Adaptace, kterou García Márquez nechtěl. Jakých je Sto roků samoty od Netflixu?
Literární klenot Sto roků samoty se dočkal seriálové adaptace. Projekt budil zájem i obavy od samého začátku. Jak přenést komplexní příběh rodiny Buendíů, zasazený do fiktivního městečka Macondo, na plátno, aniž by se ztratilo jedinečné kouzlo magického realismu? Latinskoamerická produkce pod hlavičkou Netflixu se pokusila nejen zachytit ikonickou vizi Gabriela Garcíi Márqueze, ale také ji přizpůsobit modernímu publiku.
„O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“
O mnoho let později od vydání ikonického díla Gabriela Garcíi Márqueze jsme se dočkali jeho zfilmování. Nejen kníratý plukovník Aureliano Buendía s laníma očima, ale vůbec všechny postavy kultovního románu Sto roků samoty po 57 letech ožívají.
Pro čtenáře legendárního díla magického realismu bude působit nejen ona první věta knihy, ale i všechny epizody nového netflixového seriálu přinejmenším surreálně.
Stalo se to, co spisovatel nechtěl. Už za jeho života ho mnozí lákali ke zfilmování knižního díla. On však nabídky, dokonce i tu s výdělkem 45 milionů korun, odmítal. Deset let po jeho smrti přichází na streamovací platformu Netflix osm z plánovaných šestnácti dílů stejnojmenného seriálu.
Svolení k natočení dali jeho synové Rodrigo Garcia a Gonzalo García Barcha, kteří stojí i za výkonnou produkcí seriálu. „Náš otec se po desetiletí zdráhal prodat filmová práva společnosti Cien Años de Soledad, protože nevěřil, že film lze natočit v časové tísni celovečerního filmu nebo že jeho produkce v jiném jazyce než ve španělštině by to nesplnila,“ řekl Rodrigo Garcia.
„V současném zlatém věku seriálů, s úrovní psaní a režie a filmovou kvalitou obsahu ale máme za to, že nastal čas přijít s filmovou adaptací s globálním dosahem, který Netflix poskytuje,“ pokračoval. A tak 11. prosince, deset let od spisovatelovy smrti, máme možnost zhlédnout první zfilmovanou adaptaci Sto roků samoty.
Román bez hlavní postavy
Ačkoli seriál stejně jako kniha začínají pohledem na postavu Aureliana Buendíi před popravčí četou, vzápětí děj poprvé skvostně popírá časovou linku a přeskočí k ústředním postavám Úrsule Iguarán a José Arcadio Buendíovi. Ti kvůli domnělé kletbě opouštějí své město, aby s hrstkou ostatních založili nové: Macondo.
„Nezáleží na tom, kam půjdeš, nikdy neunikneš svému osudu,“ loučí se s Úrsulou její matka a nastolí tak snad jediný řád, který dílem s pravidelností rezonuje. Úrsula a José Arcadio zároveň nesou většinu emocionální váhy příběhu.
Speciálně Úrsula, matriarcha rodu, ztvárněná herečkami s přirozenou autoritou a hloubkou, představuje nezlomnou sílu tradice a odvahy. Její herecký výkon přenáší na obrazovku melancholii i hrdost, kterou čtenáři tak milovali v knižní předloze.
Jenže ona knižní předloha s sebou nese i obrovskou tíhu. Herec Claudio Cataño při hraní třetí nejdůležitější postavy příběhu – plukovníka Aureliana – cítil zavazující odpovědnost a nechal se slyšet, že bylo ctí i rizikem chopit se této role.
„Macondo a jeho zástup postav, které skutečně cítím jako součást své vlastní krve, jsou univerzální, ale zároveň tak jedinečné, tak kolumbijské a tak krásně tragické, že je nemožné nebýt pohlcen tímto světem,“ řekl Netflixu.
Každou epizodou diváka provází vícero postav, které se jakoby z ničeho nic objeví a pak zase zmizí. Už jen to dělá ze seriálu něco, co si divák zvyklý na netflixový „binge watch“ prostě nemůže jen tak pustit jako kulisu a sledovat jednu epizodu za druhou. Naopak, musí mu věnovat plnou pozornost.
Cataño, ale i ostatní herci se svých rolí zhostili se ctí. Výraznou stránkou seriálu je právě jeho obsazení. Tvůrci se rozhodli pro autentický přístup a obsadili herce převážně z Latinské Ameriky. Dodali příběhu nejen věrohodnost, ale také umožnili nahlédnout do bohaté kulturní tradice rodné spisovatelovy Kolumbie.
Herci propůjčili literárním postavám svou tvář a umně jim vdechli život. Tedy do té doby, než je o něj děj nekompromisně připraví. Třeba jen drobnou mimikou ve tváři nechávali zaznít ony tolik univerzální a tak hluboké lidské prožitky. Pýchu, vášeň, lásku, radost, marnivost, stárnutí, žal, smrt.
Nade všemi ale vévodí touha po lepším životě a kraluje bezbřehá i pečlivě skrývaná samota hnízdící v srdcích a myslích jednotlivých postav. Jednotliví herci ji vystihli s nenucenou úpěnlivostí. A jsou to momenty úsporné explicity a ohlušujícího ticha, kdy je samota znát na každé postavě nejvíc a kdy je nejtíživější.
Snad jen nejdivočejší a nejživelnější postava celého románu – Rebecca – je herečkou ztvárněna zbytečně plytce a nevýrazně. Drobné výhrady lze mít i k některým vedlejším postavám, které se občas zdají být pouhou kulisou k hlavnímu ději.
