Pípání, které odstartovalo novou éru. Kdo nakonec vyhrál vesmírné závody?

V observatoři amerického Smithsonova institutu v Massachusetts měla toho večera službu pouze dvojice vědců. Byl pátek a většina osazenstva astrofyzikálního ústavu odjela na víkend. Jenže pak se do hvězdárny dostaly první zprávy o rytmickém pípání linoucím se z nízké oběžné dráhy Země.

Během pár hodin se po celé zemi zmobilizovaly stovky profesionálních i amatérských astronomů. Přesně před sedmašedesáti lety společně upřeli pohledy nahoru a hledali naleštěnou kovovou kouli s průměrem padesát osm centimetrů letící 230 až 940 kilometrů nad zemským povrchem.

Čtvrtého října 1957 odstartovala první umělá vesmírná družice Sputnik 1. Fantastická část vědeckofantastických příběhů o cestování vesmírem se začala měnit v realitu. Sovětský svaz naservíroval světu ukázku budoucnosti, v níž lidstvo není omezeno svou domovskou planetou.

A celý západní svět v čele se Spojenými si s hrůzou uvědomil, že nejspíš přišel o technologickou převahu nad svým arcinepřítelem zpoza železné opony.

Původně měla být sovětská družice napěchovaná vědeckými přístroji a vážit zhruba desetkrát tolik. Jenže to by se nejspíš nedostala do vesmíru dřív než její chystaný americký protějšek Vanguard, a tak zvolil tým kolem raketového inženýra Sergeje Koroljova jednodušší řešení. 

Sputnik 1 měl na palubě pouze pípající vysílačku. Přesto jde o jeden z nejvýznamnějších milníků historie, který odstartoval kosmickou éru bezprecedentního technologického pokroku. Nikdy předtím a ani potom už nebylo v době míru soustředěno tolik zdrojů na jediný cíl jako v době vesmírných závodů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Vesmírné soupeření začalo už v roce 1955, kdy americký prezident Eisenhower ohlásil záměr Spojených států vypustit umělou družici během nadcházejícího mezinárodního geofyzikálního roku – unikátní mezinárodní spolupráce vědců naplánované na období od 1. července 1957 do konce roku 1958. Čtyři dny po Eisenhowerovi přispěchal přední ruský fyzik Leonid Sedov s tím, že Sověti vypustí svou družici také.

Fakt, že se jim to povedlo jako prvním, vyvolal mezi Američany zděšení. Tajnůstkaření Sovětů kolem startu Sputniku a také jejich úspěšný test vodíkové bomby, který proběhl ve stejný den, strach v USA pouze umocnily. Dosavadní pocit bezpečí významně narušila představa technologicky pokročilého Sovětského svazu schopného zaútočit na Spojené státy z oblohy. 

„Sputnik byla pro Spojené státy ponižující porážka, byla to zřejmě nejtemnější hodina studené války,“ komentoval start historik Philip Taubman. Dosavadní bezmezná popularita prezidenta Eisenhowera, osvoboditele Evropy z dob druhé světové války, byla významně otřesena.

Spojené státy sice v lednu 1958 dostaly na oběžnou dráhu i svou družici Explorer I. A v tomtéž roce založili agenturu NASA, Sověti však mezitím dál sbírali ve vesmírném závodu jedno prvenství za druhým.

Dostali na oběžnou dráhu prvního živého tvora, byť toulavá fena z moskevských ulic Lajka vydržela v kosmickém modulu jen pár hodin, než zemřela na následky přehřívání a paniky. V roce 1959 jejich sonda Luna 2 jako první dopadla na povrch Měsíce. 

Ve Spojených státech tyto úspěchy vnímali především jako důkaz, že Sovětský svaz disponuje lepšími raketami. A mladý demokratický senátor John F. Kennedy tak získal klíčové celonárodní téma pro svou kandidaturu na prezidenta. I díky němu porazil Eisenhowerova viceprezidenta Richarda Nixona a v lednu 1961 usedl do Bílého domu.

Trvalo ovšem jen pár měsíců, než Sověti zasadili Američanům ve vesmírném závodu další zdrcující ránu – 12. dubna se z kosmodromu Bajkonur vznesl v kosmické lodi Vostok 1 astronaut Jurij Gagarin. Aby toho nebylo málo, týden po premiéře člověka ve vesmíru skončila naprostým fiaskem invaze v zátoce Sviní, kterou se CIA snažila svrhnout kubánského diktátora Fidela Castra.

