Psi a hrdinové o sto let později. Běh proti epidemii ukazuje, jak se (ne)změnil svět

Přesně před stoletím Amerika dychtivě sledovala, jak lidé a zvířata heroickým způsobem zachránili vzdálené aljašské město před smrtí na záškrt. O dvounohých i čtyřnohých členech spřežení se točily filmy a psaly knihy, ale hlavně díky nim pokračoval zázrak života.

I tady na počátku bylo slovo. Přesněji slova, v podobě telegramu: „Epidemie záškrtu je téměř nevyhnutelná STOP Nutně potřebuji milion jednotek antitoxinu proti záškrtu STOP Jedinou možností dopravy je pošta STOP.“

Tato slova vyslal přesně před sto lety do světa Curtis Welch, jediný lékař v aljašském městečku Nome a v celém okolí. Přesně před sto lety byl také vyslyšen – a zrodil se příběh, z nějž stále mrazí v zádech, což ani tak nesouvisí s tím, že jeho účastníci svištěli v otřesných mrazech zasněženou krajinou; spíš z toho, že navzdory předpokladům vše skončilo happy endem.

Příběh, který v mnoha směrech ukazuje, co všechno je se světem jinak. I to, co se naopak nezměnilo vůbec.

V lednu 1925 se v Nome, tehdy centru aljašské zlaté horečky, objevily první případy záškrtu. Dnes v civilizovaném světě raritního onemocnění, tehdy důvodu k poslednímu pomazání.

I autor textu má k tomu osobní příběh, neboť jeho dědeček, ročník 1922, onemocněl jako dítě záškrtem a v rámci toho, že nešlo co ztratit, mu lékař v chudé beskydské vesnici dal napít petroleje, čímž vyvolal tak silnou vlnu zvracení, že došlo i k uvolnění dýchacích cest.

Díky tomu lze psát tyto řádky, neboť se jeden z mých předků nakonec dožil požehnaného věku.

V Nome proto vypukla panika. Záškrt byl považován za chorobu se smrtností atakující sto procent, doktor Welch měl k dispozici jen několik tisíc jednotek antitoxinů, navíc prošlých. V čerstvé paměti byla navíc pandemie, když se skrz Nome po první světové válce prohnala španělská chřipka, zemřela tehdy téměř polovina populace… Welch sice sérum proti záškrtu doobjednal, ale dodávka nestihla dorazit před zimním uzavřením přístavu.

A tak začal závod. O čas a o životy.

Poštovní letecká doprava – ve zřejmém kontrastu s dneškem – dokázala sérum dopravit jen do aljašské metropole Anchorage, víc dvojplošník nezvládl. Teploty byly kvůli pásmu vysokého tlaku nad Arktidou na dvacetiletých minimech, klesaly pod minus čtyřicet stupňů Celsia, do toho ostrý vítr. Nezbývalo než poslední tisícovku kilometrů urazit tak, jak to na Aljašce chodilo po staletí.

Zapřáhnout psy.

„Duch člověka a psa společně bojovaly proti přírodě,“ popsal to pro New York Times Gay Salisbury, spoluautor knihy Nejkrutější míle.

Tady přichází první podobnost se současností: už tehdy americký rozhlas a deníky přinášely zprávy o tom, jak řetěz spřežení postupuje, v rámci možností doby „v přímém přenosu“. Je fascinující procházet si zpětně například tabulku zúčastněných a délky tras, které urazili. Těžko se obyvatelům USA divit, že je vše vtáhlo do děje, že se na dálku modlili za Nome a sledovali, jak štafeta ukrajuje další a další míle.

Mil bylo celkem 674, což se rovná 1085 kilometrům. Psí spřežení to zvládla za 127 a půl hodiny, tedy ani ne za pět a půl dne. Úctyhodný, ohromující výkon, plný mikrodramat a šťastných setkání.

„Sérum! Sérum! Sérum!“ volal údajně skrz bílou mlhu Henry Ivanoff, potomek ruských Inuitů, když předával zásilku nezměrné hodnoty do rukou Leonharda Seppaly. Právě tento Nor se stal nejvýkonnějším z jezdců, jeho psi Togo a Fritz v čele smečky huskyů ukrojili ze závodu o život 146 kilometrů, jasně nejvíc ze všech.

