Jako ve snu, z něhož jsme se probudili. Co za sebou nechává David Lynch?
Tuhle muziku miluju, není to jako ve snu? ptá se dívka Audrey ve třetí epizodě seriálu Twin Peaks, s nímž bude mít patrně nejvíc diváků zesnulého režiséra Davida Lynche spojeného. Třetí epizoda vůbec dokonale reprezentuje tón zbytku již kanonického seriálu, v němž se místo procedurální pátračky ocitáme třeba v místnosti s červenými sametovými závěsy, kde se realita očividně zlomila někam jinam. I díky tomuto přístupu k vyprávění si budeme filmovou ikonu pamatovat.
Režisér, jehož styl oxfordský slovník mramorizoval jako „lynchovský“, se i podle mnoha aktuálních nekrologů soustředil na zasazování zlověstných a surreálných prvků do každodennosti, zkrátka v duchu dobrého scénografa spoléhal na podprahové působení obrazů, které si už divák musel vyložit sám, protože ho temnými výjevy nikdo za ručičku nevedl.
Mnoho textů ale zapomíná i na Lynchovu poťouchlost a humor. Vždyť i ve zmíněné epizodě Twin Peaks detektiv Dale Cooper „vyšetřuje“ vraždu Laury Palmerové třeba tak, že se kameny snaží trefit skleněnou lahev, zatímco jeho asistentka vyjmenovává jednotlivá jména podezřelých. Když se sklo rozbije, vyjeví se, po kom jít. Tedy, jak se to vezme.
Když se konečně ukázalo, kdo Lauru s nejvyšší pravděpodobností zabil, sledovanost velmi výrazně klesla, což ukázalo, že Lynch všechny divácké návyky přetvořit nedokázal, přesto mu už nikdo nevezme, že předznamenal nástup takzvané quality TV s tituly jako Sopránovi, Perníkový táta nebo Šílenci z Manhattanu.
Před pár lety se vrátil s pokračováním Twin Peaks, jehož některé epizody byly ještě odvážnější a měnily se až v experimentální film.
Bylo v tom stále něco extrémně devadesátkového, jakési spočinutí v takzvaném mistrovském modelu, kdy publikum až nábožně čeká, co z onoho mistra vypadne. A ať už je to cokoli, není to rozporováno, jen přijímáno. Nebylo to tak samozřejmě vždycky.
Lynch nejprve studoval malbu a sochařství, teprve potom se dostal ke slovu film. A výsledkem čtyřletého studia byla Mazací hlava.
Existenciální horor s lomozivou zvukovou složkou, v němž se mladý muž musí starat o znetvořené dítě, se na losangeleské filmové škole AFI příliš nelíbil, za dílo se však postavil tamní pedagog, scenárista a český emigrant František Daniel, jehož později Lynch označil za svého nejlepšího učitele, který s ním sice vždycky nesouhlasil, ale dokázal ho posunout dál.
Následoval na několik Oscarů nominovaný Sloní muž, snad nejpřístupnější Lynchův snímek, v němž se vlastně tradičně dojímá tragickým osudem člověka, jenž žije ve společnosti obklopené novými technologiemi, pro niž je ale paradoxně těžší přijmout vedle sebe neortodoxní živou bytost.
O svém jediném „velkofilmu“, adaptaci sci-fi Duna Lynch říkal, že jde o jediný titul, na který není pyšný. Mnohem lépe mu patrně bylo ve světě Modrého sametu, kam obsadil svého později stálého spolupracovníka Kylea MacLachlana v roli muže, který najde v udržovaném provinčním městečku uříznuté lidské ucho.
„Taková je pro mě Amerika,“ popsal později film ve své knize Lynch on Lynch. „Život je na jednu stranu velmi nevinný, ale má v sobě také také hrůzu a špatnost,“ dodal.
Pokud mluvil o Americe, měl ale na mysli také Los Angeles, kam umístil kromě Lost Highway a Inland Empire i svoje vrcholné dílo Mulholland Drive, dvouapůlhodinovou jízdu serpentinami duší těch, kteří to chtěli dokázat v showbyznysu. Jste jimi zmateni, ale nejste odehnáni, což je na úspěchu filmu, který BBC označilo za ten nejlepší v našem století, naprosto zásadní.
Bylo to, jako kdybyste s ním jeli výtahem do oblak a nevěděli, kdy ten výtah zastaví.
Kdyby podobný námět roztočil jiný filmař v dnešním klimatu, dost pravděpodobně by to působilo jako suchá uvědomělá disertačka o tom, jak toxický dokáže být Hollywood. A to je možná i důvod, proč už Lynch v posledních letech nevyrukoval s dalším projektem, i když se vždy před zahájením festivalu v Cannes mluvilo o jeho tajné novince, seriál měl prý připravovat i pro Netflix.
„Bylo to, jako kdybyste s ním jeli výtahem do oblak a nevěděli, kdy ten výtah zastaví,“ sdělil webu IndieWire herec Justin Theroux.
„Nejpopulárnější surrealista“ Lynch sice předběhl dobu, v níž se na nás nyní valí proud obrazů a vjemů, v nichž se musíme zorientovat, přesto nakonec patrně výtahem dojel do světa, kde Netflix svým scenáristům nařizuje, že postavy musejí každou chvíli deklamovat, co zrovna dělají a kam směřují, protože divák se už nedokáže soustředit. A na to muž, jenž zemřel ve čtvrtek ve věku 78 let, spoléhal.
The post Jako ve snu, z něhož jsme se probudili. Co za sebou nechává David Lynch? appeared first on Forbes.