Kennedymu je v tuto chvíli jasné, že akutně potřebuje v zahraniční politice nějaké dobré zprávy. „Máme šanci porazit Sověty umístěním laboratoře do vesmíru, nebo cestou kolem Měsíce, nebo přistáním rakety na Měsíci, nebo letem na Měsíc a zpět s člověkem? Existuje nějaký vesmírný program, který slibuje dramatické výsledky, ve kterých bychom mohli vyhrát?“ ptá se svého viceprezidenta Lyndona Johnsona v memorandu z 20. dubna 1961.

Jako jediný dostatečně impozantní zářez ve vesmírných závodech se ukáže let člověka na Měsíc. V květnu 1961, pouhý měsíc po Gagarinově letu, si Kennedy stoupne před Kongres a oznámí, že americký národ by se měl soustředit na dosažení této mety do konce dekády. 

Tuto ambici potvrdil rok poté v texaském Houstonu v jednom ze svých nejslavnějších projevů. ‚‚Rozhodli jsme se dosáhnout Měsíce v této dekádě, ne protože je to snadné, ale protože je to těžké,“ hřímal americký prezident na stadionu Rice University. 

Spojené státy měly v té době za sebou pouze patnáctiminutový let prvního amerického astronauta Alana B. Sheparda na oběžné dráze. A inženýři a inženýrky NASA si nebyli jisti ani tím, jak vůbec člověka na Měsíc dostat – natož za necelých deset let.

Slovy samotné NASA: ‚‚Odpověď na výzvu prezidenta Kennedyho a přistání lidí na Měsíci do roku 1969 vyžadovalo nebývalou míru technologické kreativity a největší nasazení materiálních zdrojů, jaké kdy kterýkoli národ učinil v době míru.“

Enormní účet se tehdy vyšplhal na čtyřiadvacet miliard dolarů, což je v dnešních cifrách po započtení inflace více než dvě stě miliard. Program Apollo zaměstnával ve své vrcholové fázi 400 tisíc Američanů a vyžadoval podporu více než dvaceti tisíc průmyslových firem a univerzit. Rozpočet NASA dosáhl v roce 1966 rekordního podílu na americkém HDP – 4,4 procenta. 

Přesná data o tom, kolik stálo vesmírné závodění Sověty, nemáme, ale podle odhadů šlo o podobně astronomické sumy. Podle odtajněných dokumentů CIA to mělo v roce 1969 být přibližně sedm miliard (tehdejších) dolarů. 

Ve stejném roce se Američanům povedlo splnit Kennedyho ambici a dostat člověka na Měsíc. Neil Armstrong mohl pronést slavnou větu o velkém skoku pro lidstvo jen díky bezprecedentnímu úsilí vědců a průmyslníků, kteří celou misi naplánovali na superpočítačích s výpočetní kapacitou, jež nejspíš nedosahuje ani výkonu zařízení, na kterém čtete tento článek. 

Nelze opomenout ani ztráty na životech, zejména  tragický první test modulu Apollo 1, který si vyžádal životy tří astronautů na palubě – kosmonauté Roger Chaffee, Gus Grissom a Edward White uhořeli během zdánlivě rutinní pozemní zkoušky po požáru způsobeném jiskrou z kabeláže. Nicméně povedlo se, a řada historiků interpretuje úspěšný let Apolla 11 s Armstrongem na palubě jako americké vítězství ve vesmírném závodu. 

Než k němu došlo, dosáhli Sověti ještě dalších úspěchů – měli ve vesmíru první ženu Valentinu Těreškovovou (1963) a jejich astronaut Alexej Leonov provedl první výstup do otevřeného prostoru (1965). Pořídili také první snímek odvrácené strany Měsíce a vyslali první meziplanetární sondy k Venuši a Marsu.

I proto už v dnešní době není pohled na americké vítězství tak jednoznačný. „Pokud definujeme vesmírný závod podle schopností vesmírných letů, Sověti jednoznačně zvítězili,“ uvádí například historička  Jennifer Frost.