To však může být důsledek omezeného prostoru seriálu, který se (byť na větším prostoru, než by byl film) snaží obsáhnout několik generací a desítky klíčových postav a momentů.
A to se postupně úctyhodně daří. Přes rozvleklejší začátek, kterému nepomáhá brzké stěhování postav a s tím spojené úmorné strasti, si divák začne na příběh se všemi jeho postavami, smyčkami a nebývalostmi někde okolo třetí epizody zvykat. I když pro českého diváka půjde téměř ze sta procent o neznámé tváře.
Navíc je postav obrovské množství a poměrně rychle rostou či stárnou. Prvních pár dílů seriálu je tedy divácky nesnadné sžít se s nimi a nechat je plnit roli průvodců příběhem. Kolem třetího dílu však nastane průlom. Kamera jde blíž hercům do obličeje a divák se s nimi ztotožňuje. Pokud to tedy do třetí epizody vydrží.
Nástrahy adaptace
Sto roků samoty je román plný dějových linií, metafor a symbolů. A toho si byli moc dobře vědomi i jeho režiséři Argentinec Alex Garcia Lopez a Kolumbijka Laura Mora. Možná i proto trvalo pět let, než se konečně dostal na obrazovky.
Jednou z největších předností seriálu je jeho vizuální stránka. Tropická krajina, zarostlé ulice a osamělé domy plné příběhů. Macondo, to místo, kde se realita prolíná se sny, sny s bludy a bludy s magičnem, je ztvárněno s precizností a láskou k detailu. Vše působí tak, že byste se chtěli do tohoto světa přenést, přestože jej od počátku provází vtíravý pocit osudové tragédie.
Z řemeslného hlediska jen těžko hledat chyby. Zvláštní pozornost si však zaslouží i kamera. Tvůrci často volí dlouhé, plynulé záběry, které dodávají vyprávění lyrický rytmus. V některých momentech se zdá, že postavy plují prostorem, zatímco okolí dýchá vlastním životem. Právě tyto detaily vytvářejí dojem, že Macondo je stejně reálné a zároveň stejně bájné jako jeho obyvatelé.
A je to právě kamera, která se nejlépe vypořádává s tak těžko uchopitelnými prvky magického realismu. Chvílemi připomíná typ záběrů, které ve své tvorbě téměř „patentoval“ Wes Anderson. Jsou ale doplněny o lehkost a zmíněnou plynulost a lyričnost.
Dovedou se vlnit společně s háčkovanou záclonou ve větru a pleskají o zem s bosými chodidly probíhajícího dítka. V jiných momentech kamera velebí úchvatnou scenerii kolumbijské krajiny, ale i objímá detaily obyčejnosti.
Scénografie zase pracuje s barvami a světlem tak, aby podtrhla poetiku příběhu. Některé epizody hýří teplými tóny slunce a naděje, jiné přecházejí do temnějších odstínů, které symbolizují úpadek a zánik rodu.
A přece… Čtenářům ikonického díla, které bylo přeloženo do 46 jazyků a prodalo se ho více než padesát milionů výtisků, v adaptaci může něco chybět. Tvůrci se museli rozhodnout, co vynechat a co zdůraznit, aby příběh fungoval na obrazovce. To nevyhnutelně vedlo k úpravám.
Pro někoho může být zklamáním, že některé filozofické roviny knihy byly zjednodušeny, aby příběh lépe fungoval v televizním formátu. Na druhou stranu se tím zpřístupní seriál divákům, kteří knihu nečetli.
Zato seriál rovněž nešetří naturalistickými a sexuálními scénami, při nichž nechává vyniknout i zvukový podkres epizod. A když už jsme u zvuku, i ten překvapivě pomáhá navnadit dojem magického realismu.
Běžné zvuky jsou místy zintenzivněny, jiné utlumeny či rozmělněny přesně tak, aby působily neběžně a udržovaly diváka na pozoru. Rychlé ševelení mravenčích nohou či skapávající kapky krve jsou tak téměř ohlušující a válečná vřava se naopak ztrácí jakoby v mlze.
Jedním z největších otazníků nejen pro čtenáře bylo, jak seriál zpracuje prvky magického realismu, které jsou pro Garcíu Márqueze tak charakteristické. Vizuální efekty a symbolika občas působí možná až šroubovaně doslovně.
Tvůrcům se však podařilo zachovat pocit, že svět Maconda je jaksi povědomý, a přesto nadpřirozený. Mnoho diváků může být překvapeno, jak přirozeně se do příběhu prolínají fantastické prvky, jako je levitace, prorocké sny nebo neuvěřitelná životnost některých postav.
Seriál Sto roků samoty je určen především těm, kteří chtějí zažít příběh, který přesahuje hranice běžné reality. Fanoušci Gabriela Garcíi Márqueze si přijdou na své díky věrnosti klíčovým motivům a charakterům. Diváky, kteří se s jeho dílem dosud nesetkali, čeká neotřelé dílo, které popírá nejen časovou linku, ale i hranice norem, snů, bludů, předtuch a nad/přirozena.
Přestože se adaptace neobešla bez zjednodušení a kompromisů, její ambice a respekt k předloze jsou přinejmenším obdivuhodné. Je bez pochyb, že seriál je mezníkem v prezentaci latinskoamerické literatury na světové scéně.
Možná tak nevyvolá stejné nadšení jako kniha, ale stojí za to ho vidět. Inspirativní příběh a preciznost jeho zpracování připomíná, proč je Marquézova tvorba tak nadčasová. Pro ty, kteří dílo dosud neznali, bude seriál fungovat jako nebývalé vytržení z reality a předvánočního shonu.