Epidemie v Nome se díky tomu zkraje února zastavila na oficiálním počtu jednotek mrtvých. Údaje se rozcházejí mezi pěti a sedmi oběťmi, přičemž číslo bude nejspíš vyšší, neboť původní obyvatelé Aljašky pohřbívali děti tradičním způsobem, aniž by úmrtí hlásili úřadům.

Počet zachráněných životů se ovšem nedá omezit jen na Nome a okolí. Pro Ameriku šlo i díky mediálnímu pokrytí o rázný podnět k očkovacím kampaním, nejen proti záškrtu. A jak píše globální myslitel českého původu Václav Smil, očkování se čistou metrikou náklady/výnosy řadí mezi nejskvělejší počiny lidstva. Mimochodem, v Československu se proti záškrtu začalo povinně očkovat až v roce 1946.

Co by dnešní svět naopak uvítal daleko více, to je schopnost zareagovat na akutní problémy tak, jako to udělaly soudobé Spojené státy. Že nešlo s kodrcavým letounem přistát dál než v Anchorage, vedlo stát k urychlenému schválení zákona zvaného Air Mail Act. Ten ve stručnosti vyňal leteckou přepravu zásilek z monopolu poštu a umožnil kontaktovat (a hlavně kontraktovat) soukromé přepravce.

Co se naopak nemění vůbec, je rozměr, jenž i po sto letech fascinuje nejvíce. Vítěz bere vše, média rozhodují o hrdinech… Kolikrát jsme to slyšeli ve 21. století? Tehdy na Aljašce to bylo úplně stejně.

Nejvýznamnější památník cesty do Nome se nachází v newyorském Central Parku, kde má sochu pes Balto, jenž odtáhl v čele poslední úsek pod vedení Gunnara Kaasena (86 kilometrů). Americký prezident Calvin Coolidge sice udělil vyznamenání každému z musherů a stát Aljaška každému přidal odměnu 25 dolarů, ovšem pro svět se stali celebritami Balto a Kaasen, neboť proťali symbolickou cílovou pásku. Baltova socha stojí v Central Parku už od prosince 1925.

Podle zmíněného spisovatele Salisburyho spolu pak Kaasen a Seppala do konce života nepromluvili, neboť Seppala cítil značnou křivdu. První se fotil s hollywoodskými herečkami, ale ani druhý neupadl do zapomnění, objížděl Ameriku se svými psy a v Madison Square Garden ho ocenil sám nejslavnější z polárníků Roald Amundsen.

Dějiny nebyly a nejsou spravedlivé, ovšem jiným ponaučením z velkého závodu o život je to, že čas ohladí leckteré hrany. I pes Togo už tak má svoji newyorskou sochu, byť na malém hřišti Lower East Side. A v zoologické zahradě v Clevelandu již od roku 1997 kamenní chlupáči hledí jeden na druhého, jak Balto, tak Togo, hezky spolu, ne jako soupeři, nýbrž jako parťáci.

Ještě zajímavější pak je, že pod povrchem story o psích hrdinech a lidských svárech zapadly osudy těch, které společně zachránili. Trocha pátrání však odhalí opravdový odkaz celého putování ledovou krajinou. Stačí v archivu aljašského listu Juneau Empire číst mimořádně dojemný loňský článek o 100. narozeninách paní Jirdes Winther Baxter, poslední dětské přeživší epidemie.

Ta koncem ledna 1925 musela se záškrtem v Nome do nemocnice, ovšem telegramy doktora Welche ji zachránily. Podle jednoho z jejích synů byla Jirdes vůbec prvním z dětí z Nome, které sérum spásy dostaly.

Mamince paní Jirdes záškrt sice doživotně těžce pochroumal zdraví, nicméně díky tomu, že Kaasen i Seppala, Togo i Balto a desítky dalších lidí i zvířat dokázali spolupracovat a překonávat sami sebe, měla Jirdes podle zpráv z oslavy celkem šest dětí, osmnáct vnoučat, 22 pravnoučat a navrch dvě prapravnoučata, přičemž další dvě byla tou dobou na cestě.

O hrdinství a sporech se natáčely filmy a psaly knihy, opravdovým zázrakem však je to, že díky nim život pokračoval dál. A pokračuje stále.

The post Psi a hrdinové o sto let později. Běh proti epidemii ukazuje, jak se (ne)změnil svět appeared first on Forbes.