometrů od místa, kde jsem bydlela a začala jsem tam jezdit na kole. Pak jsem si uvědomila, že bych mohla jet do vedlejšího města za sestrou.
A tak to celé začalo?
Tak trochu. Bylo to tak osmdesát kilometrů. Nevěděla jsem, jestli se tam dostanu. Ale dokázala jsem to a řekla jsem si, že bych mohla jet do dalšího města. A pak jet přes celou zemi. O dva měsíce později jsem to udělala. A tak to celé začalo.
Jak jste se tehdy živila?
Pracovala jsem v restauracích a prodejnách kol, abych si vydělala peníze na další a další cesty po světě. Vždy to bylo nesmírně obohacující a toužila jsem vidět další místa. Dokonce i Česko jsem navštívila.
Byla jsem na desetiměsíční cestě nejprve po Evropě, pak v Jižní Africe a potom na Středním východě. Když jsem byla na cestě Izraelem, uvědomila jsem si, že bych mohla stihnout i místní závod.
Do té doby jste nezávodila?
Skoro vůbec. Opravdu jsem jezdila jen pro samou potěchu z jízdy. Jenže tady jsem si řekla, že to zkusím. Ale představte si to – měla jsem levné kolo a levné vybavení na kempování. V závodě jsem byla jediná žena a pak dalších čtyřicet mužů. Brali moji účast jako výsměch. Na konci prvního dne jsem závod vyhrávala.
Ostatní závodníky jsem předjela asi o čtyřicet kilometrů. Další ráno se všichni probudili a na sledovací stránce viděli, že je žena s osmirychlostním kolem všechny poráží.
Byla jsem zvyklá žít na na kole. Jezdila jsem někdy do dvou do rána, pak jsem tři hodiny spala na kraji silnice a jela znovu. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že jsem v tom dobrá.
A soutěžení vám zachutnalo?
Líbilo se mi dostat se na pokraj svých sil a užívala jsem si všechno, co jsem cestou mohla vidět. Jela jsem pouští, pak jsem ve starém městě v Jeruzalémě sháněla jídlo, našla jsem si místo na spaní a mluvila s lidmi. A od roku 2015 dělám přesně tohle. Je to už devět let. Dřív to byl koníček, který jsem financovala.
Potom jsem ale začala dosahovat opravdu dobrých výsledků. Účastnila jsem se závodů přes celé Spojené státy a porážela jsem i všechny muže. Tou dobou se sponzoři začali ptát, jak mi mohou pomoci. A tak od roku 2018 to můžu dělat na plný úvazek. Jízda na kole je moje práce.
Práce, která vám teď vynesla světový rekord.
Ano, začalo to mírnou touhou udělat něco bláznivého. Ale bylo v tom i extrémně mnoho plánování. Musela jsem si zajistit dost peněz na lety mezi kontinenty, plánovat trasy a jídlo. Ale byla to i životní příležitost něco takového udělat.
Kdy vás to poprvé napadlo?
Poprvé mě to napadlo v roce 2016. Jela jsem přes Kanadu na západní pobřeží Spojených států, protože tudy vedl závod napříč zemí. Když jsem jela, říkala jsem si, co kdyby byl tento závod začátkem mé jízdy kolem světa. Tehdy jsem i měla nový pas. Ale neměla jsem na to peníze, v té době mě ještě kolo neživilo. Závod jsem vyhrála a od té doby jsem věděla, že se chci vrátit a udělat to. Osm let jsem potom závodila na horských kolech. Každý den na silnici mě neskutečně bavil a řekla jsem si, že to prostě udělám. Sponzoři řekli, že mě podpoří.
Je to běžné?
Není, bylo to pro mě překvapení, protože se nejedná o normální závod. Jela jsem sama a jediné, co jsem se snažila překonat, byl časový rekord. Jednalo se o mnohem delší záležitost a o něco dražší než ostatní závody. Získat podporu sponzorů mi přišlo skoro nereálné.
