Alzheimer? Pro lidstvo větší problém než změna klimatu, říká Jakub Hort z Motola
V moderní medicíně se odehrává jeden z jejích nejdůležitějších závodů: o první univerzální lék na Alzheimerovu chorobu. Nemocných bude se stárnoucí populací celosvětově přibývat. Jak si v honbě za lékem stojí ten českého vědce Martina Tolara a kdo se zatím dostal dál? To hodnotí Jakub Hort z Fakultní nemocnice Motol.
Alzheimer je plíživá choroba. Protein beta-amyloid se v mozku začne tvořit většinou už dvacet let před tím, než se u nemocného projeví první obtíže. S postupem nemoci se kognitivní schopnosti člověka zhoršují a nastupuje demence. A tím i neschopnost se o sebe postarat.
Zpomalit progres nemoci dnešní medicína víceméně umí, zastavit ji ale nikoli. Natož její nástup preventivně zastavit.
Jen v České republice je přes 150 tisíc nemocných, celosvětově desítky milionů. Zdravotnické systémy západních států, ještě sužované nepříznivým demografickým vývojem, na to ale nejsou připraveny.
„A teď si vezměte, že lék může stát vyšší jednotky stovek tisíc korun a že na infuze musí pacient každých čtrnáct dní. Dostáváme se tím k neskutečným částkám,“ říká profesor neurologie Jakub Hort z pražského Motola, člen výběru Forbes top padesáti lékařů Česka. Boji proti nemoci, jejíž prudký nástup úzce souvisí se stárnutím populace, zasvětil Hort svou profesní dráhu.
Lék na Alzheimera se, vedle toho na rakovinu, stal jakýmsi zlatým grálem moderní medicíny. Závod o to, kdo jako první přijde s efektivním způsobem léčby, právě teď probíhá a jeho první generace nejspíše najíždí do cílové rovinky.
Hort se se svými kolegy podílel na testování hned dvou ze tří hlavních kandidátů: potenciálně přelomové pilulky ALZ-801 od firmy Alzheon českého vědce Martina Tolara i přípravku Kisunla od japonské společnosti Eli Lilly. Výsledky klíčové studie bude Tolar a jeho tým teprve letos v dubnu reportovat, zatímco Kisunlu by měla v témže měsíci schválit Evropská léková agentura.
„Nejdále jsou samozřejmě ti, kteří už mají registraci. To znamená přípravek Leqembi od japonské firmy Eisai,“ připomíná ale v rozhovoru Hort. Ten už evropskou registraci má několik měsíců, stejně jako tu v Americe, Velké Británii, Izraeli a Číně.
Co je to za lék?
Jedná se o monoklonální protilátky proti bílkovině beta-amyloidu, které se podávají formou infuze. Trvá asi hodinu a pacient na to musí jezdit každých čtrnáct dnů. Lék danou bílkovinu označí jako nepatřičnou součást systému, naváže se na ni. Imunitní systém ji následně z mozku odbourá.
Je to unikátní princip?
Léky fungující podobně už prokázaly, že se bílkovinu z mozku odstranit daří. Je ale pravda, že u nich to nebylo doprovázeno dostatečně velkým efektem na zlepšení soběstačnosti a kognitivních funkcí pacientů. Právě Leqembi, s účinnou látkou lecanemab, ukázal, že lze nejen odstraňovat z mozku nechtěnou bílkovinu, ale zároveň zlepšuje pacientův stav.
Pacient zůstane mnohem déle ve stadiu nemoci, kdy se ještě postará sám o sebe a nezhoršuje se do bodu, kdy by potřeboval ošetřovatele.
Zastaví průběh nemoci, nebo ji jen zpomalí?
Ano, to je ten klíčový problém. Dokáže progresi nemoci výrazně zpomalit, nedokáže ji zastavit. Je ale nutné si uvědomit, že i tento lék dáváme pacientům relativně pozdě. Alzheimerova choroba trvá asi třicet let, z toho dvacet nepozorovaně, bez vnějších projevů. Dalších deset let pak máte postupně se zhoršující potíže. My léky podáváme právě až po těch dvaceti letech.
Kdybychom to zvládli podat dříve, mohlo by to postup nemoci zastavit úplně. S tímto lékem právě taková studie běží, výsledky budou v roce 2027. Na jejím základě by léčba mohla vypadat tak, že by lidé v určitém rizikovém věku, například v 65. roce věku, podstoupili jednoduchý a levný test z krve. Kdo by bílkovinu měl, kvalifikoval by se pro léčbu.
V takovém případě je slušná šance, že bychom Alzheimera zastavili.
Přišlo se už na to, proč někteří mají proti dané bílkovině i ve vysokém věku protilátky, zatímco jiní ne?
Asi každý si je generuje sám, jenže často v nedostatečném množství. Proč tomu tak je, to už se vyskytujeme v rovině teorie. Víme, že roli hraje strava, životní styl i genetika. Abychom měli v ruce k tomuto potřebná data, byly by zapotřebí studie táhnoucí se desítky let. A to je pochopitelně těžké zorganizovat. Místo toho se hodnotí spíše různé databáze a registry. Nicméně studie sledující jednotlivce po desetiletí existují.
