Když si ostatní pomocníci ve fotbalové Slavii nazouvají kopačky, aby si při tréninku kopli aspoň čáru, fotbalový kulečník na přesnost, Stanislav Vlček si sedne na střídačku. Přivoní k trávě, kouká po tribunách, v telefonu probírá, kolik mu zase přišlo zpráv. „Už jsem prostě línej. Neběhám, kopat se mi nechce. Když se zadýchám, mám ze sebe strašně blbý pocit. Naštěstí nepřibírám,“ poví spokojeně ve svém kamrlíku.