Ano, ženy atletky ji vždy neměly…
Přesně, ale mně to dodalo sebevědomí. Lidé věřili, že něco takového dokážu. I když jsem věděla, že to nebude snadné.
Jako Forrest Gump
Jaká byla vaše strategie?
Došlo mi, že jestli chci vydržet, musím spát minimálně sedm hodin denně a jíst kvalitní snídaně a večeře. Sice se to zdálo časově nákladnější, ale mohla jsem díky tomu jet rychleji. Mnohokrát během závodů špatně spím a nejím zrovna to nejlepší jídlo. Jenže ono vás to časem doběhne.
Jak jste se vyrovnávala se samotou?
Mnohdy jsem nebyla sama, přidávali se ke mně lidé, se kterými jsem se moc ráda bavila.
To je jak z filmu Forrest Gump…
Je to tak. Lidé se přidali a pak se zase odpojili. Museli se podívat, kde budu, a museli odhadnout, kdy to stihnu. Byla to fakt zábava.
Co jste se od nich dozvěděla?
Lidé se se mnou bavili o svých životech, o svých rodných městech, zkušenostech. Asi tak polovinu času jsem trávila sama a polovinu času s lidmi. Měla jsem spoustu času na přemýšlení a zároveň jsem nebyla sama. Hřálo mě u srdce sdílet to s ostatními – jak byli nadšení, že jsou malou součástí té velké cesty.
Zapsala jste se do historie. Jak chutná úspěch?
Skvěle. Nepřemýšlím tolik o úspěchu, ale spíš o tom skutečném zážitku. Nikdy jsem nevěděla, co se stane, koho potkám nebo co uvidím. Někdy bylo opravdu špatné počasí. Některé kdy jsem musela jet proti větru, který měl rychlost padesát kilometrů za hodinu. Ale nešetřila jsem se.
Nešetřila? V jakém slova smyslu?
Vzdálenost se počítá stejně, ale někdy je to mnohem těžší a někdy jednodušší. Vždycky jsem si zvolila takovou cestu, o které jsem byla přesvědčená, že bude krásná. Věděla jsem třeba, že mě čeká hodně stoupání, které mě zpomalí. Ale také jsem věděla, že mě odmění dechberoucí výhledy. Chtěla jsem si to užít.
Jela jste téměř tři sta kilometrů každý den po 108 dní bez přestávky, bez dne volna. Jak se dá něco takového zvládnout?
Brát to kousek po kousku. Věděla jsem, že chci denně ujet alespoň 270 kilometrů, ale lepších bylo těch tři sta kilometrů. Vždycky jsem si ten den stanovila nějaký cíl – vesnici, hotel. Snažila jsem se nedělat moc přestávek, protože jsem věděla, že když se zdržím, budu muset jet v noci ve tmě. To jsem stejně někdy musela. Ale můj cíl bylo být efektivní, abych se tam někam mohla dostat co nejdříve a připravit se na další den.
Jak příprava na další den probíhala?
Někdy vlastně ani moc ne, jindy jsem musela plánovat více dopředu, zajistit si letenku mezi kontinenty a podobně. Ale i to bylo trochu obtížné. Musela jsem odhadnout, že něco zvládnu, že neonemocním, ale většinou to vyšlo. Měla jsem štěstí. Za celou dobu se nic velkého nepokazilo. Vždycky to byly jen maličkosti.
Například?
Čtvrtý den jsem celý prozvracela. Nemůžete do sebe dostat jídlo, ale musíte jet. Jindy třeba celý týden hustě pršelo. Tehdy vás napadne – uvidím já ještě někdy slunce? Také jízda ve tmě byla docela náročná. Nic nevidíte a zdá se, že čas plyne mnohem pomaleji.
Jak se na tak dlouhou a náročnou cestu připravit? Máte nějakého mentálního kouče?
Pro mě je to vrchol všeho, na čem jsem pracovala osmnáct let. Jako by to celé dávalo smysl. Samozřejmě jsem mívala i noční můry a probouzela jsem se ve stresu, že se třeba něco pokazilo nebo jsem si něco zlomila. Byly tam samozřejmě chvíle, kdy to bylo super, ale i chvíle, kdy jsem si myslela, že to nezvládnu. Pamatuji si na jeden moment. Desátý den jsem projížděla Paříží a kamarádce jsem říkala, že nevím, jak to zvládnu. Že mě takových dní čeká ještě sto.