Jaké další léky jsou v pomyslném závodě o první univerzální lék na Alzheimera?
V Americe, Číně, Izraeli, Japonsku a Velké Británii je registrován ještě druhý lék od americké firmy Eli Lilly pod názvem donanemab nebo firemním Kisunla. Ten bude velmi pravděpodobně registrovaný v Evropě v dubnu 2025. Právě na Kisunlu jsme dělali klinickou studii. Stejně tak na lék ALZ-801 od firmy Alzheon Martina Tolara.
Za jakých podmínek lze Leqembi v Evropě používat?
Užívá se na základě genetického vyšetření. Evropská léková agentura řekla, že lidé se dvěma kopiemi genu pro apolipoprotein E4, tedy zděděný jeden o každého rodiče, ho nedostanou. To jsou lidé, u kterých je větší riziko, že Alzheimerovou chorobou onemocní a má i agresivnější průběh. U nich to totiž příliš nefunguje. To stejné platí pro námi testovanou Kisunlu.
Pro tyto takzvané homozygoty tedy léky určené nebudou. Naopak je budou nejspíše moci dostat heterozygoti, kteří mají daný gen jeden. Vhodné jsou i pro ty, kteří tento gen nemají vůbec.
Kam se v tomto srovnání řadí Alzheon Martina Tolara?
Dosud ho testujeme, u nás v Motole ho v prodloužení původní druhé fáze bere asi čtrnáct pacientů. Alzheon ale již třetí fázi testování na homozygotech dokončil, tedy na těch, kterým by ostatní léky podávány nebyly. Pro ně je ALZ-801 velká naděje. Podle mých posledních zpráv by výsledky této klíčové studie měly být zveřejněny na konferenci ve Vídni v dubnu 2025.
Jak bychom rozdělili společnost na homozygoty a heterozygoty?
Homozygotů je šestnáct procent, zatímco heterozygotů je jedno procento. Zbytek lidí apolipoprotein E4 nemá. Důležité je ale dívat se na to, jak velký podíl je mezi nemocnými, a tam je poměr drasticky odlišný. Heterozygotů je mezi nimi šedesát až sedmdesát procent, zatímco homozygotů deset až patnáct procent. Jinými slovy lék od společnosti Martina Tolara zatím cílí na tu menší část nemocných, zatímco Leqembi a Kisunla na zbytek.
Kdo je ve vašich očích v závodě o univerzální lék na Alzheimera nejdále?
Nejdále jsou samozřejmě ti, kteří už mají registraci. To znamená Leqembi od japonské Eisai. Jenže z hlediska praktického potenciálu je mezi léky velký rozdíl. Například Tolarův lék má formu tabletky, což by byla obrovská výhoda. Snadné podání a levná výroba. Zatímco infuze, kterými se podávají ostatní léky, jsou drahé.
Martin Tolar zatím registraci nemá, ale pokud vím, snaží se o ni u amerického regulátora.
Zmínil jste cenu. Je i u tak zhusta probírané nemoci jako Alzheimer důležitý faktor?
Podle mě ano. Nemocných je obrovské množství, ani v České republice by lék Leqembi nebyl pro všechny a i tak by byl určen asi třiceti tisícům pacientů. Celosvětově to jsou miliony.
A teď si vezměte, že lék může stát vyšší jednotky stovek tisíc korun a že na infuze musí pacient každých čtrnáct dní. Dostáváme se tím k neskutečným částkám. Oproti tomu tableta může být řádově levnější.
A pozor, nejde jen o cenu léku. Zároveň platíte vyšetřující lékaře i třeba využití magnetické rezonance, jejíž kapacity jsou už dnes v systému omezené. Něco jiného je, že si doma pacient může vzít tabletku a jednou za půl roku se zastaví na kontrole.
Bere se vývoj léků na Alzheimera jako královská disciplína farmakologie? Možná vedle léků na rakovinu.
Nepochybuji o tom, že je to možná nejdůležitější lék, na který čekáme. Má to dobré důvody. Alzheimerova choroba je jedním z vůbec nejčastějších onemocnění a ještě je na vzestupu.
Tím spíše, že se nám prodlužuje délka lidského života, hlavním rizikovým faktorem je totiž věk. Ve věku 65 let máte dvě až tři procenta nemocných, zatímco ve věku 85 let je to třicet až padesát procent nemocných.
Z mého pohledu je to jeden z největších problémů pro společnost. Stárnutí populace je doprovázeno dramatickým poklesem porodnosti. A vy potřebujete, aby se o tyto pacienty někdo staral.
Tento trend se bude ještě akcelerovat, protože do důchodového věku přijdou silné ročníky, zatímco na pracovní trh přijdou ty slabé. Myslím si, že jde o závažnější hrozbu pro lidstvo, než jakou je globální oteplování. To se může, hrubě řečeno, zmenšením populace vyřešit.
Blížíme se v léčbě Alzheimera k finiši? Cítíte to tak?
