„Honem, broučku, už nemáš moc času,“ zašeptala zároveň s výdechem tak neúprosně ženským, že svět v ten moment musel skončit. Nic víc už jsem nepotřeboval. Z hlubin mého hrdla vyšel primordiální výkřik lidství.“ Může „tenkrát poprvé“ trvat čtyřicet stran? Bohužel ano. Román Jana Šimka Promrhaná něha (vyd. Ikar) je příběhem mladého muže, který se rozhodne svůj velký den strávit s neznámou ženou na privátu. Kromě tělesných tekutin si vyměňují též rozličná moudra: „Člověk se zpotí, sotva vyjde schody, natož když v tom pak má ještě šukat…“ Kněžky lásky i jiné ženy pak nebohý čtenář potkává v celé knížce pardubického psavce a je svědkem mnohých protagonistových udatenství. Nechme promluvit třeba paní Martinu: „Bylo ještě štěstí, že ses mi vystříkal na prsa. Kdyby ses mi udělal na kostýmek, tak bych tě hnala. (…) Ale aspoň jsem ti ho přece vykouřila bez gumičky, ne?“ Inu, dobrou chuť a příjemné počtení: toto je sedmé místo našeho výročního klání o nejhorší sex v české literatuře daného roku.