Co jste v těch chvílích cítila?
Cítila jsem se unavená a slabá. Nebo se spálíte od slunce, máte obrovskou žízeň. V těch momentech začne „zlobit“ hlava. Mně se to stalo třeba v Austrálii, protože je tak obrovská. Ujela jsem tam skoro osm tisíc kilometrů. Je tam ale velmi málo lidí a všechno je extrémně vzdálené. Připadala jsem si jako malý mravenec, který se plazí po mapě, a tehdy jsem si říkala, že to nemám šanci zvládnout. Pak uplynulo třicet dní tohoto ježdění a já to zvládla.
Projela jste všechny kontinenty, viděla jste i nějaká zvířata?
No jasně, viděla jsem tolik zvířat. V Austrálii klokany, exotické ptáky a vombaty. Na Aljašce medvědy a losy. Mohla bych pokračovat donekonečna.
Jakou máte odezvu teď? Vaše e-mailová adresa musí být zcela zahlcená. Vlastně jsem docela překvapená, že jste mi odpověděla…
Mám skvělé reakce. Snažím se na ně odpovídat, jak jen to jde. Teď si ale užívám čas s rodinou, ani kolo tu nemám.
Byla jste s nimi v kontaktu po celých těch 108 dní?
Moc ne. Ale moje trasa vedla skrz mé rodné město. Letěla jsem do Anchorage na Aljašce, odkud pocházím, a rodiče mě vyzvedli z letiště. Jednu noc jsem spala doma a druhý den vyjeli se mnou. Ve skutečnosti jsem s nimi ale nebyla moc v kontaktu. Občas jsem volala s mámou.
Ženou v mužském sportu
Jakým výzvám jste jako atletka ve sportu, kde dominují muži, musela čelit?
Tato jízda byla mé osobní dobrodružství. Bylo jedno, jestli jsem, žena nebo ne. V minulosti mě ale jako ženu brali jinak. Myslím, že protože jsem měla tak dobré výsledky, lidé chtěli najít způsob, jak mě zdiskreditovat. Zároveň mám pocit, že ty výsledky mají větší váhu, protože jsem žena.
Protože jsem v pozici „outsidera“, lidé si myslí, že nic nemusím dokázat. Nemyslím si, že je to nutně nevýhoda. Jen je prostě co překonávat.
Co byste ženám sportovkyním poradila?
Aby za svými sny šly, jak jen to bude možné. I když je to jenom obyčejná jízda na kole. Přijměte tu výzvu a jděte do toho. Jenom snít je málo. A přitom stačí začít po troškách. Vzpomínky a zkušenosti za to stojí. Jasně, jako ženy toho musíme hodně překonat. A spousta lidí o vás pochybuje. Často pak i vy o sobě budete pochybovat.
Opravdu to dokážu? Jsem dost silná? Jste, dokážete to. Není to nezbytná součást života, ale je to velká zábava. Jen někdy to vyžaduje zkušenost, abyste získaly sebevědomí. Mít čas, mít vybavení, mít pomoc… to všechno jsou úžasná privilegia. Ale je dobré nenechat se zastavit tím ostatním.
Přepsala jste světový rekord. Co vás čeká dál?
Přepsala, tvrdě jsem na tom makala, ale také mi spousta věcí prostě vyšla. Mohlo mě přejet auto, mohla jsem se zranit, mohlo se mi rozbít kolo… cokoli. Vyšlo to. Úspěch pro mě znamená dělat to, co miluju. Nemám plán. Nevím, kam se vrtnu. Vždycky mě poháněla moje vlastní vášeň pro věc. To, že je to moje kariéra, považuji za životní štěstí. I kdybych měla nějak změnit své směřování, budu vzpomínat s láskou a vděčností na to, že jsem měla tu možnost.