Zkušenosti z jiných oblastí medicíny nám říkají, že jde o první generaci léků. Po ní přijdou další: lepší, levnější a bezpečnější. Všechny zmíněné léky mohou zatím mít neblahé vedlejší účinky. Například infuze mohou vest ke krvácením a otokům mozku u zmíněných homozygotů. Není to finiš, je to začátek cesty.
Má lék Martina Tolara potenciál zacílit na všechny pacienty s Alzheimerovou chorobou, nejen těch zmíněných deset procent?
Tento potenciál má, ale musí ho doložit patřičnou studií. Taková ještě nezačala.
Co víme o prevenci?
Životní styl, strava, pohybová aktivita i duševní aktivita. Nedávno vydaná studie tvrdí, že jsme schopni preventivními aktivitami ovlivnit až 45 procent případů. Je to ale spíše teorie. Běžný člověk samozřejmě nemůže být posedlý prevencí jedné nemoci, musí žít. Bylo by dobré o prevenci více alespoň učit na školách, aby se předcházelo vážným excesům.
Typický příklad jsou úrazy hlavy spojené s bojovými sporty, které jsou dnes velice populární. Nosiči zmíněného genu E4, kteří provozují bojový sport, si vzhledem k úderům do hlavy koledují poměrně silně o demenci v pozdějším věku.
Vědět, jaké genetické predispozice pro tak vážná onemocnění máte, byste měli od útlého věku. Homozygoti by možná bojové sporty neměli dělat vůbec, podobně jako hlavičkovat u fotbalu.
Je Alzheimer nevyhnutelný?
Velmi pravděpodobně, kdybychom žili dostatečně dlouho, dožijeme se ho všichni. Existují studie, podle kterých je obecný limit lidského stáří 115 let. Hrozně málo lidí se historicky dožilo vyššího věku, šlo o desítky jednotlivců. Kdybychom do 115 let žili všichni, většina z nás Alzheimera dostane. To už se ale dostáváme od medicíny k filozofii. Nabízí se totiž otázka, zda chceme žít co nejdéle, nebo co nejdéle ve zdraví.
Dnes si myslíme, že důležitým faktorem může být stres, byť se to téměř nedá ověřit. Vyplatí se také zmínit, že na planetě existují tzv. modré zóny, ve kterých žijí lidé výjimečně dlouho.
Sardinie v Itálii, Ikarie v Řecku, Kostarika, komunita adventistů sedmého dne v Loma Lindě v Americe a japonská Okinawa. Nyní se hovoří o Singapuru. Mimochodem jedna z věcí, kromě zdravého životního stylu, které v Singapuru podporují, je potírání osamělosti mezi staršími lidmi.
Osamělost je rizikový faktor?
Rozhodně. Víme, že asi třetina seniorů v Česku žije sama. Někteří mají s kým si zavolat, někoho, kdo by za nimi přišel a popovídal si. Jiní ale vlastní děti nemají, nikdo jim nezavolá. Žijí sami, koukají jen na televizi, jsou izolovaní. To je sám o sobě rizikový faktor. Může přejít i do deprese. Bohužel je to věc, která se bude nejspíše zhoršovat. Lidé mají méně dětí a častěji se rozvádějí. Osamocených důchodců bude, bohužel, přibývat.
Právě v modrých zónách funguje skvěle komunitní život. Není náhoda, že žádná z modrých zón není v tradičně fungujícím regionu západní kultury. Většinou jsou spojené také s určitým diskomfortem.
Třeba na Sardinii musejí všude chodit jen do kopců, fyzickou aktivitu mají vynucenou. Zatímco my ve městech se nehýbeme. Patří sem ale i smysl života, což zní trochu divoce, ale probudit se ráno s tím, že víte, jak pomoci své komunitě a s kým se chcete potkat, se ukazuje jako velmi podstatná věc. Zvláště ve srovnání s lidmi, kteří žijí sami. Kdybych to řekl velmi tvrdě, často se jim žít nechce.
Proč lidský genom obsahuje gen, který nakonec organismus ničí?
Evolučně měl nejspíše pro lidi určité výhody. V lidské historii existovala období, kdy jsme měli k dispozici málo potravy. A nosiči tohoto genu měli předpoklady pro to, aby přežili delší období hladovění. Dnes už naštěstí nehladovíme, ale máme naopak nadměrný příjem kalorií. Proto se kalorická restrikce považuje za jednu ze snadných prevencí.
Naším způsobem života si většinou koledujeme o to, aby nás tento gen směřoval k Alzheimerově chorobě.
Je možné, že se lidské tělo přizpůsobí a délka zdravého dožití se začne prodlužovat?
Příliš o takovém procesu nevíme, ale myslím, že je to pravděpodobné. Hodně nám pomohou technologie. Už dnes vznikají techniky 3D tisku lidských orgánů, některá farmaka i mechanické metody umějí snižovat průtok krve srdce. Nejspíše bychom ale v takovém případě začali řešit zase jiné choroby, které jsou zatím vzácné, ale s ještě starší populací se jejich výskyt bude zvětšovat.
The post Alzheimer? Pro lidstvo větší problém než změna klimatu, říká Jakub Hort z Motola appeared first on Forbes.